hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (55 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
Násilnicky vyhlížející upír zjišťuje, že jeho kořist je vážně nějaká divná... Překypuje drzostí, provokativností a sarkasmem. Nedává mu šanci, aby byl alespoň chvíli v klidu. Chce po něm doteky, které on nikdy nezkoušel. Tak něžné a sladkobolné... Ale dávat mu krev a své tělo se stále neodhodlala. Kdy už mu konečně podlehne?!

4. kapitola - „Co mi dopřát trochu lásky?"

Chester

Probudí mě jakýsi pohyb. A tiché zanaříkání, které se mi slastně vryje pod kůži a rozechvěje mi víčka.

Otevřu oči a zadívám se na svou maličkou, jak se snaží posadit na posteli, ale její momentální stav jí to nedovoluje. Přesto se však ze všech sil snaží a komicky bojuje proti slabosti, kterou nedokáže přemoct.

Prohlížím si ji a v hrudi mě podivně svírá, jako bych snad cítil výčitky, že jsem ji takhle zřídil. Mučil jsem, zabíjel, sál krev bezradným dívenkám jejího věku, ale nikdy jsem necítil takové emoce, abych toho snad litoval nebo si to vyčítal!

Ale tohle je tak jiné…

Ona ve mně dokáže vyvolat něco, co jsem tak dlouho nevnímal! Snad jen, když mi Eleanořina hlava klesla na hruď a její rty se zachvěly v posledním nádechu, zatímco oči zůstávaly nehybně zírat nade mne - jako by se dívala k nebi. To jsem naposledy litoval…

„Jak ti je?" naruším ticho otázkou, která ze mě vyletí tak rychle, že si ani málem neuvědomím, co jsem to vlastně řekl! Urychleně stisknu ústa, abych z nich nevypustil další větu, která by se mě jako upíra vůbec neměla týkat!

Moje maličká zanechá rozhlížení po rudých trofejích na mých zdech a zadívá se na mě očima, ve kterých pomalu dohasíná strach. Když si sáhne na obvaz na krku, v šedých duhovkách se objeví cosi jako něha a neskonalý vděk a obdiv.

Mírně se zamračím, jak se snažím vyzkoumat důvod.

„Mám hroznou žízeň." Polkne.

Bodejť by ne, vždyť prospala snad celý jeden den. Už jsem začínal mít obavu, že o ni díky vlastní hlouposti přijdu. Rychle se zvednu z postele a doběhnu jí pro sklenku a džus. Než se vzbudila, skočil jsem pro jídlo do města. Je to tak dlouho, co jsem byl "nakupovat" pro nějakého domácího mazlíčka.

Teď bude muset nabrat hodně síly, aby stačila mému hladu, který se od posledně výrazně zvýšil. Ta lahodná krev je dokonalá! Nikdy jsem nic podobného nepil! Pomůžu jí, aby se napila, protože sama by to nejspíš ještě nezvládla. Ruce se jí chvějí, jako bych z ní spolu s blahodárnou tekutinou vysál i její sílu.

„Budu ti to muset převázat," zamračím se, když si všimnu, že jí přes obvaz znovu prosakuje krev a její vůně mě dráždí v nose. Jemně se jí ho snažím sundávat, protože vím, že ji to ještě bude dost bolet. Nechápu, proč jsem najednou tak ohleduplný. Je to jen kvůli té šťastné krvi, samozřejmě.

Když na moment zvednu oči, zjistím, že mě pozoruje.

„Neboj, nebudu z tebe pít," řeknu soustředěně.

„Ne, já…" zmlkne a dál mě probodává téměř vděčným a nechápavým pohledem. Tu nechápavost chápu. Je komické vidět upíra, který se tak moc stará o svou ovečku. Už nyní jsem toho udělal tolik, že by její krev měla mít chuť jako ten nejsladší mok! Když jí převážu ránu a nechám ji klidně vydechnout, úlevně si oddychne.

„Dík," špitne a pořád si mě prohlíží tak zvláštním pohledem.

Jen se na ni zářivě usměju a znovu se vedle ní sklátím do peřin. „Měla bys ještě spát," řeknu pánovitě a prohlížím si ji.

Je v tuto chvíli tak bezbranná, že to ve mně burcuje staré známé ochranitelské city. Něco takového jsem naposledy cítil s mou malou Susan.

Ležela na stejné straně postele, jako nyní moje kořist. Obracela ke mně čokoládové nevinné oči a dávala mi pusinky na čelo i tváře, aby ze mě vymámila další náznaky citů a vyprávění pohádek. Vzpomínky mě začínají tížit a bolet. Rychle je potlačím. Tahle doba už je dávno za mnou!

„Trochu jsem to přehnal," ušklíbnu se a přejedu si drápy po tváři, nijak něžně, abych cítil fyzickou bolest, která ve mně burcuje touhu po dotecích, jež by moje maličká nevydržela. „Kdybys něco potřebovala, tak mě vzbuď," syknu a zavřu oči.

Ty jsi tak starostlivý! Směje se mi vnitřní hlas.

No co, zahřmím v duchu, musím být, abych si získal její důvěru a její zamilovanost ještě prohloubil!

To víš, že ano, směje se dál. Jde ti to moc dobře. Jako bys zas pečoval o svou malou…

Zmlkni! Okřiknu ho naštvaně.

** ** **

Mám pocit, že spím sotva pár minut, když mě probudí nějaké zvuky. Hekavé  naříkání a lomoz. Ještě v polospánku se otočím na bok, a když otevřu oči, zjistím, že polštář vedle mě zeje prázdnotou. Přece jsem jí říkal, aby mě vzbudila, kdyby něco potřebovala! Vážně z ní asi brzo zešílím! Zavrčím sám pro sebe v duchu.

Vyskočím z postele a vyjdu na chodbu. Podle toho, co se mi naskytne za pohled, jdu právě včas!

„Do hajzlu, co tu děláš? Ty máš ale šílené nápady," usyknu překvapeně a chytím ji do náruče, když téměř padá ze schodů. Kdo by čekal, že se v takovém stavu pohrabe z postele! Je vážně bojovná, ale nějak až moc! Donesu ji zpátky k sobě a přikryju ji až po bradu.

Je bílá a průhledná jak list papíru. Jestli to nepřežije, budu si muset najít na šťastnou krev někoho jiného, jenže…

„Přinesu ti něco k jídlu," zaženu rychle nepříjemné myšlenky. „A ty lež! Jestli nebudeš rozumná, stisknu ti zuby tepnu, abys omdlela a nebyla s tebou taková práce!" pohrozím jí a bavím se jejím vyděšeným výrazem a vytřeštěnýma dívčíma očima.

 

** ** **

 

Když jí přinesu talíř, choulostivě se vyhne salámu a hladově se pustí do ovoce a pečiva. Se zájmem si ji prohlížím. Sice přede mnou byla skoro nahá, ale to bylo spíš součástí mého týrání, než opravdového zájmu. Když je takhle bezmocná, vyvolává to ve mně na jednu stranu uspokojující pocit, že jsem ten, který má opět navrch, protože je na mě proti své vůli závislá. Ale na druhou stranu…

„Můžu do koupelny?" zaskřípe zuby, jako by jí dělalo problém tuhle větu vyslovit. Není zvyklá ptát se a prosit, ale já ji to naučím a užiju si to!

Líbí se mi, když se chová poslušně. Když je takhle pokorná a ponížená. Celá moje!

Vyskočím z křesla, na kterém jsem doteď seděl, tak rychle, až ji tím vylekám. Tváří mi prolétne křivý úsměv. Pořád se mě bojí a i přesto mi poskytla tu nejsladší krev, kterou jsem měl možnost okusit.

Když ji chci pomoct posadit se, překvapí mě a sama se, dolujíc ze sebe životní sílu, s námahou posadí, zatímco mě napjatě pozoruje.

„Můžeš," řeknu a lehce jí přejedu drápy po tváři.

Nestáhne se přede mnou, jen trpělivě se zamlženýma očima přijímá mé doteky.

„Co mi pak dopřát trochu tvojí lásky?" zajiskřím očima.

Protne mě drzým pohledem. V očích jí tančí ohníčky a lehce přikývne, zatímco se sarkasticky kření.

„Ukážu ti, kde je koupelna." Chytím ji do náruče a odnesu ji. Líbí se mi, když cítím její horké tělo na svém. Vnímám její něžnou pokožku a nejraději bych se do ní znovu zakousnul. Nosem jí přejedu po tváři a nechávám se trýznit její vůní.

„Už mě můžeš pustit," ozve se nejistě.

Postavím ji na zem a pohledem sjedu její křivky.

„A vypadni," prskne drze.

„Chci se dívat," olíznu si mlsně rty, zatímco si ji zálibně prohlížím, opřený o dřevěný rám dveří.

„Ne!" Ruce si dá dětinsky křížem a nesouhlas jí proniká snad každým pórem.

„Pro tentokrát tě nechám," syknu. Však si na ní brzy smlsnu. To mě uklidní a donutí odejít.

Diana

Jen co se zabalím do ručníku a prohrábnu si vlhké vlasy, znovu se objeví u dveří. Vážně nemešká, sakra. Je velmi netrpělivý a mně to na jednu stranu děsí a na druhou neskutečně štve.

„Víš, co jsi mi slíbila?" Jazykem si letmo přejede přes špičáky a přijde ke mně blíž.

„Rozmyslela jsem se," ušklíbnu se unaveně. Zlobí mě, že se ve mně snaží vyvolat pocit, jako bych ho o něco šidila. Jako bych mu snad patřila! Jen co se mi povede ho zblbnout, uniknu odsud a dokončím své hledání. Dokončím to, co dlužím svým rodičům.

Zúží oči. Můj přístup se mu ani trochu nelíbí.

Nasadím na tváři sebevědomý úsměv a drze se ušklíbnu.

„A já myslel, že se ti to posledně líbilo." Udělá ke mně krok a ruce mi položí na boky.

Hned se mi zrychlí dech a nejistě zamrkám víčky, protože to uhádl.

Sebejistě se mi zadívá do obličeje a skloní se ke mně, až zatajím dech a s mrazením v zádech čekám na jeho další činy. Jemně mi políbí ránu na krku, až mi z úst unikne vzdychnutí. Jelikož jsem si před sprchou obvaz sundala, může mě trápit na holé kůži. Přejíždí po kousancích jazykem a saje ho ústy, jako by se mazlil, zatímco prsty mě hladí přes tenkou látku ručníku.

Hlava mi to nebere. Tělo se mi bouří ve vášni a touze. Za strachem se vynořuje vzrušení a radost. Jeho doteky vnímám jako přepadení. Vloudí se mi pod kůži, přímo až do srdce. Od jeho polibku mi do těla přechází něžné mravenčení, které odnáší palčivou bolest s sebou. Pomalu se mu oddávám natolik, že ho rozechvělými dlaněmi pohladím po pažích a sjedu na hruď. S ďábelským úsměvem se na mě zadívá a políbí na rty, až mi sladce zatrne v břiše.

Cítím těch pomyslných tisíce motýlků a upadám do zlovolného stavu touhy. Sjedu mu prsty do vlasů a na krk a nechám ho, aby mě k sobě ještě víc přitiskl, na což reaguju zasténáním. Jeho chlad je jako afrodisiakum a místo, aby studil, hřeje mě. Nevtíravě mě líbá na rty, ale když se mě dotkne jazykem, trhnu sebou.

„Neboj se, já ti nic neudělám," zachraptí a v temných duhovkách se mu zaleskne chtíč, který mne trochu vyděsí.

Na okamžik ztuhnu, dech zrychlený, srdce splašeně bijící. Políbí mě na dolní ret a znovu po něm přejede jazykem. Krev se mi vaří a tělem mi proudí takový pocit lehkosti, že mi to v tuto chvíli přijde naprosto neuvěřitelné. Pomalu si najde cestu mezi mými pootevřenými rty a začne mě jazykem lehce hladit a laskat. Když zjistím, že mě vážně nebude drtit dalšími dech beroucími polibky, nejistě se zapojím.

Vůbec netuším, jak dlouho takhle stojíme a něžně se líbáme. Jako by se zastavil čas. Doteky našich jazyků mě přivádí k šílenství. Poddávám se mu, strach zatlačen hluboko do podvědomí. Tohle je tak nádherné! Když mě od sebe odtáhne, mám rty celé rozněžnělé a naběhlé.

Potajmu si na ně sáhnu a zadívám se na něj.

Sebejistě se usmívá. „Co pokročit k dalším bodům?" Vycení v chtivém úsměvu špičáky a olízne si mlsně rty, až se mi zastaví srdce.

„Ne!" polknu vyděšeně a zavrtím hlavou.

„Jak ne?!" Svraští čelo. Citovka, kterou tu na mě hrál, v nenávratnu. Je z toho otrávený a naštvaný! Surově mě drapne za paže. „Tak poslouchej! Ty jsi tu od toho, abys mi poskytla krev, kdykoliv si vzpomenu! Kvůli ničemu jinému! Až si budu chtít sehnat nějakou do postele, tak si ji seženu a rozhodně na ni nebudu praktikovat takové divadélko, abych ji do té postele dostal! Jestli si myslíš, že změníš můj přístup k tobě, jako ke své oběti, tak to se vážně pleteš!" zavrčí rozzuřeně.

Uzavřu se do sebe, protože jeho slova mi ublížila. Hrdě se mu postavím čelem, nedávajíc najevo svou bolest. „Když mě pořád budeš do něčeho nutit, tak svou šťastnou krev nezískáš," řeknu příkře a ohrnu rty. „To ze mě chceš pít sakra každej den nebo co?" hlasem mi zaznívá veškerá zoufalost. „Ani si nedokážeš představit, jak to bolí! Fakt se snažím, ale není to jednoduchý. Ve chvíli tvýho krmení bych tě nejraději proklála kůlem!" řeknu plačtivě. Znovu se mi připomene ta ukrutná bolest a roztřesou se mi dlaně.

„Pro mě také není jednoduché chovat se takhle nepřirozeně!" ušklíbne se naštvaně. „Nikdy jsem to nedělal, nevím, proč bych to měl dělat teď! Kolem tebe se pořád musí chodit po špičkách a na to já nemám ani náladu ani trpělivost!" láteří, zatímco se drží za kořen nosu a hrdelně děsivě vrčí.

Zatnu ublíženě zuby a protnu ho zkroušeným pohledem. „Chovej se podle svýho. Já ti o přetvářku nestojím!" prsknu vztekle, ale je to spíš jen zástěrka toho, jak se mě to dotklo. Tak on se chová se nepřirozeně, chudák!

„Taky že budu! Ale v tom případě si buď jistá, že se nedožiješ dalšího rána!" oplatí mi stejným tónem a práskne dveřmi.

Jakmile zmizí, zhroutím se na zem a vysíleně se rozbrečím. Nedožiju se rána?! Musím s tím něco udělat! Musím vypadnout!

Rychle dojdu do "svého" pokoje, kde se převléknu do nového oblečení. Díky bohu za plnou skříň v mé velikosti. Na sebe hodím své oblíbené tričko "Hraju si s ohněm" a černé upnuté kalhoty s nepřirozenými dírami všude možně. Přijde mi to dost otrlé a tak nějak eroticky založené. Třeba si na mě díky tomu moc netroufnou.

Jestli mám dorazit domů, musím každému na potkání vyrazit dech - musím přežít! Po schodech seběhnu tak rychle, jak jen mi to můj stav dovoluje, a hrnu se do temnoty otevřených vchodových dveří.

Proč jsou otevřené, mi dojde, až když do něj prudce vrazím a ocitnu se na zemi.

„Snad sis nemyslela, že mi utečeš!" sykne nebezpečně, až se rozklepu a zalapám po dechu.

Vůbec v té tmě nebyl vidět! Snad díky tomu, že má na sobě černou koženou bundu. Černé úzké kalhoty a motorkářské boty. Jediné, co není černé, co je naprosto temné, jsou jeho duhovky. Nikdy jsem takovou barvu neviděla a nazývat ji pouze tmavou nebo černou, by bylo takřka urážkou.

„Ty si vážně myslíš, že si můžeš dovolit všechno a všechno ti to projde, co?!" zavrčí zle, zatímco mě pozoruje, jak se na zemi snažím uhnout před jeho kroky.

„Nech mě už konečně být, sakra!" vykřiknu zděšeně.

Nahlas se rozesměje, zatímco ke mně stále přistupuje blíže jako blížící se vyzývavá a děsivá katastrofa. Jeho tvář protíná zuřivý chtíč. „Buď v klidu, nemám na tvou krev chuť, před chvílí jsem se najedl docela obstojně." Olízne si zkrvavené rty, až v sobě potlačím zajíknutí, které ve mně ten pohled způsobí. „Za to jsem dostal chuť na něco jiného!" Skloní se ke mně se zavrčením a jediným pohybem mi dostane mezi nohy.

„Ne! Sakra, pusť!" Snažím se mu bránit, ale sama chápu, že to je marné. Neměla bych proti němu šanci, ani kdyby byl obyčejný člověk, natož když je to vysoký a násilně vyhlížející upír.

Přitiskne mě k sobě tak hrubě, až bolestně zakňourám.

„Copak? Přece jsi říkala, že se mám chovat podle sebe, ne? Tak se tak chovám!" Vystrčí v posměšném úsměvu špičáky. „Třeba se ti to nakonec bude líbit mnohem víc než to ubohé cukrování," ušklíbne se a se zlým pohledem dodá: „Aspoň budeš mít konečně možnost poznat, jaký to je hrát si s ohněm!"

Skoro zabrečím. Moje pitomé motto na pitomém tričku se mi konečně vymstilo. Čekala jsem, kdy mě moje štěstí doběhne. Zatímco se tvrdě bráním, dostane mě na pohovku, zručně se mi vecpe mezi nohy, nalehne na mě. Má těžké ledové tělo a ve mně to díky tomu sladkobolnému mravenčení vyvolává spolu se strachem i přihlouplou radost.

„Ne!" vyjeknu vyděšeně a snažím se ho od sebe odstrčit. Nepomáhá nic! Nalehne na mě ještě víc, až se nemohu ani nadechnout.

Když se mi hrubě začne dobývat do kalhot, běsnivě zakňučím a co nejvíc můžu, se mu zakousnu do ramene, až vyjekne.

„Ty bestie!" sykne bolestně. Napřáhne se, až se zajíkavě rozeštkám a zavřu oči v očekávání bolestivé rány. „Máš štěstí, že biju jenom ty ženské, kterým se to líbí. Klidně si mě kousej dál, stejně dostanu to, co chci! Jak ty na mě, tak já na tebe," řekne a ve vteřině mi roztrhne výstřih u trička a zakousne se mi zuřivě do ramene.

Zoufale zařvu a snažím se ho od sebe s pláčem odtrhnout.

Znovu se nadšeně rozesměje. „Pokračuj, rajcuje mě to!" Blýskne očima a krvavými ústy mi věnuje hrubý polibek, zatímco mi silou trhá zip. Rozbrečím se a prohnu se pod ním, když mi poškrábe podbřišek. Neuvědomuje si, že zatímco moje doteky a kousnutí mu neublíží, tak to jeho počínání pro mě může být smrtelné.

„Nedělej to!" zařvu panicky, když ze mě serve kalhoty a já jsem před ním jen v roztrženém tričku a kalhotkách. „Prosím, ještě s tím počkej!" zabrečím. Já se tak hrozně bojím! Odstrkávání nezabírá. Už nevím, jak dál! Chytím se poslední šance. Místo, abych ho odstrčila, se k němu ještě víc přitisknu, až začnu chladem drkotat zuby a obejmu ho kolem krku. Začnu ho jemně líbat na krk a hladit po vlasech. Lísám se jako malé kotě a doufám, že se smiluje. „Prosím. Chazzy. Prosím," sténám vyděšeně.

Chytí mě za ruce a tvrdě přirazí k pohovce. „Snad si nemyslíš, že tímhle mě obměkčíš? Na mě neplatí žádný citový výlevy jako na tebe!" odfrkne naštvaně. „Nevím, s čím bych měl čekat. Známe se přece už dlouho, ne," ušklíbne se a baví se mým výrazem. „Snad mi nechceš tvrdit, že jsi vážně ještě nedotčená panenka." Zadívá se mi posměšně do očí.

Ublíženě zatnu zuby a s ponížením si setřu slzy z očí. „Nějak nebyla příležitost se toho prokletí zbavit," pípnu a zavřu oči. Cítím, jak se hloupě červenám.

„No vidíš a já ti tady teď tu příležitost dávám a ty se tomu bráníš," ušklíbne se. „Ale máš pravdu, necháme toho. Stejně bych si to neužil. Zbytečná námaha," řekne otráveně a odtáhne se ode mě.

Schoulím se do klubíčka a rozbrečím se. Dává mi pořádně zabrat, ať už psychicky, tak i fyzicky. Cítím se tak poníženě jako nikdy v životě.

„Neřvi mi tady," ozve se ostře a vrazí mi do těla další pomyslný osten.

Tohle bolí, tohle tak moc bolí! Zalykám se naříkavě a uvědomuju si tu potupu. To už raději ignoraci než tohle! „Nenávidím tě!" syknu směrem k němu a snažím se dostat z té deprese.

„To mě vážně mrzí," řekne ironicky a pobaveně se zazubí. „Teď už tě vážně nepotřebuju, takže víš, kde jsou dveře." Ukáže mi východ a dál stojí a zírá na mě, jako by se vlastně nic nedělo…

Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "9156"
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one