hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (57 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
Diana je kořist, která by zasloužila zakroutit krkem. Kdyby Chester nebyl tak zdrcený minulostí, nejspíš by ji dávno zabil... Ale takhle?
"8. kapitola -Zbav se jí, rád ti pomůžu!"

Chester

Ještě v polospánku zašmátrám rukou vedle sebe. Nic však nenahmatám. Bělostný polštář je prázdný. Otevřu oči a rozhlédnu se do tmy pokoje. Než jsem šel spát, rozprostíraly se její černé vlasy po bílém povlečení jako nitkovitá pavučinka. Překvapen, její nepříjemnou absencí, zavrčím. Spokojeným pohledem si prohlédnu rudé skvrny, své trofeje a zastavím se na pootevřených dveřích.

„Di?" zavolám, ale odpovědi se mi nedostane. Groteskně vyskočím z postele a pouze v černých úzkých kalhotách, dodávající mi vzhled vraha, vyjdu na chodbu, která rovněž zeje prázdnotou. Je možné, že by mi zase zdrhla?! „Di?" zkusím to znovu.

Nic!

Projdu chmurnou chodbou, když v tom uslyším téct vodu. Přikradu se ke koupelně a potichu otevřu dveře.

Má šťastná krev stojí ve sprše a nechává své tělo bičovat proudy vody.

Pocítím cosi jako úlevu. Chci se vrátit zpátky do pokoje, když si uvědomím, že bych ji mohl z chodby dost dobře pozorovat. Nikdy jsem nebyl sprostým voayerem, ale když se mi její lákavé tělo takhle nabízí, neodolám. Schovaný za dveřmi pozoruju pohybující se závěs, přes který se jen matně rýsují křivky jejího těla.

** ** **

Stihl jsem do ložnice utéct dříve, než si mne všimla. Jak by ne, má rychlost je neuvěřitelná. Pro smrtelníky natolik fantastická, že si připadám jako bůh. Pohodlně opřený o rám postele shlížím ke dveřím. Ruce mám volně položené přes břicho a nohy relaxačně křížem, jako bych si hověl ve svém vlastním ráji.

„Jsi dlouho vzhůru?" Usměje se na mě, když vejde do dveří ložnice.

Pohled se mi mírně zamlží, když ucítím vůni její čerstvě osprchované kůže. „Jen chvíli," zalžu a dál ji zaujatě sjíždím pohledem. Ručník víc odhaluje, než zakrývá a já zaháním nutkání natáhnout ruku a jedním pohybem jej z ní strhnout. Na tváři nastražím klidný úsměv, až přestane zahloubaně přešlapovat po ledové kamenné dlažbě a přisedne si ke mně na postel.

„Je ti líp, viď?“ Poškrábá se na krku.

„Mně je skvěle," protáhnu se a roztáhnu ruce v náznaku objetí. Poslušně se mi vtiskne do náruče a rozkošně se rozechvěje chladem. „Co tvůj krk? Ukaž," natočím si ji k sobě a nevěřím vlastním očím. Po kousancích ani památky! Ještě chvíli si nechápavě prohlížím zacelenou, lehce zčervenalou kůži a přejíždím po ní jemně drápy, protože tomu nemohu uvěřit. „Dívala ses ráno do zrcadla?" Zahledím se jí překvapeně do očí. Zmateně mi pohled oplatí.

„Proč?“ Mírně se ošije a přitiskne mi tvář na hruď.

„No, jen se podívej. Já to nechápu," zírám na ni fascinovaně. Vůbec mi to nejde do hlavy. Je to jen pár hodin, co jsem z ní pil a ona už na to nemá skoro ani památku!

Přejde k velkému zrcadlu, ve kterém se odráží téměř celá, a vážně se na sebe zadívá. Jemně si přejede rukou po krku. Přesně tam, kde by měla mít při nejlepším lehce zahojené rány po rozervání, jenže místo toho se tam skví lehce narůžovělé jizvy! Zalapá po dechu a s otázkami v očích se na mě zahledí.

Já jsem však ztracený na pár vteřin v hluboko zastrčené vzpomínka na svou Eleanor, která si před zrcadlem kartáčovala své dlouhé tmavé vlasy a broukala si zvláštní melodii…

„Jak jsi to udělal?" vydechne radostně. Do tváří jí naběhne mírný ruměnec, kterým bych se kochal ještě dlouho, ovšem v tomhle případě jsem natolik rozhozený, že si to neužiju.

„Já?" podivím se její otázce. Hledím jí do upřímných popelavých duhovek a ztrácím se v nich, jako vždycky. Vždy pociťuju ten příjemný pád do jejích očí, nedovedu to nejspíš dostatečně ocenit, protože se mi to s žádnou jinou nestalo. „Jak jsi to udělala ty? Tohle jsem nikdy neviděl. Musí to být tebou. Zmizely ti i rány od toho hajzla. A věř, že upíři umí různé věci, ale rozhodně ne hojit rány svým obětem!" Stále těkám po jejím zahojeném krku.

Nikdy jsem o tom neslyšel, natož abych byl něčeho podobného svědkem. Jako upíru mi to přijde naprosto nemožné! Jsem schopen způsobovat tak bolestivá a rozsáhlá zranění, že člověk zemře, ale nikdy bych nechtěl být ranhojičem!

„Já jsem jen člověk." Pokrčí zbaběle rameny. „Copak tohle není normální? Říkal jsi, že se nestává ani to, že by se to někomu líbilo.“ Stále si nedůvěřivě prohlíží narůžovělou pokožku a jemně přes ni přejíždí bříšky svých prstů. „Nemůžeš to zjistit na internetu?" zeptá se bláhově.

Její poslední věta mě dostane do kolen. Ona je skutečně naivní. Ani netuší, jaké má štěstí, že jsem na ni narazil právě já. Jiný by se s ní nepáral a rovnou ji zabil, což by byla neuvěřitelná škoda. Skýtá mi až spousty radostí, než abych ji dokázal vidět s takovým osudem.

„Miláčku, nemám ani pitomý telefon, natož internet. Já disponuju leda tak materiálem tištěným v knihách!" ozvu se věcně a při těch slovech se zarazím. No, jistě. Knihovna! „Rychle se převlékni. Snad v těch spisech něco najdeme," popoženu ji, ale Di mlčky stojí, a upřeně se na mě dívá. „Co se děje?" nechápu.

„Nic." Uhne stydlivě pohledem a těká po místnosti.

Přijdu k ní blíž. „Něco ti je?" Chytím ji za bradu a zkoumavě si ji prohlédnu.

„Ne. Cítím se fajn.“ Usměje se a pohledem zavadí o dveře. Netrpělivě postává a probodává mě pohledem.

„No tak, Di, dělej!" Moje trpělivost také není nekonečná. Nedočkavě na ni zírám.

„Chazzy!“ Udělá na mě oči.

„No co…" Ani nedořeknu, protože mi to docvakne. Ach, takhle, maličká se stydí. Roztáhnu pusu do širokého úsměvu. „Mám počkat na chodbě?"

„To bys byl hodnej." Usměje se na mě. Ještě než zmizím za dveřmi, vrhnu na ni pobavený pohled.

Tak to je vážně sladké! Zakřením se v duchu a slíbím si, že tohoto ostychu ji velmi rychle zbavím! Je moje, takže se přede mnou bude ukazovat v celé své kráse a ještě ráda!

** ** **
Diana

„Nic tu není!" Opakuje nespokojeně už asi popáté během deseti minut a dál se nervózně prohrabává kupou knih. Je velmi netrpělivý. Už tu jsme asi hodinu a nic pořádného jsme nenašli, ale já hlavu nevěším. „Seru na to! Nic tady není!“ zavrčí naštvaně a sveze se do křesla. Nechtěně při tom zavadí nohou o láhev.

„Co je to?" zajímám se. Zvednu průhlednou láhev a otevře ji. Ihned mě obklopí alkoholický odér, až nakrčím nos. „Tohle jsi tady včera tak urputně nasával?" ušklíbnu se. Je to zřejmě dost silné. Natolik, že se mi z toho kroutí žaludek. Tohle bych skutečně nepila!

„Hm…“ zavrčí a ošije se. „Raději hledej!" Láhev mi sebere a položí ji pod stůl, aby mě snad nenapadlo, se zní napít. „Na alkohol máš času dost. A na ten upíří teprve," odfrkne zkušeně a vezme do dlaně další knihu, zatímco ho sjíždím šibalským pohledem.

„Jen jsem chtěla vědět, co tě tak zřídilo," zašklebím se pobaveně a posadím se vedle něj na zem do tureckého sedu. Ještě jednou prohledávám knihovnu pohledem. Je tu spousta knih, velké sbírky vázané v kůži. Než se tím probereme, může to trvat celou věčnost!

Položím si hlavu o područku a zadívám se pod bytelný stůl, kde se válí jakási obyčejná kniha. Jako jediná vypadá téměř “lidsky“, natolik obyčejně, že by mohla patřit do mé knihovničky. Skloním se k ní a vytáhnu ji. Vazba je trochu potrhaná a některé listy z ní samovolně padají. Proč se k ní choval takhle špatně, mi dojde, když spatřím nápis: “O lásce upíra k člověku a naopak“. Už jen ten název pro tyhle krvelačné bestie musí znít natolik komicky, že je to pro knihu zatracením. Posbírám listy, které k ní patří a než ji stačím otevřít, sebere mi ji.

„Co to máš?" Je uchvácen zvědavostí. A to natolik, že netrpělivě poposedává a rozkošně vrčí nervozitou. „Upíří literatura by se lidem do rukou vůbec neměla dostat!" breptá pro sebe. S pohledem na nápis se notně zašklebí, ale přeci jen ji otevře a s nechutí prolistuje. „Hm. To není ono.“ Převrací stránky a téměř je trhá ještě víc. Jeho zacházení je naprosto nešetrné a natolik upíří, že si musím povzdychnout. „To taky ne!" mrmlá polohlasně. „Á!" vykřikne, až sebou trhnu a loktem se udeřím do madla.

Zatímco si hladím naraženou část, zamračeně se na něj dívám. Opět mě vyděsil. Chová se vedle mě tak naprosto přirozeně, až si na to začínám zvykat a to mě snad děsí ještě více. Má ostražitost, pokud jsem někdy nějakou disponovala, je čím dál menší a naivnější.

„Tady to je!“ Oči mu nadšeně zasvítí.

Mám moc ráda jeho tvář obohacenou zaujetím, pokud ovšem není právě zanícení do mého týrání.

„Existují upíři, kteří na své oběti při jakémkoliv fyzickém kontaktu působí zcela opačně, než jak tomu bývá obvykle. Například, po kousnutí oběti vykazují…“ Zastaví se. Svraští čelo a navztekaně zatne pěsti, zatímco zoufale mrká víčky jako by snad z papíru dokázal vyčíst konec, který tam není napsaný. „Oběti vykazují… Do hajzlu, to tady chybí!" Nepokrytě, v mírném stresu, zařve.

Povzdychnu si a zadívám se kolem sebe, zda nemám pokračování na dosah.

„Do hajzlu! Chybí tady stránky! Já se na to vyseru!" rozzuří se a bouchne pěstí do stolu tak silně, až zaúpí.

Nechám ho brblat nad vlastním osudem a zuřivě prohledávat stránky knihy. Raději se začtu do papírů, které z ní vypadly. Když najdu, co hledám, šťastně se usměju.

„Vykazují známky rozkoše a euforických stavů," přečtu z listu, který se mi válel u nohou.

Chestera to zaujme. Napřímí se a probodne mě natolik upřeným pohledem, až těžce polknu. „Tyto stavy způsobuje upíří jed, který produkují pouze dospělí upíří jedinci, jež se do svých obětí zamilují a podvědomě se je snaží uchránit od bolesti a udržet při životě," zalapám po dechu a srdce se mi splašeně rozbuší. Proboha, on by mohl být zamilovaný, a co je nejúžasnější, do mě! „Tento jed taktéž způsobuje rychlejší hojení a načerpání nových sil, zejména rychlejší obnovu krve. Člověk po sání není unavený, spíše plný života. Kypí zdravím, zatímco nadále může poskytovat šťastnou krev." Tím se všechno vysvětluje! Hrdě se napnu jako páv a snad poprvé v životě cítím, jak mi srdce v hrudi statečně bije. Pak si všimnu dalšího odstavce, který si přečtu potichu.

Chcete-li ochutnat tu nejsladší krev na světě, stačí, když si lidského jedince ochočíte natolik, že ho přesvědčíte, aby Vás upřímně miloval. Čím více Vás miluje - tím chutnější se pro Vás stává jeho krev. Cítíte se silnější. Jeho šťastná krev vás dokáže zasytit na mnohem delší dobu, než klasická. Dodává více energie, ale pozor, šťastná krev sebou nese i špatné stránky. Lidé velmi lpí na citech a důkazech lásky. Je zapotřebí hodně trpělivosti a přemáhání.

Zbaběle položím list papíru a zašklebím se v rozličném zatracení. Šlo mu jen o krvavou ambrozii, ale evidentně se mu to vymklo z rukou a taky se zamiloval. Dobře mu tak!

„Co to je za pitomost?!" zavrčí a rozčíleně popadne papír. Rychlostí blesku znovu přelétne očima text, který jsem před chvílí četla, jako by mi snad nevěřil. „Musím se jít proletět!" prskne vztekle a odhodí knihu spolu s listem, jako by ho to snad pálilo v dlaních. Odejde, aniž by se na mě podíval, ale mě stejně srdce buší v romantických ozvěnách zamilování a touhy.

** ** **

Schoulená v peřinách přemýšlím o “vztahu“, který s Chazzem mám. Jako jeho šťastná krev se nemám nejhůř, ale jako jeho láska bych se měla ještě lépe! Jenže to on by nedokázal připustit. Něco tak malicherného, jako jsou city, do jeho slovníku ani života nepatří. Ale já bych tak moc chtěla, aby mě měl někdo rád…

Zvednu se na lokti a zaposlouchám se. Zvuky z kuchyně jsou čím dál hlasitější. Že by se opět vrátil v podroušeném stavu? Chester a alkohol moc dobře nejde dohromady. Jakmile se napije, ihned to na něj působí jako rychlá smrt.

Vyhrabu se z teplé postele a převléknu se do dlouhých šedých šatů, které tu jsou a kupodivu mi báječně padnou. Beze strachu sejdu bosky po studené podlaze až do obýváku, kde ve stínech stojí mužská postava.

„Co chceš?“ zalapám po dechu a snažím se, aby mě nevyvedl z míry.

Majestátně stojí uprostřed obývacího pokoje a shlíží na mě s notnou dávkou uspokojení. Zřejmě našel, co hledal.

Není jako Chester. Postavu má spíše obyčejnou, vyhublou a vysokou. Tmavě hnědou čupřinu jako malý klučina. Obličej téměř tuctový. Jediné, co je na něm nevšední, jsou tmavé oříškové pichlavé oči, které dominují celé tváři. Jsou jako žhavé uhlíky, které se mi dostávají pod kůži spolu s hrůzou z jeho nadšení. Nepokrytě na mě shlíží a cení v křeči úsměvu své špičáky.

„Ty seš doma sama?“ zavrčí jemně, jako by se snažil mě příliš nevylekat a přitom si tuhle fantastickou příležitost užít.

Pomaličku couvnu, bez toho, abych dala najevo nějaký přebytečný strach. „Ne, Chazzy je nahoře,“ řeknu obezřetně.

Shlédne pronikavým pohledem ke schodům. Zdá se, že mi nevěří. „Že by nechal svoji hračku bez dozoru?“ Prskne pobaveně a jde ke mně tichými úlisnými kroky.

Zoufale zatnu zuby a přemýšlím o svých vyhlídkách, které nejsou dvakrát růžové!

„To neměl dělat. Víš, co se takový pěkný krasotince může stát zlýho?“

Na tváři dravčí úsměv vraha, až nakrčím nos. Na víc nečekám. „Chestere!“ vykřiknu a zběsile se ženu ke dveřím ložnice. Proboha, prosím, jen ať mě slyší nebo je po mně.

Chytí mě už na prvním schodu. „Pššt, neřvi!“ Pohledem sjede celé mé tělo, než se na mě nalepí a rukou mi překryje ústa. „Jenom si trochu pohrajeme.“ Scvakne zuby a probodne mě temným pohledem.

Podaří se mi ho kousnout do dlaně.

Usykne a vrazí mi facku, až se chytím za tvář a z očí mi proti mé vůli vylétnou slzy.

„Chazzy!“ zabrečím, zatímco mě znovu přitahuje k sobě do nepříjemně ledové náruče.

„On se to ani nedozví. Nebudeš mu chybět.“ Nakloní hlavu a přičichne si k mým vlasům, než mě za ně hrubě zatahá.

Trhnu sebou.

„Neser mě nebo!“ Blýskne očima. „I když vlastně můžeš. Stejně tě zabiju.“ Rozesměje se a olízne mi krk, až se oklepu hnusem.

„Chazzy,“ zamumlám plačtivě, když se mi vecpe mezi nohy a poškrábe mi celé břicho. Jeho mě na holé kůži pálí, když se mi drápy zatíná do boků.

„On tu není, ale já jsem Dexter. Těší mě, krasotinko.“ Kousne mě do ramene, až vyjeknu. Má zuby jako jehličky, hladce proniknou pokožkou a týrají mě. „Klidně sténej mý jméno.“ Rozesměje se a prokousne mi hrdlo tak hravým způsobem, až zoufale vykřiknu na celý dům.

Ihned se mi žaludek sevře v bolesti. Vytřeštěnýma očima vnímám tu palčivou ránu v hrdle, kterou mi pronikají útrpné křeče do celého těla.

** ** **
Chester

Létám zuřivě po zamračeném temném nebi a v hlavě mi to šrotuje víc než kdykoliv předtím. Já a zamilovat se? Do člověka? Do takové malé umíněné holky? Vždyť…

Vždyť je to celkem logický, ozve se mi v hlavě.

Ne, to není logické! To je naprostá utopie! Upír se přece nemůže zamilovat! Jediný, čeho je schopen, je “láska“ fyzická nikoliv duševní! Protestuju.

Dostal jsem se do pěkného svrabu. Pro svou nenasytnost po šťastné krvi jsem se zamotal do citových pastí! Lehce dosednu na zelený palouček, osvícený pobledlým měsíčním svitem. Tady by se Di líbilo. Má ráda takovou přirozenou a neokázalou romantiku. Do hajzlu, já už na ni snad nepohlížím jako na kořist! Vztekle se posadím do měkkého mechu a zády se opřu o hrubý pokroucený kmen košatého stromu.

Jsem pitomec. Neměl jsem zdrhat, měl jsem to s ní probrat. Proboha, co to plácám?! Co probrat? Není přece co probírat! Nebo je? Unaveně se svezu do mechu a zavřu oči. Do hajzlu, to jsem si na sebe upletl bič. A všechno kvůli pár kapkám sladkého nektaru!

** ** **

Ležím v tom mechu hodnou chvíli, když kdesi v hloubi nitra se mi usídlí podivný pocit. Taková předzvěst něčeho děsivého. Po těle mi přechází majestátné mravenčení jako přízrak prosté smrti. Nemůžu ten neblahý pocit vydržet!

Vyletím do sedu. Nevím proč, ale najednou mě zasáhne myšlenka, že se Di děje něco špatného a nemůžu se jí zbavit. Vyskočím na nohy a spěchám zpátky.

Při příchodu na zahradu pocit ještě zesílí. Hlavní dveře jsou otevřené dokořán. To mravenčení mě natolik vybouří, že zatnu pěsti a se zlovolným pohledem jdu pomalu do haly. Nemám se koho bát, jsem nejhorší z těch, které jsem měl možnost poznat.

„Di?" zavolám do ticha místnosti. Dům je až zlověstně mlčenlivý! Pohledem sjedu po podlaze a se zatajeným dechem a vyceněnými špičáky shlédnu krvavé stopy vedoucí do patra. Chytím se té opojné vůně mé šťastné krve a vyběhnu schody. Bez rozmýšlení rozrazím dveře jejího pokoje.

Pohled, který se mi naskytne, se do mě zařeže jako ostrý nůž. Krvelačný upír drtí na zemi Diino bezvládné tělo. Kus koberce je notně nasáklý krví, která jí vytéká nejen z hrdla, ale také z obou zápěstí. Ten hajzl jí zrovna vyhrnuje šaty, aby se dostal na místo nejsladší tepny, ze které upíři pijí nejraději.

„Táhni od ní!" zahřmím a tvář mi zmrzačí taková nenávist, že vyvalí oči a odtáhne se od ní.

Probodává mě pichlavýma oříškovýma očima, které jsou nepatřičně zasazené do obavou sevřené tváře. Hnědé vlasy má rozcuchané a slepené Diinou krví, která mu rovněž stéká po bradě. Má ji rozmazanou i po tvářích, natolik si na ní holdoval!

„To chce klid,“ pomalu ode mě couvá, jako by se skutečně bál. V duhovkách téměř posvátnou úctu a naprostou paniku. Má se co děsit, protože tohle už překračuje meze! Než se k němu stačím vrhnout, tak on vyplašeně uteče oknem!

Zamračeně trhnu hlavou, takového sraba jsem ještě neměl možnost potkat.

„Di? Slyšíš mě?" Snažím se ji probrat, ale nereaguje. Zřejmě byl velmi hravý! Kdyby se mi dostal pod ruku, pohrál bych si s ním také.

Na nočním stolku nahmatám obvazy, které jsem včera přinesl a stáhnu jí jimi zápěstí i krk. Když ji položím na postel, nevím, co dělat dál! Zoufale se na ni zadívám a vzpomenu si na léčebné účinky jedu, který údajně produkuju. Pokud to pomohlo včera…

Její krk je natolik poraněný, že už není kam kousnout. Zápěstí jí krvácejí obě, takže zbývá jedině… Pohled mi padne na její bílé nohy. Do hajzlu, tohle jsem si chtěl nechat na zajímavější chvíli než je tahle. Ale co jiného mi zbývá, pokud o ni nechci přijít?

Jedním tahem jí roztrhnu šaty, abych se dostal k jejím tříslům. Kdyby tohle bylo za jiné situace, už bych asi vyl. Ale ne žalem! Vyhrnu kus natržené látky a zakousnu se jí do té nejjemnější kůže. Trochu sebou škubne, což je dobré znamení. Hltavě piju, dostávám do sebe naprosto báječnou chuť, a snažím se udržet kontrolu nad tím, co dělám, ale po chvíli mám dost jako upír i jako chlap. Odtrhnu se od ní a musím na chvíli vypadnout z pokoje, jinak by to asi špatně dopadlo.

** ** **


„Chazzy?" zašeptá do ticha pokoje a z očí jí skanou zoufalé slzy.

Odvrátím hlavu. „V klidu lež, všechno je v pořádku," řeknu tiše a postavím na noční stolek džus a něco k jídlu. Pak se k ní opatrně posadím na postel. „Jak ti je, marode? Nemáš hlad?" starám se. „Ty jsi mi teda včera dala," dodám a naliju jí do skleničky džus. S příjemným trnutím v hrudi vnímám její blízkost.

Ona se skutečně probrala! Už jsem snad ani nedoufal. Bál jsem se, že můj jed nebude stačit. Že nedokážu udělat víc. Ten pocit bezmoci je skutečně naprosto nechutný a mě opět objal jako by ke mně patřil. Jako bych znovu v náruči držel svou Sue a šeptal jí do vlasů něžná slůvka, aby se v noci nebála a choulila se ke mně.

„Je mi fajn," řekne odměřeně. Duhovky má tak užasle prázdné, až se mi chce vrtět hlavou. Takový výraz jsem u ní ještě neviděl. Zřejmě to pro ni bylo skutečně něco děsivého. „Nemám žízeň a ani hlad," odmítne bez mrknutí oka.

„Měla bys něco sníst. Jsi hodně slabá," přemlouvám ji. „Ukaž, podívám se ti na ty rány." Chci jí sundat obvazy na rukou, ale schová ruce pod deku. Tázavě se jí zahledím do očí.

„Co je?" Jen zavrtí hlavou a neřekne ani slovo.

Uhne přede mnou pohledem, ale já ji chytím za bradu a otočím ji k sobě.

„Proč se mnou nemluvíš? Já ti přece nic neudělal,“ řeknu a pak si uvědomím, že to tak úplně není pravda. Kdybych býval neodešel, tak… Výčitka mě zabolí, přestože jsem ji ani nevyslovil, natož abych ji slyšel z jejích úst. Zahledí se mi do očí a zašeptá:

„Já už nemůžu.“ Zavře zbědovaně víčka.

Sleduju, jak jí po bledé tváři stéká jedna slza za druhou a hrozně mi to vadí. Chci jí utřít mokré tváře, ale nechtěně ji škrábnu svým drápem.

Cukne sebou a po tváři jí začne téct krev. Ihned se mi do nosu vetře její pronikavá vůně a jazyk se mi v toužebném ochutnání rozechvěje. Otevře oči a podívá se na mě takovým pohledem, že bych se raději neviděl.

„Když už jsi se tak rozjel, tak mě můžeš klidně zabít," řekne bez emocí.

Chvíli na ni zoufale zírám, než si uvědomím, jaký citový náboj mi zas dala proti mé vůli do těla.

„Neříkej pitomosti!" vyjedu na ni rozzuřeně. „Di," vzdychnu a těkám po jejím obličeji. Její prázdný výraz se stále nemění. „Prosím tě, mluv se mnou!" Naléhám na ni, ale ona mě absolutně ignoruje. Těžce vstanu a odejdu pár kroky od postele, abych se zahleděl z okna.

„Nemůžu tě nutit. Nemůžu tě nutit k ničemu a ani nechci. Až se uzdravíš, pomůžu ti dostat se zpátky domů. Dalšímu nebezpečí tě už vystavovat nebudu,“ řeknu, ale ona mě svou reakcí opět překvapí. Z ničeho nic si začne rvát obvazy z rukou a krev se jí z ran automaticky začne řinout znovu. „Do hajzlu, co to vyvádíš?“ Přiskočím k ní a snažím se jí chytit ruce. Jde to špatně. Máchá s nimi ve snaze sundat si veškerý fáč. Rány se ještě úplně nezacelily, takže jsme za chvíli oba špinaví od krve. Konečně se mi ji podaří chytit přesně nad kousanci. „Můžeš mi říct, co to do hajzlu děláš?" Mírně s ní zatřesu a pokouším se jí zápěstí zavázat kusem látky, který jsem včera oderval z jejích šatů.

Vyděšeně se prohne bolestí. „Bez tebe … nechci … žít," sděluje mi mezi záchvaty pláče.

Nevěřícně zavrtím hlavou. „Tak nejdřív mě na sebe málem nenecháš ani sáhnout a najednou beze mě nemůžeš žít?? Tohle já teda nepobírám, vysvětli mi to!"

„Takhle to není.“ Zavrtí hlavou a polyká slzy. „Od začátku víš, že tě chci!" Konečně drží, když jí rány obvazuju.

„Ale teď se chováš jako smyslů zbavená!" Očima těkám po jejím těle. Připravený zasáhnout kdykoliv, kdyby jí zase náhodou přeskočilo.

„A ty se divíš, když mě někdo z tvý smečky téměř zbavil zdravýho rozumu, sakra?" zabrečí v dalším záchvatu pláče, ale tentokrát už bez panického podtónu. „A tys tu nebyl.“ Křečovitě se ke mně přivine. „Nebyl jsi tu, abys mi pomohl.“ Těžce se nadechuje. „A on mě týral. Hrál si a působil mi tolik bolesti.“ Rozechvěje se, až mi v hrudi vytane pocit zoufalství.

Tak známý pocit, který jsem se Sue tolikrát zažíval, který jsem se v sobě tolikrát snažil zničit a marně.

„Lásko, pomoz mi.“ Zvedne ke mně své šedé oči, chmurné jako mračna na obloze.

Bodne mě u “srdce“ a bezmyšlenkovitě ji k sobě přivinu. Cítím na sobě obrovskou vinu a její zoufalství mě potápí ještě víc. Neměl jsem odcházet!

„Zbav mě toho utrpení, prosím!" zašeptá a opře se mi hlavou o hruď.

Opatrně k sobě přitisknu. Je mi jasné, že jí každý pohyb či dotek způsobuje bolest, navíc… Sám si musím nejdřív trochu zvyknout na průběh situace, který se mi vymyká z rukou.

„Neměl jsem odcházet. Mrzí mě to. Už se to nebude nikdy opakovat,“ slibuju jí nemožné a nejistě ji hladím po vlasech. Snažím se v sobě ty pocity ukočírovat, ale jsou tak intenzivní a mně naprosto neznámé, že se v nich po chvíli ztrácím.

„Nebyla to tvoje vina. On se prostě objevil tak náhle," vzlykne mi v náruči. Tiskne se ke mně a vdechuje mou vůni.

„Neplač,“ snažím se ji tišit a zároveň se všemožně bráním tomu, vnímat co se mnou ta její blízkost dělá. „Musíš hlavně odpočívat, abys byla brzo v pořádku." Pohladím ji po zádech a cítím, jak se v mé náruči celá třese. „Je ti zima?" Němě zavrtí hlavou a znovu se ke mně přitiskne ještě naléhavěji.

„Cítím se fajn,“ vydechne. Dech má zrychlený a srdce jí buší na poplach. Přes tenkou látku šatů cítím, jak z ní sálá teplo jejího těla.

Je mi jasné, že její neklid není způsobený zimou. Její bušící srdce cítím až ve své hlavě. Trochu se od ní odtáhnu, abych se jí mohl zadívat do obličeje. Možná bych něco řekl, ale výraz, který má v očích, mi pusu zavře. Prsty ji opatrně přejedu po tváři.

„Promiň za ten škrábanec," řeknu tiše, a jelikož vidím, že se nadechuje k odpovědi, políbím ji. Je to jemný polibek. Nic násilného nebo vtíravého. Už hrozně dlouho jsem se s nikým takovým způsobem nelíbal. Její měkká, zpočátku vyděšená, ústa se však zapojí do vzájemného laskání s mnohem větší intenzitou, než jsem původně čekal. A… mně se to neskutečně líbí. Citová vyprahlost si vybírá svou daň a my po chvíli sotva popadáme dech.

Tiše mi vzdychá do rtů a zajíždí prsty do vlasů. Když se od ní na chvíli odlepím, abychom se oba mohli nadechnout, má v očích zastřený výraz. Znovu mě políbí a dokonce mi sama zajede jazykem mezi rty. Začínám ztrácet přehled nad celou situací. Di mě absolutně nebrzdí, právě naopak!

Intenzivně se ke mně tiskne a sem tam jí mezi rty vyklouzne slastný sten, který mě zasáhne přímo do slabin. Tohle přece nejde! Málokdy totiž líbáním začínám a taky u něj končím. Dá se říct, že vlastně nikdy! A tohle si ona vůbec neuvědomuje. Krev se mi vaří v těle a dostává se na samá nevhodná místa.

„Di," zachraptím a s omluvným úsměvem na rtech se od ní, i když strašně nerad, odtrhnu.

Chytí mě za ruku a přitáhne se mi znovu na klín. Když se pohrouží do mých úst, táhle zaúpí a přitiskne se mi k rozkroku s takovou vervou, že na chvíli ztratím soudnost.

Stále zvažuju obě možnosti. Sice bych ji do té postele nejradši povalil, jenže surovost, kterou začínám pociťovat spolu s rostoucí touhou, mi nahání strach. Vůbec netuším, jak by mou zuřivost zvládla. Znovu se ji pokusím přesvědčit o tom, aby byla rozumná. Jenže ona nechce být!

„Di! Počkej." Chytím ji pod krkem a trochu stisknu, aby přestala.

Zalapá po dechu a vytřeští na mě zastřené oči, ze kterých jí samovolně začnou stékat slzy.

Ihned ji pustím.

Odtrhne se ode mne tak prudce, že neudrží balanc a téměř spadne z postele, kdybych ji nezachytil.

„Ty asi moc nejsi na romantiku, co?" Hodím po ní pobavený škleb a rty jí zlíbám neposlušné slzy. Každá věta jí hned rozesmutní a já bych jí tu měl motat hlavu a bouřit hormony ještě něčím dalším? Možná kvůli šťastné krvi měl, napadne mě. Ale jinak… Moje myšlení mě zaskočí. Že by ta pitomá knížka měla přece jen v něčem pravdu?!

„Já vlastně nevím." Pokrčí rameny, zatímco jí letmými polibky zdobím tváře i čelo. Přimkne se mi do náruče a něžně mě obejme kolem krku. „Nikdy jsem tohle s nikým nedělala, tak vůbec netuším," vysvětlí a rozkošně zčervená.

Její odpověď mě utvrdí v tom, že po dlouhé době dělám správnou věc, i když nad tím mé upíří "já" kroutí nechápavě hlavou. Uvědomím si, že nechci, aby měla na poprvé ošklivý zážitek. A hlavně nechci, aby ho měla ošklivý se mnou! Navíc, takhle rozhozená vnímá všechno intenzivněji. Do hajzlu, nad čím to přemýšlím?

Proboha, Chazzy, vzpamatuj se! Ťukám si v duchu na čelo a přitom sám sebe slyším říkat: „Dobře, tak na to nespěchej. Času dost," usměju se na ni a upír ve mně zvedne oči v sloup. Tohle vážně není normální.

Protne mě zamilovaným pohledem a něžně políbí na spodní ret, než mě jemně kousne a rozesměje se nad mým zavrčením.

„Nepokoušej mě," zahřmím roztouženě. „Být rozumným mě stojí velký přemáhání," řeknu a přejedu si jazykem špičáky. Zkrabatím čelo a znovu si jazykem zajedu na místo, kde po mém špičáku zbyla jen černá díra. Teď se tam však rýsuje nový zub! Shodím Di ze svého klína a hledám zrcadlo.
Diana

„Co se děje?" Dojdu k němu mátoživými kroky a chytím se ho kolem pasu.

Rozjařeně na sebe zírá a evidentně se raduje. Snažím se uhodnout, co mu tak spravilo náladu, když v jeho úsměvu uvidím blýsknout se oba špičáky.

Mně osobně to spíš nažene husí kůži, ale kvůli němu mám radost.

„Roztáhni nohy," zavrčí a usměje se.

Už jsem si zvykla na fakt, jak děsivě na mě jeho úsměv působí, i když je právě v tu chvíli třeba mírumilovný jako beránek.

„Cože?" Vytřeštím na něj v úžasu oči.

„Chtěla jsi mě přece, ne? Tak si lehni a udělej, co ti říkám!" Blýskne očima.

Couvnu před ním a jen taktak, že nezakopnu. „Chazzy, ale co to vzít i s tím hezkým před tím?" polknu a dodám. „Takhle narychlo mě to trochu děsí," přiznám přiškrceným hlasem. Doběhne mě vzpomínka na cizího návštěvníka a uvědomění, jak jsou upíři nemilosrdní. Proto nakonec udělám přesně to, oč mě Chester žádá, i když se cítím nepříjemně a s obavami čekám na jeho činy.

„Předehry mám už plný zuby!" Vystrčí hladově špičáky a oči se mu zalesknou děsivou temnotou.

„Ani se nebudeš bránit?" Povytáhne překvapeně levé obočí, když uvidí, jak si poslušně lehám. „Ty a krotká? To se mi nějak nezdá." Vrtí nevěřícně hlavou, zatímco mi povytahuje šaty, aby se ke mně snadněji dostal.

Jsem celá křečovitá, ale poslušně držím jako ovečka. Když se mi zhoupne žaludek obavou, chytím se oběma rukama za obličej. Nevidím. Neslyším. Nejsem! Prskám v duchu. Houževnatě přimknu víčka k sobě, když zjistím, kam směřuje, ale neudělám nic. Z jeho doteků mi jde sice mráz po zádech, ale na druhou stranu mi v žilách začne kolovat známý pocit rozkoše. Po stehnech se mi rozlije sladkobolné mravenčení, když mi jemně přejíždí po kůži. Zmateně zvednu hlavu a zírám na dvě jizvičky od špičáků.

„Ten zmetek mě kousl i tam?!" zalapám po dechu a nemám daleko k pláči. To sprosté prase!

„Chtěl, ale nestihnul to," řekne zamyšleně.

„Tak jak?" nechápu.

„Ty máš ode mě." Zajiskří očima.

Usměju se na něj.

„Dost jsme si tu včera užívali, akorát ty si z toho bohužel nic nepamatuješ." Mrkne pobaveně.

Polekaně zúžím oči.


Chester:

„Ty jsi se mnou…?" Polkne a tváří ji prolétne snad cosi jako lítost.

Pobaveně se její reakci ušklíbnu a dál ji bez hnutí sleduju.

„Aha, takže sis to včera užil!" prskne tvrdě.

„Užil není úplně to správné slovo, ale ano. Bylo to dobré, škoda jen, že…" Zarazím se, protože se Di začne hrabat z postele. Nechápavě pozoruju, jak kolem sebe metá blesky. „Co je? Kam jdeš?"

„Jdu pryč! Ode mě už jsi dostal všechno, co jsi chtěl, proto mě taky dneska tolik odmítáš, ne?" vpálí mi vztekle do tváře.

„Ty si snad vážně myslíš, že jsem s tebou spal?" ušklíbnu se a hned ji chytím za paži a zastavím ji v kroku. „Myslíš si, že bych ti to udělal?" Držím ji, zatímco mě nevěřícně sleduje. Nedokážu posoudit její emoce, buďto žádné nepociťuje nebo dává najevo jen vybrané city. Především hněv, ten předvádí téměř dokonale!

„Tak proč mě teď nechceš?" Zmateně se mi zadívá do tváře.

„Nechci na tebe spěchat. Chci, aby to pro tebe bylo," hledám ta správná slova, „hezký." Něžně ji pohladím po tváři. „Nikdy bych ti nic takového neprovedl. Copak nevíš, že do tebe jsem blázen." Touhle větou vyděsím sám sebe, zatímco ona se zatváří velmi radostně. Do hajzlu! Co to zase melu?! „Teda… Chci říct, že jsem blázen z tebe," snažím se tu slabou chvilku zahrát do autu. „Začíná mi z tebe slušně hrabat," dodám, ale je to už zbytečné. Dívá se na mě s nepokrytým zamilováním. Jako by ty další věty ani neslyšela nebo slyšet nechtěla.

„Beztak vím, že seš do mě zamilovanej,“ uculí se vítězně.

S přivřenýma očima ji pozoruju a zatínám pěsti. Nemám rád, když mi takhle zarytě předvádí mé slabosti!

„Jen dospělí upíří jedinci, kteří se zamilovali do člověka, dokážou vytvářet jed, který u lidí vyvolává euforické stavy, uzdravuje a dodává sílu! Podvědomě se mě tak snažíš chránit a udržet při životě," zopakuje mi naučeně a naprosto sebejistě.

Zatnu čelist a pozoruju její neskutečně sebevědomý výstup. Neznám lepší způsob vystřízlivění než mi do očí říct, jak moc si je mnou jistá! Upír ve mně radostně poskočí a dlouhé špičáky se mu zablýsknou v zářivém úsměvu.

„Už jsi skončila?" syknu, když konečně zmlkne. Surově ji drapnu za paže a stisknu, až se na mě pobaveně zadívá. „Takhle ze mě ty city mámit nebudeš, rozumíš?!" zavrčím zlostně.

Místo strachu se mi zadívá tvrdě do očí, odmítaje jakékoliv nebezpečí z mé strany. „Neublížíš mi!" sykne mi s ďábelským úsměvem do tváře.

„To, že se nechovám jako bestie ovšem nedokazuje, že pro mě znamenáš něco výjimečného!" nadhodím povýšeně, aby si nemyslela, bůhvíjak mě nedostala.

„Jsem tvoje šťastná krev!“ Vyzdvihne se na špičkách. „Když ze mě piješ, tak se mi to líbí a to děláš ty sám, protože jsi do mě zamilovanej! Tak proč mě chceš neustále přesvědčovat o tom, že ke mně nic necítíš, když to, co se mnou děláš, mluví samo za sebe," ušklíbne se a divoce se rozesměje.

Dívám se do toho jejího pohledu plného jistoty a převahy. Nakonec zavrtím hlavou. „Vidím, že mezi námi není rozdíl. Oba jsme chladnokrevní vrazi. Já lidí a ty citů. Gratuluju ti, můžeš být spokojená. V tomhle jsi vážně dobrá,“ řeknu chladně. Veškerá nadnesenost a radost z ní spadne. Bez pohybu po mně těká s pootevřenými ústy, oči do široka rozevřené. „Ale děkuju ti za to, protože se pro tohle vážně nehodím. Jsem upír. Kdyby v mém životě měly být city, byl bych člověkem!" Otočím se a mám se k odchodu. „Jdu se na chvíli proletět," oznámím jí a zavřu dveře. Vyskočím oknem v obýváku a rozletím se do prostoru.

Neletím daleko, protože i přes to všechno mám v hlavě události posledních dní a nechci, aby se historie opakovala. Už z toho důvodu, že na údajně "šťastnou krev", která mi teda zatím moc štěstí nepřinesla, nemám ani pomyšlení. Je to snad poprvé, co na ni podvědomě nemyslím.

Posadím se na ten palouček, kde jsem byl před tím, když jsem si potřeboval uklidnit myšlenky. Nechám na sebe svítit měsíc. Potřebuju se uklidnit. Ona mi vážně dává kapky. Opřený o kmen se z hlavy snažím vyhnat veškerý myšlenky, jinak bych se tam snad vrátil a udělal s ní rychlý proces.

„Ještě jsi ji nesežral?" vytrhne mě náhle z přemýšlení něčí hlas.

Podívám se tím směrem a zaostřím. Ze tmy vyjde upír, který se v Diině ložnici postaral o slušná jatka. „Ty?!" vyskočím na nohy.

„Klídek, nepřišel jsem se rvát," ušklíbne se a já vlastně najednou nevím, proč bych se na něj měl vrhnout. Je upír, je to jeho přirozenost.

Zase se posadím a zkřížím nohy pod sebe.

„Jsou to mrchy," pokračuje a probodává mě pichlavýma očima.

„Ta tvoje má asi fakt dobrou krev, co?" Olízne se, ale hned se zase zklidní, když uvidí můj pohled.

Její životadárná tekutina poskytuje tu rozkoš jen mně, protože ona je zamilovaná jen do mě!

„Ale je to stejná potvora jako všechny, který maj ten dar poskytnout ti šťastnou krev.“ Posadí se vedle mě. „Do hajzlu, vim, o čem mluvim. Taky jsem jednu takovou měl."

Tohle mě zaujme. „Měl?" Zkřížím si ruce přes hruď a se zájmem se na něj zadívám. Mlčky přikývne. „Co se s ní stalo?"

„Zabil jsem ji," pokrčí rameny jako by se nic nedělo.

„Zabil?" vydechnu, chycen příjemným upířím světem.

„Totálně si mě omotala kolem prstu. Moje Zion. Byl jsem z ní vážně hotovej, jenže ona toho začala využívat. Začala mi řídit život a po každý, když jsem začal protestovat, vyhrožovala, že mi nedá to, co tolik chci. Že zdrhne a já bez ní budu totálně vyřízenej…“ odfrkne zhnuseně a tváří se mu zračí chladné pocity zabijáka. „Jednou jsem to holt neustál a chytil ji pod krkem příliš silně." Zadívá se mi do očí. „Seš na slušný cestě dopadnout stejně."

Naprázdno polknu.

„Nechceš se o ní radši zavčas rozdělit, než bude pozdě?" zazubí se na mě.
Diana

Paranoidně zírám k oknu. Snad i ten měsíc se zdá být krvelačný, naštvaný na jednání jedné hloupé holky. Kdyby mě někdo naučil, jak se mám chovat. Co mám dělat a hlavně, kdy držet hubu!

Z venku se ozývá běsnění štvané zvěře - lidí, kteří podlehli. Které sem proti jejich vůli přinesli, aby si s nimi mohli hrát svou hru na kořist a šelmu. Upíři si rádi hrají, vyžívají se v mučení, při kterém na mě jdou mdloby. To, co dělají oni, to není zvěrstvo, ani hrůzné, je to naprosto démonické a nikdo takový by nikdy žít neměl! Snad proto vlastně nežijí. Jsou mrtví a zůstávají na věky… Vždycky bude nějaký "Chester", který bude chtít něco, co mu nepatří a vždy bude nějaká "Diana", která mu zničí jeho svět a hne mu žlučí.

Jakmile vrznou dveře, namáčknu se ještě více do rohu. Zklidním dech, jako bych snad měla možnost splynout se stíny a panicky pohlédnu ke dveřím. Mám tolik obav, když je pryč… Nechrání mě a já v téhle noční můře musím spoléhat jen sama na sebe. To jsem zvyklá, ale … nemám po ruce nic, čím bych těm kousavým potvorám udělala díru do hrudi, kdyby na to přišlo!

Zabít upíra bych myslím zvládla. Já za každou cenu musím bojovat o život. Mám pro to velmi dobrý důvod.

Sedím na posteli ve svém luxusním pokoji a cítím se tak sama. Všechno mě bolí a já si vztekle utírám slzy, které mi stékají z očí. Nechci plakat! Nechci dávat najevo tyhle lidské slabosti! Jenom mě zbrzďují v mém poslání.

Já jsem to slíbila… Zapřísahala jsem se!

„A dodržím to, maminko…" hlesnu a zadívám se na fotografii, kterou mám položenou na nočním stolku. Je na ní moje maminka s tatínkem… Jsou na ní ti, kterým jsem odevzdala svůj život…


„Chazzy!" oddechnu si, když ho zahlédnu ve dveřím. Zase je opředený tou temnotou, násilností a podivným odhodláním, které mi nedává smysl. Obličej má kamenný, strohý jakékoliv emoce. A černé oči, které občas zaplály něhou, jsou náhle tak zlověstné, jako pohled do prázdného strašidelného sklepa.

Nejistě se postavím na klepoucí se kolena a dlaně přitisknu ke studené zdi.

Když se za Chesterem vynoří další postava. Právě ten, kdo mi tolik ublížil! Kdo si hrál a mučil mě, jak nejlépe dovedl! Nabodává se mi do tváře pichlavýma usmívajícíma se očima plnýma touhy po mé krvi.

„Ty!" zahučím z části zlostně a z části vyděšeně. Mít po ruce kůl, protnula bych ho a radostně skákala v jeho prachu. Mám v sobě tolik nenávisti, že by koukal. Stačilo by si představit, že je to on, kdo…

„Pro tebe Dexter, krasotinko, už jsem ti to říkal," prskne pobaveně a vyruší mě z šíření hněvu a zášti ve své mysli.

Zamračím se na něj a snažím se nedat najevo strach, když si mě tak lačně prohlíží, zatímco lapám po dechu. Bojím se. Tak moc mi ukázal, jak život bolí, že…

Chester stojí bez hnutí a nechává ho, ať si mě prohlíží jako mlsku. Probodává mě chladným pohledem, až se zalykám.

Chazzy, lásko… Tohle mi nedělej!

„Chceš bejt zase volnej, ne?" Chytí ho Dexter kolem ramen a se zářivým smrtelným úsměvem se na mě zadívá, zatímco mě propaluje pichlavýma očima.

Jen zavrtím hlavou a ještě víc se namáčknu na zeď. Sakra, to ne! Téměř bezhlasně se slzami řinoucími po tvářích zašeptám. „Chestere, prosím ne!" On mě nezachrání! On mi nepomůže! On mě nechá umřít, ale to nejde… Já musím žít! Já musím! Očima pohlédnu na ty rudé skvrny, které ačkoliv je tma, září pro mou lidskost tak moc, až to bolí. Všechna ta krev, všichni ti lidé, kteří tu zemřeli… Přijmou mne mezi sebe? To sotva.

Chester se mi bez emocí zadívá do očí. Neloučí se. Nedává mi do těla útěchu. Jenom tak stojí a dívá se na mě, jako bych pro něj nic neznamenala. Tyhle pohledy znám. Ignorace. Nechuť být se mnou v jedné místnosti. To všechno znám a od něj to tak moc bolí… Už ho nezajímám, ale já díky němu byla i na ten kratičký okamžik šťastná.

„Promiň, Di. Dělám jen to, co je pro mě přirozené," řekne a ve tváři se mu nepohne jediný sval. Ustoupí stranou a dovolí Dexterovi, aby se ke mně přiblížil.

To už se rozpláču naplno. Tohle mě bude strašlivě bolet. Je to můj konec! Proboha, já nemůžu umřít! Musím toho ještě tolik udělat… Musím splnit, co jsem si slíbila! Musím rodičům najít… Ale poznala jsem lásku a za to mu budu navždy děkovat.

„Sbohem, Di…" Jeho hlas mi zní v uších, když k němu obracím oči plné něhy.

Miluju tě…

Můj vrah má ve tváři nedočkavý výraz. Jako by nevěděl, kam se mi má dřív zakousnout. Jako by si chtěl hrát, ale bylo toho tolik, že si nedokázal vybrat.

Už nemám, kam bych uhnula, a utíkat nemá cenu. Naposledy se zadívám Chazzymu do tváře, do těch černých duhovek. V posledních chvílích chci vidět jen jeho…

„Lásko," zašeptám tiše. Naposledy se na něj něžně a zamilovaně usměju a zavřu oči.

Ani mi pohled neoplatil a to bolí snad mnohem víc, než jsem čekala.

Jakmile mě Dexter tvrdě chytí pod krkem a přitiskne mě ke zdi, zaskuhrám. Přejíždí mi nosem po tváři a nasává mou vůni. Žaludek se mi obrací v nechuti a prohře, zatímco mi z očí stékají slzy a klepu se tolik, že se na mě musí nalepit, aby se mi nepodlomila kolena. Při tom nečekaném chladu sebou trhnu. Když mi špičáky přejede po krku, vyjeknu a dech se mi zrychlí natolik, že nemám daleko k omdlení. Semknu víčka, co nejvíc k sobě a v očekávání se prohnu.

Prosím, ať to netrvá dlouho…

„To už stačí, Dexi. Už je vyděšená dost," ozve se Chester.

Otevřu překvapeně oči, když uvidím, že Dexter vážně s tichým chechotem odstupuje a nechává prostor Chazzymu, který se ke mně s kamenným obličejem nakloní. „ Už nikdy! Už nikdy se netvař tak, že seš si mnou tak jistá! Mohl bych tě totiž dost nepříjemně překvapit," zavrčí ledově a mně se téměř podlomí kolena.

Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one