hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (55 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
Diana je ještě nepolíbené poupátko... Netuší, jak působí mužné doteky na její kůži. Neví, jaké to je, cítit na svých rtech něžné polibky. A právě to se Chesterovi líbí. Ta naivta a nevinnost, kterou je jeho budoucí šťastná krev opředena! Rád si ji zaučí podle svého a neopomene to udělat tak, aby mu to přinášelo, co největší rozkoš!

3. kapitola - „Takové nepolíbené poupátko."

 

Chester

Sedím v křesle naproti její posteli a pozoruju, jak tiše spí. Na to, že se nachází v upířím doupěti, má podle všeho klidný spánek, což jsem u oběti ještě neviděl. Většinou se neklidně převalovaly, křičely a zoufale prosily i ze snu. Nebo oči vůbec nedokázaly zavřít a usnuly až vyčerpáním. Ale ona je vážně jiná.

Náhle otevře oči, a když mě uvidí, lekne se.

Poušklíbnu se, ale nekomentuju to. „Mám hlad," oznámím jí unaveně. A prohlížím si namodralé žíly jejího zápěstí, které mě k sobě lákají.

Prohlédne si mne rozespalýma očima a zatne čelist. „Já taky," odpoví a zabalí se ještě víc do peřiny.

Její bezprostřední odpověď mě rozesměje. „Jsi sladká. Jenom pochybuju, že máš chuť na to, na co já." Sjedu jí očima hladově na krk.

„Sakra, to určitě ne," ušklíbne se. „Běž si něco sehnat. Třeba do krevní banky," navrhne komicky a přezíravě sleduje každý můj pohyb. Líbí se mi, jak je dětisnky obezřetná, jako by jí to snad mohlo pomoct...

„Asi moc koukáš na televizi, jestli si myslíš, že něco takového pro upíry existuje," ušklíbnu se. „Moje krevní banka jsi teď ty. A až se zamiluješ, což jistě nebude trvat dlouho, tak budeš ještě lepší krevní institut," olíznu se. Jen představa, jak asi bude chutnat, mi žaludek kroutí v naprosté nedočkavosti. Podle těch pár legend, které jsem měl štěstí zaslechnout, je šťastná krev něco naprosto lahodného. Nic se tomu nevyrovná! Fascinuje mě, že ani Oskar, který patřil mezi nejlepší upíry vůbec, ji nikdy nevlastnil. Nebo se mi o tom alespoň nezmínil. Ovšem s tím, jak mne vychovával a ukazoval mi, jak být upírem, ke kterému budou ostatní vzhlížet, by si to nechal pro sebe.

„Nevěřím na lásku." Zúží vědoucně oči, které náhle ztratí odlesk té dětské naivity a projeví se jistá zranitelnost. „Máš smůlu," ušklíbne se a uhne pohledem.

Postřehnu v jejím obličeji zamyšlení a ušklíbnu se. „Tak to se budeš muset naučit věřit, protože já chci něco víc, než jen obyčejnou krev, kterou mi můžeš nabídnout teď. Tu si můžu sehnat kdekoliv, ale já chci něco, čemu se říká "šťastná krev" a tu mi můžeš dát jenom tehdy, když se zamiluješ," usměju se na ni. Brzy se zamiluje. Žádná mi neodolá - jsem neodolatelný!

„Sakra, copak upíři si neberou násilím to, oč jim jde? Protože já dobrovolně nic dávat nebudu!" Zostra se na mě zamračí, což mě pobaví. Je to ještě dítě, které si myslí, že je tygrem v džungli a má snad schopnosti se mi postavit! Ona netuší, jaký já jsem predátor a že jsem se učil od toho nejlepšího!

„Násilím si vezmu krev teď, ale tu šťastnou… Tu mi budeš dávat dobrovolně a ještě ráda!" usměju se zlověstně a vstanu, abych se nasnídal.

 

Diana

„Ne!" vyjeknu a rozklepu se. „Hele, sakra, to nedělej!" zapláču a těkám po pokoji. Hledám možný únik. Všude jsou temné stíny, které mi nepomáhají ani přemýšlet, protože mě zhoubně děsí. Vždycky mě děsí tma, věci, které nevidím a ze kterých se může vynořit velmi neočekávaně nebezpečí, surové a děsivé. Stejné jako je tenhle brutálně vyhlížející upír.

„Proč ne?" Blýskne špičáky ve vražedném úsměvu a beztak se ke mně přibližuje.

Žaludek se mi v tom rozpoložení zhoupne a já se pitomě rozechvěju. „Já nechci. Určitě to děsivě bolí a už jen pomyslet na to mě straší. Neudržíš se a zabiješ mě!" polknu plačtivě.

Copak nevidí, že se sotva držím? Panika mi teče i z uší. Tohle bude hodně bolet! Prolítne mi hlavou. Je tak těžké nepřipouštět si agónii, která mě díky němu čeká. Strach se mi vkrádá pod kůži a dělá ze mě emocionální trosku. Je čas utéct! Vyškrábu se z postele a ženu se ke dveřím, kde narazím.

Za sebou uslyším temný smích.

Ten hajzl zamknul! Beznadějně se svezu k zemi. „Tebe nikdo nemůže mít rád, když mu chceš provádět takový věci!" špitnu a obrátím k němu uslzené oči plné zoufalství. „Prosím!" zašeptám a div se k němu nemodlím.

Zarazí se. Je zajímavé pozorovat nezkrotného, brutálně vyhlížejícího upíra, který je něčím mírně překvapený. Chvíli si mě prohlíží a pak mlčky rozpřáhne paže na znamení objetí.

Trochu se dám do kupy a nedůvěřivě se na něj zadívám. Shlížím do těch tmavých duhovek a přejíždím pohledem po jeho těle, které mě láká. Pak přeci jen, v sobě slabost ze včerejšího doteku, k němu přijdu blíž a zpytavě se mu zadívám do tváře.

Vypadá klidně. Trpělivě.

Se staženým hrdlem se přiblížím na vzdálenost tak dvaceti centimetrů a konečky prstů ho vezmu lehce kolem pasu, očima sledujíc každý jeho pohyb.

Neudělá nic. Čeká, jak se zachovám.

Když ho po dlouhé chvíli konečně obejmu a nejistě se k němu přitisknu, zahalí mě do svých paží a sebejistě se na mě přilepí. Sice ještě trochu popotahuju, ale už se neklepu tolik jako včerejší večer. Jakmile se mě dotkne to neobvyklé mravenčení, vydechnu slastně se střípky obav v těle. Ano, je to jako včera, když se mi pod kůži vkrádal sladký niterní pocit abnormální radosti a chlad. Nikdy jsem netušila, jak chutná takové objetí... Jak vůbec chutná objetí.

„Vidíš, že to nic není," vydechne mi ledově na krk, když se ke mně skloní a přejede mi po tepně špičkou jazyka.

Trhnu sebou. Ten jeho chladný dotek až slastně bolí! Chci se mu vymanit, ale nehnu se ani o píď. Drží mě pevně. Dech se mi krátí s tím, jak se zvyšuje můj strach! Je kruté poznávat, jak chutná něčí náklonnost, i když je to jen kvůli jeho šťastné krvi.

Když se mé kůže dotkne špičáky, zasténám obavou. „Nedělej to. Bude mě to hrozně bolet," zašeptám nervózně. „Sakra, pusť mě!" syknu o poznání tvrději, když cítím, jak si se mnou hraje.

Houževnatě mě k sobě přimkne, abych se nemohla téměř ani nadechnout a ve vteřině se mi zakousne do krku, až vykřiknu bolestí a podlomí se mi nohy. Hltavě ze mě pije a mně se dělá špatně. Z rány mi vystřeluje bolest do celého těla a doslova mě znehybňuje. Cítím, jak ze mě prchá energie. „Zabiješ mě," zasténám zoufale a div neomdlívám, jak je ten pocit ztráty a smrti vtíravý.

Když se ode mě konečně odkloní, sevření povolí.

Klesnu mu do náruče, slzy po tvářích.

Uchopí mě a uloží do postele.

Se zatnutými zuby se chytím za krvácející ránu a rozbrečím se ještě víc. Pálí to, jako bych měla v krku zabodnuté žhavé jehličky. Trhaně se nadechuju. Při každém pitomém pohybu mi vystřeluje bolest až do hrudi. Cítím nepříjemný chlad, který se mi narval pod kůži a namáhavě se snažím dostat pod deku, jenže jsem tak oslabená, že se nevzmůžu na nic.

Za tohle tě dostanu! Pomyslím si vztekle a probodnu ho nenávistným pohledem plným bolesti. Mít sílu, tak mu ty špičáky vymlátím. Tebe nebudu milovat, ani kdybys mě zabil! Vytane mi nepřátelsky v mysli.

Zabalí mě do deky a nic si z mých pohledů nedělá. „Prospi se. Budeš potřebovat sílu, abychom mohli přikročit k dalším bodům tvého úkolu," zazubí se jako by se nic nestalo.

Nejraději bych ho proklála kůlem. Ukázal mi, čím je odměněna má poslušnost, už ho poslouchat nebudu!

„Ne," zasténám vyčerpaně a trhnu sebou. Útrapně kňučím, protože ty pulzující rány bolí jako čert! Div mi oči nevylezou z důlku.

Mému vzdoru se vysměje, protože se mi samovolně zavřou oči a já už je nedokážu zvednout. Tíživá slabost mě umlčí tak rychle, že v tu ránu usnu jako špalek. Ruku stále přitisknutou na krvácející ráně.

 

Chester

Probere se až téměř po čtrnácti hodinách spánku a zadívá se kolem sebe. Zas sedím naproti její posteli a křivě se usmívám. To měkké kožené křeslo je pohodlné, ale i tak bych se z důvodu fyzické touhy raději viděl vedle ní. Tedy spíše nad ní a mezi jejími stehny, s ústy přisátými k prokousnutému hrdlu. Je tak těžké být trpělivý, ale podle všeho mi za to ta šťastná krev, sladký mok, stojí. Jen doufám, že se neženu za fata morgánou…

Moje kořist se mi zhnuseně zadívá do tváře a sáhne si na krk. Ohmatá si obvaz a ve tváři se jí zračí neobvyklé překvapení.

Nahnu hlavu na stranu a snažím se vyzkoumat, co ji tak ohromilo. Možná bych toho mohl využít ve svůj prospěch.

S nechápavým pohledem se mi zadívá do očí a ve tváři se jí zračí upřímné rozhození, což jsem u ní ještě nespatřil. Její neobyčejně hezká tvář, díky níž mi v hrudi trne pocit, že ji znám, je zmatená. Očima užasle pohlíží do těch mých a nevinné rty se jí chvějí, jako by mi chtěla něco říct. Stáhne si ruku z obvazu a zadívá se na noční stolek, kam jsem jí připravil jídlo. Znovu se na mě ohromeně podívá a pak fascinovaně téměř bez dechu hypnotizuje pečivo s ovocem, které jsem našel v kuchyni.

„Vezmi si," pobídnu ji, když vidím, jak na tác zírá, div jí nestékají sliny z úst.

Natáhne se a vezme si pečivo, aby se do něj hladově zakousla.

„Doufám, že se cítíš líp, protože ti chci říct, jak bude pokračovat tvůj výcvik," poušklíbnu se nad tím slovem. „Až budeš dostatečně zvládat první část, což je tvé oblíbené objímání, přejdeme ke druhé, která se týká líbání." Pečlivě sleduju její reakce. „Podmínky jsou stejné. Kdekoliv a kdykoliv budu chtít. Třetí je, že mi dobrovolně dovolíš, abych ti sál krev a čtvrtá…" udělám naschvál dramatickou pomlku a zasněně se usměju.

Holčička je chápavá. Dojde jí to okamžitě.

„A u toho všeho násilí mě ještě budeš týrat svým hladem?" zamračí se, jako bych jí právě převyprávěl seznam mučení.

„O jakém násilí to mluvíš? To jsou přece samé příjemné věci, ne?" zašklebím se.

Ale její pohled mluví za vše. Nejspíš ještě neví, jakou slast to vášnivé jednání poskytuje. Netuším, jestli by se jí mé ledové doteky na její horké hebké a mladé kůži líbily, ale moc dobře vím, jak by se vkrádaly do klína mně.

„Pít z tebe nebudu. Aspoň ne tak často. Hlavně pokud budu chtít zjistit, jestli ses konečně umoudřila a tvůj vztah ke mně se začíná měnit. Měla bys to zvážit, protože jestli se mi podvolíš a uděláš to, co budu chtít, budu si tě hýčkat. Pokud mi poskytneš šťastnou krev, udělám pro ni cokoliv." Vzrušeně zatnu pěsti. Nemůžu se dočkat, až mi na jazyku bude tančit krev té nejlepší chuti!

„Aha," vydechne. „Takže ty si myslíš, že já tě někdy budu milovat za to, jakej seš! Nechávat si od tebe rozkousat krk do krve v šílených bolestech a ještě to budu dělat dobrovolně a pro tvoje dobro. Z lásky!" rozesměje se.

Na tváři mi vytane bouřlivost. Zase je drzá! Je tak neskutečně provokativní a sebevědomá, že bych jí ve vteřině nejraději zakroutil krkem.

„Buď seš tak pitomej, nebo vážně věříš na pohádky." Dráždivě se zamračí a ušklíbne se ryzím ironickým šklebem.

Svraštím čelo. „Tak to jsi přehnala!" syknu rozzuřeně. Ona mi vážně pije krev! „Je mi fuk, co si o tom myslíš! Nikdo se tě na tvůj názor neptal! Až mě to bude zajímat, tak tě k tomu vyzvu! Do té doby to prostě bude tak, jak to chci já a pokud se s tím dokážeš smířit, tak si tebou ozdobím ložnici!" zavrčím na ni hrůzostrašně.

Skrčí se před mým hněvem do kouta postele a vyděšeně se na mě zadívá. Nejraději bych ji na místě zabil za takový vzdor a řeči! Mohl bych vypěnit, ukázat jí takové věci, že by mi za ně sám Oskar tleskal, ale namísto toho tisknu pěsti a zatínám čelisti, abych se uklidnil a neodříznul se tak od cesty ke šťastné krvi.

„Dobře," řekne přemýšlivě. „Zkusím ti tu šťastnou krev poskytnout." Oči má plné melancholie.

„To jsem rád, že si konečně rozumíme," syknu a zvednu se k odchodu. Jsem vytočený na nejvyšší míru. To, co si dovolí ona, překračuje veškerý meze! Kdyby podle všeho nebyla ta, která mi může šťastnou krev poskytnout, tak bych ji snad utýral k smrti za to, jak se mě snaží pokořit.

„Chci o tý šťastný krvi vědět víc."

Zastavím se v kroku. Ona je snad vážně nepoučitelná. Nebudu to s ní mít lehké.

Zvedne se a zezadu mě jemně obejme kolem pasu, hlavu si opře o mé rameno.

Její náhlá reakce mě natolik překvapí, že v první chvíli najednou nevím, jak zareagovat. Zatím jsem si to objetí vždycky vyžádal, nikdy to neudělala sama od sebe. Ostatně neměla k tomu ani moc příležitostí. Ten dotyk je příjemný, stejně jako ten první, který mi věnovala na začátku sama od sebe, aniž bych ji k tomu musel nutit.

Když se trochu vzpamatuju, přitisknu ji k sobě. Ale ne tak hrubě, jako jsem to praktikoval předtím. Je mi jasné, že to udělala proto, že se mě bojí, ale i tak je to příjemný. Možná až moc. Náhle mě zaplaví vlna nejistoty. Trhnu sebou a odstrčím ji od sebe.

Překvapeně se mi zadívá do očí.

Aniž bych cokoliv řekl nebo udělal, otočím se na patě a zmizím z pokoje.

 

Diana

Zamračím se. Člověk mu věnuje trochu té lásky a on mě odstrčí a nemá zájem. No prosím! Potlačím v sobě únavu, která mi protéká celým tělem jako jed. Mírně bojácně vykouknu ze dveří a projdu po kamenných studených schodech až do obývacího pokoje, kde se obezřetně rozhlédnu. Jako by se propadl do země. Jako by tu nikdy nežil.

„Kéž by," procedím skrze zuby a se zájmem se zadívám na bytelné ebenové dveře s mosaznou klikou. Se zatajeným dechem dojdu až k nim a s mírnou obavou je otevřu. Zdá se, že se jedná o knihovnu plnou prastarých, mírně zaprášených knih, které jsou uložené na vysokých tmavých policích sahajících až ke stropu. Starodávný lustr sice mírně poblikává, když rozsvítím světlo, ale naštěstí funguje. Tohle je jediná místnost v domě, která není zařízená do moderního stylu.

Vdechnu ten mírně zatuchlý vzduch, tu minulost a historickou hodnotu celé téhle místnosti. Pod velkým proskleným oknem je prostorný bytelný stůl s pár šuplíky a s několika hromadami knih. Vedle se vyjímá robustní křeslo z tmavého dřeva a kůže. Stejného stylu jako velké kanape. Téměř posvátně spočívám pohledem na těchto, bez debat, drahých kusech nábytku.

Celá tato místnost jako by žila v úplně jiné době. Od voskovaných dřevem vonících parket, až po vysoký fazónami zdobený strop. Okouzlilo mě to natolik, že jsem málem přehlédla nevelkou knihu v rudé kožené vazbě. Přesně tohle hledám! Zajásám v duchu. Když po ní chci sáhnout, ozve se mi za zády zavrčení. Automaticky ztuhnu v půli pohybu.

„Hezky tu knížku zase polož. To není nic, co by tě muselo nějak podrobně zajímat. Co jsi potřebovala vědět, to už jsem ti řekl." Překvapí mě náhle zezadu.

Mlčky se na něj otočím a snažím se mu s rozkošným pohledem, díky kterému mi většinou všechno prošlo, zadívat do očí. Buďto jsem každému byla volná, anebo jsem vážně měla dar roztomilosti… Ovšem nebudu si nic namlouvat.

„Tohle je fakt krásná místnost," brouknu, abych odvedla jeho pozornost.

Melancholicky se rozhlédne, jako by si ani neuvědomoval, kde je. „Tohle měl na starosti můj stvořitel," ušklíbne se. „Ten si potrpěl na historickou hodnotu. Já jsem raději dnešní. Mám rád tuhle dobu a tenhle styl." Sjede po mých křivkách, až na chvíli ztratím hlas.

Zdá se, že nebude upírem příliš dlouho a skutečně bude patřit do mého století. Tím líp, mohl by si pamatovat na doby, kdy byl ještě člověk a smilovat se.

„Taky se mi víc líbí styl, kterej znám." Trochu flirtuji. Klopím oči, pokouším se červenat a rádoby ho svlékat pohledem. Nikdy jsem to nedělala, takže si nejsem jistá, jestli se spíš nebaví mým chování a neříká si, jaká jsem hloupá husička, ale sakra, musím vyzkoušet všechno! Musím bojovat i za cenu toho, že budu vypadat trapně! Boj je to jediné, co umím a já se nevzdám. Nikdy jsem to neudělala! „Proto bych chtěla vědět co nejvíc o tom, jak ti poskytnout tu krev, kterou si tolik přeješ." Zadívám se mu s matným okouzlením do tváře. „Abych ti mohla líp posloužit a dát ti tvou šťastnou krev," řeknu nahlas. Abych tě mohla lépe oblbnout, ušklíbnu se v duchu. „Třeba bych se u tebe mohla mít fajn. Jsi docela hezkej." Náznakem skloním hlavu a udělám ze sebe zamilovanou dívku. Prsty si prohrábnu vlasy a protnu ho rozechvělým pohledem. Na tváři nastražím připitomělý výraz, ale nedokážu se ubránit sarkastickému poušklíbnutí.

„Tak docela hezký? Abys mě nepřechválila." Probodne mě pobaveným pohledem a tváří se tak sebejistě, až mám chuť schovat se a počkat, až jeden z nás umře. On by to nebyl… „Myslím, že všechno podstatné znáš." Zašklebí se a knížku zpacifikuje pro sebe.

Mrsknu po něm nepříjemným pohledem. „Proč si to nemůžu přečíst? Přece to není nic tajnýho!" syknu zlobně. „Sakra, dlužíš mi to! Podržela jsem tomu tvýmu hladu. Nebylo to pro mě zrovna nic příjemnýho." Zabejčím se a skrz tvář se mi mihne přízrak bolesti a děsu. Jen myšlenka ve mně vyvolává psychickou újmu. Ještě pár chvil s ním a bude ze mě duševní mrzáček!

„Já ti nedlužím vůbec nic!" řekne uvolněně a drapne mě s krvelačným úsměvem za ruku. „Podržela jsi mému hladu, podržíš i něčemu jinému," zubí se na mě, zatímco se cukám a snažím se mu vytrhnout.

„Nech mě být!" zabrečím a snažím se mu vysmeknout, jenže mě drží moc pevně! Zuřivě se směje, až mi po zádech přechází mráz a táhne mě k sobě. Do těla se mi zas zahryzne ten pomyslný strach o svůj vlastní život! Nenávidím, když se bojím. Když mě tolik děsí!

„Ale no tak se nebraň. Bude se ti to líbit." Kousne mě do ruky, za kterou mě dovlekl až k sobě do ložnice.

„Au, sakra!" zaskučím rozechvěle, když se mi palčivost dostane do těla. „Pusť mě!" vyjeknu zoufale, jakmile mě k sobě přivine.

„Já tě neukousnu." Baví se a tlačí mě až k posteli.

Vyděšeně, přímo prosebně, na něj pohlížím. Dech se mi ztrácí a tlukot srdce slyším až ve svých uších. Z jeho doteků mě mrazí až v páteři. Znovu se mi nervozitou a strachem obrací žaludek.

„Já nechci," vykřiknu a snažím se před ním nerozbrečet.

„Ale já chci!" zavrčí mírně a probere ve mně další obavu. Ďábelsky se usměje a chytí mě zezadu za krk, zatímco se ke mně nakloní.

Rozechvěle zalapám po dechu a oči se mi rozšíří děsem.

„Co kdybychom přešli ke druhé části úkolu? Ta první ti šla moc dobře." Křivě se na mě usmívá.

Když mě takhle drží a tiskne se ke mně, klepu se jako ratlík. Chlad spolu s obavou mi proniká do každé buňky, že téměř necítím to tajemné velmi vzrušující mrazení, jež tak sladce bolí.

„Ne!" vyjeknu a než stačím cokoliv udělat, skloní se ke mně a políbí mě! Je to hrubý žádostivý polibek, ale mě natolik překvapí míra sladkosti, kterou při tom ucítím, až mu zasténám do úst. Má měkké chladné rty a to ve mně vyvolá pocit euforie, který se mísí s hrůzou, jež pociťuju. Když mi jazykem zajede mezi rty, vyjeknu rozkoší podruhé.Ach, ten dotek mě nabije natolik, až se mi zatočí hlava radostí! Můj první polibek! Ale i přesto se ho od sebe snažím odstrčit.

Pořád se klepu strachy a občas mě vytočí moje vlastní reakce! Vždyť tohle já nechci. Nelíbí se mi to, tak proč mu ve chvilkách podléhám a cítím ty pomyslné motýlky?! Bojácně sebou cukám a z očí mi proudem tečou slzy. Snažím se před ním uhýbat svým jazykem, ale jemu se ta hra spíš líbí.

Zkušeně mě ponižuje a mně při každém našem dotyku zatrne rozkošně v zádech a ještě víc začnu bojovat. Je to pokořující, že si ode mě bere neprávem něco, co bych mu nikdy nedala.

„Čemu se pořád tak bráníš? Vždyť se ti to líbí." Směje se mi do rtů.

„Nech mě, sakra!" Zabuším mu pěstmi do hrudi, ale znovu mě políbí. Pociťuju to ponížení, kdy on je ten nadřazený, zlý a zkušený a já jsem jenom člověk a ke všemu jsem doteď neměla ani zdání, jak vlastně polibek chutná. Ještě chvíli mě trápí svým dobyvačným jazykem a pevnými stisky rtů a pak se ode mě odtrhne.

Stojím před ním s pošpiněnou hrdostí a celá ubrečená.

„Takové nepolíbené poupátko," ušklíbne se na mě sebevědomě. „Zatím ti to moc nejde, ale neboj, já tě to naučím tak, aby se to líbilo i mně, nejenom tobě." rýpne si do citlivého místa a kochá se tím, jak rudnu. Zlostí a studem zároveň.

Sjedu ho nenávistným pohledem. „Seš hnusnej," pípnu a utírám si slzy. „Nikdy nepoznáš, jaký to je, když ti někdo dá pusu sám od sebe! Dobře ti tak, nikdy tě nikdo nebude mít rád," ušklíbnu se. Je mi mizerně! Jsem vzteklá a ubrečená, až to není hezký. Nejraději bych mu dala facku. Sakra, nejvíc tím trpí moje chorobně hloupá stránka. Ta, která chtěla prince na bílém koni a místo něj přišel upír... „Na šťastnou krev můžeš klidně zapomenout. Tebe nikdo nikdy milovat nebude, ani kdybys ho utýral k smrti," syknu zoufale.

Rysy mu ztvrdnou. Drapne mě pod krkem. „Ty jsi asi zapomněla, co tě čeká, když se budeš takhle chovat! Já ti to můžu hezky rychle připomenout!" zavrčí a vystrčí na mě špičáky.

Tiše zanaříkám a zavřu oči, protože mi v ráně začne bolestivě cukat. Drží mě až moc silně. Když uvidí, že nemám dalších námitek, pustí mě. Roztáhne ruce v náznaku objetí. Vyčkávavě mě propichuje pohledem.

Zavrtím hlavou. „Zas se mi zakousneš do krku," polknu. Začínám mít z každého jeho doteku panickou hrůzu.

„Nezakousnu," řekne tiše a probodává mě pohledem. „Věř mi," dodá, ale pak se tomu sám ušklíbne.

„Jednou mi to stačilo," syknu a ještě o krok od něj poodstoupím.

„Ale no tak. Vždyť víš, že umím být i hodný." Blýskne očima a znovu se ke mně přiblíží. Zažene mě do kouta, odkud nemůžu uniknout.

Rozklepu se v nepříjemnosti téhle chvíle a pocítím tu neblahou nevolnost. Pomalu ke mně natáhne ruku a pozoruje, jak vyděšeně sleduju jeho ostré drápy. Očekávám další škrábanec, ale to on neudělá. Jemně mi přejede bříšky prstů po tváři a zadívá se mi do očí. Vyděšeně těkám po jeho obličeji a čekám, kdy mi nějak ublíží.

S vděkem vnímám to bezduché okouzlující mrazení, které mě aspoň maličko uklidňuje. Když mi jen prsty něžně přejíždí po obličeji, tak se po chvíli trochu uvolním a s nepříjemným pocitem v hrudi ho nechávám, aby přišel na krok.

Zlehka zvedne paži a pohladí mě po tváři i prsty druhé ruky. Stále stojím bez dechu a nechápavě vnímám to mravenčení, které jeho doteky způsobují. Působí na mě přímo hřejivě a rozechvívá cosi uvnitř mě. Nepoznané emoce se díky tomu derou na povrch a matou mě.

Nakonec se odvážím a překonám ten jediný krok, který nás dělí. Ocitnu se v jeho náruči. Zatnu zuby a nahrbím se v očekávání nějakého jeho výpadku. Přivine mě k sobě a přejede mi prsty po vlasech. Jeho konání je takřka něžné. Jsem celá napnutá a nejistá. Znovu mi trochu neohrabaně zajede drápy do vlasů a zastrčí mi neposlušné prameny za ucho.

„Jak se vlastně jmenuješ?" zavrčí jemně.

„Jsem Diana," zašeptám. „A ty?" zajímám se bezelstně.

Oklepe se. „Chazzy," řekne zamyšleně. „Vlastně Chester," ušklíbne se a uhne pohledem.

„To je hezký jméno," připustím upřímně a stále ho obezřetně pozoruju, zatímco v sobě vnímám něco, co je v rozporu s mým impulsivním strachem.

„Ano a ještě hezčí je jeho majitel!" usměje se sebejistě. „To jenom ty s ním máš pořád nějaký problém." Zúží posměšně oči.

„Nemáš hlad?" ušklíbnu se, nedávajíc najevo, jak mě ta myšlenka děsí.

„Hlad mám," zavrčí a protáhne se. „Moc jsem si tě včera nedal, abys mi z toho neumřela." Změní úsměv ve škleb.

Taktéž se na něj zakřením. „Proč vlastně chceš zrovna mě jako šťastnou krev?"

„Podle té knížky se na to údajně hodíš, ale," protne mě obezřetným pohledem, „když tě tak pozoruju, tak o tom začínám vážně pochybovat. Jestli by přece jen nebylo lepší, kdybych si tě dal k večeři." Mlsně si olízne špičáky.

Zúžím nepříjemně oči.

„Anebo i jinak." Náznakem si přejede přes poklopec.

Rozklepu se a znovu pomyslím na tu pekelnou bolest a vzrušení z toho, že by se mě dotýkal ještě víc. „Stejně si se mnou uděláš, co budeš chtít," ušklíbnu se zlomeně, což ho velmi potěší.

„Ano, to udělám," řekne potěšeně, když postřehne můj poraženecký tón.

„Copak to musí bolet? Nemůžeš si ode mě brát krev bezbolestně?" zakňourám rozrušeně a modlím se, ať je i jiný způsob.

„Snad nejsi natolik naivní, aby sis myslela, že něco takového může být i hezké." Komicky se na mě zašklebí a od srdce se zasměje. „Já osobně s tím takové zkušenosti nemám. Leda bys mi po každé pustila žilou, ale to bych si to zase neužil já," ušklíbne se stylem "na to zapomeň".

„Tak to zapomeň, že ti svou krev dám. Já už to peklo zažít znovu nechci," řeknu prudce a vytrhnu se mu. Nechci tu být - nemohu tu být. Mám svoje povinnosti! Musím zjistit, kdo… „Vrať mě tam, kdes mě našel! Sakra, hned!" Protnu ho rozvztekaným pohledem a snažím se nedat najevo svou nejistotu a ten nepříjemný tlak na bedrech, který mě tíží.

„Nikam tě nevrátím, to jsem tě mohl zabít rovnou!" zavrčí naštvaně a začne přecházet po pokoji. Jeho kroky zní přímo zlověstně.

Skoro bych si nejraději zacpala uši a klepala se jako malá holka. „Proč si nenajdeš nějakou masochistku, který by se to líbilo?! Ta by tě za to sakra milovala!" syknu plačtivě. Skoro se mi podlamují kolena, když si představím, že ze mě zase bude pít! V očích panický výraz děsu.

„Myslíš si, že se tady přemáhám jen proto, abych tě pak vzal a odnesl tě zpátky do tvého světa? Jestli ano, tak to jsi vážně naivní!" Zastaví se a sjede mě pohledem. „Ale vždyť ty vlastně jsi," zazubí se věcně.

Uštědří mi tím pohlavek. Obvykle nezažívám ponížení, ale … odmítnutí a ignoraci. Tohle je o tolik jiné, než znám.

„Kolik ti vůbec je? Tak patnáct, ne?" Jako by mluvil s dítětem.

Maličko se zamračím a uhnu pohledem. „Šestnáct," polknu poníženě. A ráda bych se dožila sedmnáctky! Pomyslím si a zoufale se na něj zadívám.

 

Chester

„Nikdy už se nevrátím zpátky, když budu s tebou?" Její hlas zní tak bojácně a beznadějně, až se tomu musím ušklíbnout. Holčička se poprvé zařekla maminčiny sukně a teď neví, jak se jí u zlého upíra bude žít. Baví mě křehká naivní děvčátka!

„Snad se ti nebude stýskat po mamince?" Je to vážně ještě dítě, nechápu, proč zrovna ona by měla být ta pravá pro můj životabudič.

„Nestarej se!" sykne zachmuřeně.

Poznám, že jsem zasáhl její další slabinu, ale podle všeho jinak, než jsem původně zamýšlel. Měl jsem za to, že se rozbrečí a bude mě prosit, ať ji vrátím zpět k rodičům, ale ona se jen stáhne do sebe a tváří se natolik nepřístupně, až mě to udiví.

Nakonec to přeci jen nezvládne a sesune se v koutě místnosti jako hromádka neštěstí.

Pocítím něco jako… lítost. Emoce, která mě bodne v hrudi a nebezpečně se mi rozlije tělem, jako bolestný jed. Upíří tělo nezvládá jiné pocity, než ty tyranské. Tolik jsem trpěl, když jsem ty něžné pocity a slůvka předával své maličké Susan…

Ale takhle není tak silná, jak se zdá. Je to jen maska, kterou něco kryje. Nevím co, ale mohl bych to obrátit ve svůj prospěch. Ovšem, mohl bych jí nabídnout to, co jí tak schází? Kdybych to dokázal, nic dalšího bych v životě už nepotřeboval, protože bych měl svou šťastnou krev.

„Jak dlouho budu naživu jako tvoje šťastná krev?" ozve se zlomeně.

Pokrčím rameny.

Něco se v ní změnilo. Nevím přesně co, ale nepřijde mi, že by na mě hrála zase nějakou komedii. Mám pocit, že už se pomalu začíná smiřovat s tím, že tady zůstane.

„Nejspíš dokud nezemřeš. Prostě jeden celý lidský život. Pokud mi tě někdo nevysaje nebo nepřemění," zazubím se.

„Sakra, mně to moc vtipný nepřijde." Zamračí se a její tvář se projeví v naprostém znechucení. „To bys mě jako někomu půjčoval nebo co?" Protne mě nesouhlasným pohledem.

„Nepůjčoval!" řeknu rozhodně. Na tohle jsou upíři dost hákliví. Nikdo jim nesmí sáhnout na jejich oběť! To se pak neznají. Já sám nesnáším, když někdo bere a přivlastňuje, co je mé! Když jsem byl s Eleanor, byl jsem hodně majetnický a trpěl jsem, když ji Oskar před mýma očima znásilňoval a bral, co bylo mé...

A takhle moje bude, ať už bude chtít nebo ne. Budu mít svou šťastnou krev!

„Ale je jasné, že tu v okolí nejsem jediný upír. Riziko je vždycky. A ještě jsem nepotkal upíra, který by odolal čerstvé krvi. Proč se vůbec ptáš? Snad ses najednou nerozhodla poslouchat?" Zvednu pobaveně obočí.

„Nevěř si," sykne hrubě. „Neposlouchám a ani nehodlám začít." Ve tváři se jí odrazí její nesmyslně vzdorovitá povaha, čímž mě naprosto znechutí.

Nemíním se tu pachtit za něčím, co je v tomhle případě fata morgana. „Jestli nechceš poslouchat, tak v tom případě radši běž. Já si nemíním ničit nervy s něčím, co je beznadějné už předem. To si raději najdu novou oběť a konečně se zase pořádně najím," odfrknu. Snad si nemyslí, že mi zůstane na krku a já se budu přemáhat a snažit vyloudit z ní kapku šťastný krve a ona mi to bude vracet akorát tak svou vzdorovitostí. Na to jí zvysoka seru.

„Fajn!" Zvedne se a ani se na mě nepodívá.

Měl jsem čekat, že s touhle je to marné, když byla od začátku tak neobyčejná. Zavrtím mrzutě hlavou a smiřuju se s tím, že budu muset hledat dál. Teď, když jsem se na tu šťastnou krev tolik těšil!

Očekávám, že vyběhne ze dveří jako blesk, ale ona se místo toho zhluboka nadechne, zakloní hlavu a chytí se za futro, jako by se o ni pokoušely mrákoty.

Nechápavě pozoruju, jak znovu klesne do rohu pokoje. Hlavu si složí do dlaní a v tichém pláči se rozeštká.

Jsem z jejího chování zmatený. Zdá se mi to, nebo má opravdu oči plné slz? Vždyť ještě před chvílí chtěla odnést zpátky domů, a když jí řeknu, ať teda jde, tak se mi tady rozbrečí? Najednou nevím, jak se mám chovat. Utěšovat neumím. A být zlý… To se mi najednou nějak nechce. Samotného mě překvapí to, co udělám. A co jsem předtím pro svou Sue dělal snad tisíckrát.

Přikleknu si k ní. „Di?" Prvně ji oslovím jménem.

Zvedne ke mně uslzené oči.

„Můžeš… Můžeš mi říct, proč brečíš?"

„Nebrečím!" Zatne zuby. „Sakra, běž se raději starat o sebe a nehraj si tu na city, když ti o nic takovýho nejde!"

Zase mě převezla a totálně naštvala! Tvrdě ji chytím pod krkem, až sebou vyděšeně trhne. Vycením špičáky a pozoruju, jak se přede mnou rozklepe jako dítě. „To máš pravdu. Nejde. A o to, o co mi jde, tak to si teď vezmu!" zavrčím a jedním pohybem jí roztrhnu obvaz na krku, abych se do ní mohl hrubě zakousnout.

Bolestně zařve a snaží se mě od sebe odstrčit, ale já už jsem chycený v pasti její krve. Chuť se od posledka změnila! Je sladší! Že by v ní přeci jen byla nějaká skrytá náklonnost?

„To bolí! To bolí!" sděluje mi plačtivě, ale já se od ní nemůžu odtrhnout. Mám hlad a tahle nová chuť je tak lahodná!

„Dost, prosím!" zanaříká a pokouší se mě od sebe odtáhnout, ale nemá šanci.

Pokusím se jí to mučení trochu ulehčit. Nechci, aby se mi zasekla, když jsem v ní podle všeho zažehl pomyslný plamínek zamilovanosti. Prsty začnu něžně mapovat její tělo. Hladím ji, jak nejjemněji dovedu a zjišťuju, že čím víc se jí tímto způsobem věnuju, tím víc se tomu ona poddává a krev je ještě sladší! Úplně mi to zamotá hlavu. Natisknu se na ni a piju z ní tak hltavě, až mi v hlavě začne blikat výstražné červené světlo. Odtáhnout se od ní, od té chutné krve, je pro mě mučení. Ale kdybych to neudělal, zabil bych ji. Vzal jsem si tentokrát víc než minule. Bezvládně mi zůstane v náruči.

„Do hajzlu," zakleju, protože jsem to fakt přehnal, ale nemohl jsem si pomoct. Rychlostí, za kterou jsem v tuto chvíli vděčný, doběhnu pro obvaz a hned jí začnu stále krvácející ránu obvazovat.

Naříká u toho a chvílemi upadá do bezvědomí. Když jí krk zavážu celý, opatrně vezmu její křehké dívčí tělo do náruče a položím ji k sobě do postele. Doufám, že se z toho dostane, právě teď, když už jsme konečně pokročili!

Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "2425"
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one