hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (55 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
Brutálně vyhlížející upír Chester je sen každé mladé dívky. Je opředený sexappealem a ženy před ním padají na zadek. On sám to o sobě ví a tak je velmi znechucen reakcí hlavní hrdinky, která nejenže se do něj na první pohled nezamiluje, což by potřeboval, ale ještě se nechová tak, jak je zvyklý. Ona je prostě jiná, ale on si ji vychová... Hra o duši začíná, teď to bude kdo s koho!


Prolog

Byla jasná noc. Měsíc svou bledou září osvětloval velký dům uprostřed zahrady plné omamně vonících lilií, jejichž vůně se nesla chladným vzduchem. Byl to jediný dům široko daleko. Všude kolem se po desítky kilometrů táhly jen husté černé lesy.

Trochu zvláštní místo pro život. Vzdálené od ruchu všech měst a dalších lidí, s nedotčenou přírodou a zpěvem ptáků při každém probuzení. Nebýt toho osamoceného domu, jen těžko by někdo uvěřil, že sem kdy zavítala nějaká lidská bytost. Pro někoho místo na konci světa, pro rodinu, která zde žila, ideální místo pro život, pro klidné a bezstarostné dětství jejich dětí…

Žena s dlouhými tmavě hnědými vlasy sedící ve vysokém ušáku houpala na svých rukách své dcery a uspávala je. Dvě holčičky v růžových pyžamcích a s čepičkami stejné barvy, ze kterých jim vykukovaly hebké vlásky černé jako uhel. Zatímco je jejich matka hladila láskyplným pohledem, broukala do ticha vemlouvavou melodii a s úsměvem na rtech sledovala, jak se dívenkám klíží víčka.

Přistoupil k ní muž, lehce se dotknul jejího ramene a sklonil se k ní, aby jí políbil do vlasů. Zvedla k němu zrak a zamilovaně se na něho usmála. Oplatil jí úsměv a náhle, jako by o něco zakopl, se sehnul, a zvednul ze země hadrovou panenku. Kolem hlavy jí poletovaly žluté pramínky vlasů z vlny, místo očí měla knoflíky a ústa měla obyčejnou červenou pastelkou protažená do širokého úsměvu. Srovnal jí pomačkané květované šatičky a usadil ji na pohovku vedle druhé úplně stejné. Jako by jí z oka vypadla. Stejně jako by si vypadly z oka holčičky, které jejich matka třímala v náručí.

Znovu se ke své ženě sklonil, aby vzal jednu ze svých dcer do náruče a položil ji do starodávné ručně vyřezávané kolébky. Políbil ji na drobné čelíčko a uložil ke spánku i druhou holčičku. Jeho žena se k němu přitiskla a oba hodnou chvíli pozorovali spící děti. Výjev jak z knihy dokonalých rodin - milující rodiče a jejich děti. I oni dva k sobě pasovali, i když byli na první pohled hodně rozdílní. Jako oheň a voda, jako noc a den.

Z ní vycházel klid a teplo rodinného krbu, zatímco v jeho milujících očích nebylo možné přehlédnout rozpustilé plamínky vypovídající o horkokrevnosti jeho povahy. Přesto - nebo možná právě proto - se k sobě hodili. Doplňovali se. Jako dva pomyslné dílky skládačky.

Byli šťastní. Užívali si rodinné pohody tak moc, že si ani nevšimli, že je někdo za okny jejich domu pozoruje. Dva stíny plížící se kolem a nahlížející jim dovnitř. Jeden se šklebivým úsměvem na tváři. Padlý anděl s temnou aurou obestírající celé jeho tělo. Druhý lačně hledící skrz skleněnou výplň s očima lesknoucíma se hladovou touhou.

Chladný vzduch jako by se v jejich přítomnosti stával až bolestně ledovým. Cosi zhoubného a špatného čišícího z jejich pohledů, vyvolávalo mrazení v zátylku. Nedělali nic, jen se dívali, a přesto byla jejich přítomnost jako chycení do sítí, utržení křídel, jako pohřbení zaživa…

1. kapitola - „Kampak, maličká?"

Chester

Hladově nasaju tu pronikavou vůni života a olíznu si špičáky.

Její kroky se tiše odrážejí po chladném asfaltu a rozprostírají se do vzduchu jako počáteční melodie pohřebních zvonů. Silnice je obklopena alejí stromů. Obyčejné lípy a kolik dokážou skrýt v šeru svých kmenů.

Krčím se za nízkou cihlovou zdí a pozoruju ji s přimhouřenýma očima.

Má dlouhé černé vlasy, které jí sahají až do pasu a drobnou lákavou postavu s několika litry chutné vroucí krve, která mě dráždí. Vyzařuje z ní jistota a sebevědomí spolu s jakousi dětskou naivitou. Holčička si podle všeho hraje na drsnou dívku a vůbec si nepřipouští možnost, že by se jí něco mohlo stát.

V hrudi mě tlačí povědomý svíravý pocit, který nedokážu popsat. Takový jsem naposledy cítil snad před čtrnácti lety s Oskarem, když… Zavrtím hlavou a smetu nebezpečné myšlenky. To bylo moc už i na mě. Nechápu, proč mi to všechno vytanulo v mysli právě s pohledem na ni. Snad ta letmá podoba? Ne! Nic takového.

Neslyšně se napřímím, abych zmařil její dětinské iluze o životě a napil se horké krve. Lačně se ušklíbnu a vynořím se z chmurných stínů lípy tak rychle, že si mne všimne až ve chvíli, kdy se před ní zjevím v celé své zvrácenosti, na kterou ve svém věku může být jen těžko zvyklá.

„Kampak, maličká?" Krvelačně se usměju a probodnu ji hrůzu nahánějícím pohledem. Očekávám tři reakce. Buďto se vyděsí a uteče, nebo se zajíkne a omdlí či zůstane stát bez pohybu a snadno mi dá svou krev. Nemám rád, když se mi kořist jen tak vzdá. Pro mě je lákavější, když se moje svačinka vzpouzí a pere se, abych její životadárnou tekutinu nezískal jen tak snadno. Je to ten správný černý humor v praxi. Hra na život a na smrt, kterou já vyhrávám.

„No ahoj." Její hlas zní okouzleně, ani nezakolísal, jak jsem zvyklý. Sjíždí mě rozdychtěnými pohledy a byla by schopná přede mnou padnout na zadek.

Tak to mám rád. Jsem nadšený, že dokážu těm, které chci zabít, zamotat hlavu a omotat si je kolem prstu.

„Jdu domů." Zvědavě na mě mrkne.

Přijde mi, že si snad můj hrůzný vzhled užívá, místo, aby se rozklepala! Mírně povytáhnu obočí. „Ty se mě nebojíš?" zašklebím se a přistoupím k ní o krok blíž.

Dál bez hnutí stojí a z jejích popelavých zorniček sálá vášeň a podivné ohnivé plameny, které už jsem někde viděl.

Hm, tohle bude asi něco jiného, než jsem si původně myslel. Přimhouřím oči a tvrdě ji chytnu za paži, až sebou cukne a pokusí se mi vytrhnout. Ovšem proti mně nemá šanci. S pohledem zabodnutým do jejího atypického obličeje, podtrženého jakýmsi sarkastickým šklebem, si vychutnávám tu začínající nejistotu, která se jí zračí ve tváři. Její strach je pro mě opojením.

Zrak jí padne na mé dlouhé drápy, které jí zabodávám do bledé pokožky. V tu chvíli pocítím mírné mravenčení, které přechází z jejího těla do mého žaludku. Konečně se začíná bát!

„Co chceš?" vykoktá a povytáhne šedé oči, takže její tvář dostane ještě otrlejší nádech sarkasmu a dvojsmyslu.

Jen se nadšeně usmívám a dávám jí čas, aby se přede mnou mohla rozbrečet a začít prosit jako malá holčička.

Ale ona se místo toho uklidní, nabude svou sebejistotu a zlehka se na mě nevinně usměje.

Ona se na mě usmívá?! Co to má znamenat! Nespokojeně svraštím čelo. Začíná se to ve mně vařit. Všechen ten vztek a stoupající chuť na čerstvou krev ve mně burcuje adrenalin. Na tohle nejsem zvyklý! Ona si vůbec neuvědomuje, že bych ji mohl ve vteřině zabít. Asi bych měl ukázat, co jsem vlastně zač a vysmát se té její bezbřehé naivitě.

„Ty asi nevíš, kdo já jsem, že?" zazubím se a dám si hodně záležet, aby se mi v krvelačném úsměvu blýskly špičáky.

Zbledne a oči se jí zalesknou.

Vnímám tu dusnou atmosféru, která pomalu zabředává v těžké tmě. Rozlézá se kolem těch hrubých kmenů líp, plazí se po chladném asfaltu silnice a omotává se kolem kořisti, která mi dnes bude dobrým pohoštěním. Líbí se mi, když se ve vzduchu vznáší ten přízrak smrti, jež mne doprovází na každém kroku a úlisně se mi tře o kůži. Už bude plakat a prosit, abych ji ušetřil nuzného života, ale toho se nedočká, maličká!

„Ty mi přece neublížíš," hlesne cynicky a nespouští ze mě hluboké šedé oči, snad omámené nejapným dětským sebevědomím, které nevěří na upíry a jiná strašidla.

Ohromeně ji pustím. Tak s tímhle jsem se vážně ještě nesetkal. Za tuhle drzost mi zaplatí! Zřejmě je naprostá optimistka, protože se na mě opět usměje tím svým jízlivým šklebem!

„To si vážně myslíš?" Zatvářím se posměšně. Vůbec nechápu, kde se v ní bere ta drzost zkoušet se mnou jakýmsi způsobem manipulovat! Zkoušeli na mě různé věci. Od pláče až po nadávky, ale to co si dovoluje ona, to překračuje meze! „Ty vůbec nevíš, s kým si zahráváš!" zavrčím temně a znovu po ní hrábnu. Ozdobím jí paži krvavými šrámy a ona přede mnou s lesklýma očima couvne.

„Tohle bys lidem dělat neměl," řekne s upřeným pohledem jako by mi chtěla vyhubovat.

„Nepovídej," zasměju se. „Ty jsi vážně roztomilé poupátko," ušklíbnu se a popojdu o krok blíž k jejímu tělu. Je přímo k nakousnutí. „Jsem upír, snad sis nemyslela, že mě obměkčíš úsměvem nebo ubohými slzičkami?" vysměju se jí. Postřehnu její výraz a ve tváři mi to vyburcuje ještě větší pobavení. „Myslela?" povytáhnu nadšeně obočí. „Tak to mě vážně mrzí, že jsem ti zmařil naděje," zaironizuji se škodolibým úsměvem na rtech.

Diana

„Sakra, určitě seš upír?" Vrátím mu škleb a pozoruju jeho bledou tvář, zalitou měsíčním světlem, které dodává už tak dost světlým vlasům téměř bělostný nádech.

Jsem pouze tělem provokatér, ale je v tomhle je ještě něco víc, co mě nutí zůstat na místě a pokoušet ho. Je jako magnet. Táhne mě to k němu osudovou živelnou silou, aniž bych sama chtěla. Líbí se mi to a já se tomu nebráním. Proč taky? Sjedu nadšeným pohledem jeho vysokou, sportovní postavu.

V černých kožených kalhotách a na pohled měkké mikině temné barvy je spíš jako drsný model. Jediné, co mě na něm tak bouřlivě děsí, jsou ty jeho krvelačné úsměvy, dlouhé drápy a fantasticky tmavé duhovky.

Při pohledu se v nich ztrácím a svírá mě v hrudi nesnesitelná obava i touha. Sám o sobě mě spíš přitahuje, než leká. Kdoví, jestli je tenhle "upír" vůbec nějak nebezpečný,pomyslím si v duchu, ale v dalším okamžiku začnu o své myšlence pochybovat. To, když zúží temné oči do téměř neznatelných štěrbin a místo odpovědi na mě vycení v zuřivém chtíči špičáky.

„Nech mě jít," zadívám se na něj prosebným pohledem.

Opět se promění ve zlou náturu. Přestane se šklebit a nasadí tak zlomyslný výraz, že jen těžko potlačím ty pitomé slzy. „Nevěříš, že jsem upír?" Jeho pohled najednou zněžní.

Ta změna mě natolik vykolejí, že se v tom chmurném pohledu na chvilinku ztratím. Těkám do jeho tváře a snažím se navyknout na tu okouzlující něhu, kterou mi někdo věnoval prvně. „Tak pojď, dokážu ti to." Lákavě ke mně natáhne svou dlaň, zatímco mě svádí tělem a pomrkává na mě v bezbranné masce démona. „Nic ti neudělám." Věnuje mi úsměv, při kterém se mi srdce rozbuší v náznaku okouzlení. „Jen mi podej ruku," zašeptá melodickým hlasem a pak náhle zesmutní. Ten zarmoucený odlesk jeho chmurných, z počátku nevlídných duhovek mě zmate a donutí věřit. „Chybí mi lidský dotek."

Dojme mě, až sladce vydechnu. Ten je tak děsivě nádherný. Tak zranitelný! Pomyslím si, zatímco fascinovaně poslouchám, jak mi v okouzlení buší srdce. S lehkým úsměvem a důvěrou vsazenou do té temnoty jeho očí ho bez přemýšlení chytím za ruku.

Jakmile ucítím jeho palčivě ledovou kůži, zatrne mi v zádech a lehce se rozklepu, až málem přestanu dýchat. Ale nejvíc mě vyděsí ten jeho brutální pohled, který nasadí, když mě má v hrsti. A sakra! Vyjeknu v duchu a pokusím se vytrhnout.

Povýšeně se pousměje. Mou dlaň stále svírá studenými prsty. „Pojď sem, maličká!" Blýskne krvelačně špičáky, až zalapám po dechu a stáhne mě do své  náruče. Tvrdě stiskne, až se zajíknu a vzlétne se mnou do výše.

„Pomoc, sakra!" zařvu vyděšeně hloupým písklavým hlasem a přimknu se k němu ještě víc. Tak nepříjemný pocit se mi v těle ještě neobjevil! Žaludek mám jako na vodě. Tělem mi probíjí hrůza spolu s pocitem, že ztrácím půdu pod nohama. Tají se mi dech a srdce umírá pod náporem vlastní hlouposti a komické snahy se nezhroutit. Houževnatě přimknu víčka a cítím jeho chladné tělo a studený vítr, který mi nepříjemně zalézá pod oblečení. Hlavou mi prolétne: Bože, já umřu! A rozechvěju se ještě víc.

Nikdy jsem nevěřila na upíry a jiná ubohá strašidla. Já byla jediná děsivá osoba v okolí. Tak koho bych se bála? Ale tohle je tak neskutečné! Tak nemožné!

„Pomoc!" křiknu marně do ticha noci podruhé.

Hvězdy se zdají být ještě blíž, ale místo toho, aby se tvářily potěšeně, tak na mě shlížejí s notnou dávkou jízlivosti. Měsíc pomyslně přivírá obě oči, aby neviděl můj konec. Má prosba nebude vyslyšena. Dneska ne. Mačkám se k němu a polykám slzy.

A on se usmívá! Divoce a ďábelsky.

„Tak sakra, dost!" zaburácím a prsty se mu zaklesnu za krkem, kdyby ho náhodou napadlo mě pustit. „Hned mě vrať zpátky na zem!" syknu zoufale s pohledem do jeho temných násilnických očí.

Roztáhne rty do širokého šklebu a burácivě se rozesměje, až mi po zádech přejede mráz. „Ale copak se děje, maličká? Snad se najednou nebojíš?"

Ten škodolibý smích mne bolí. Převrací mi žaludek na ruby a žene mi nevolnost do celého těla. Chvílemi mám pocit, že snad omdlím. Sakra, samozřejmě, že se bojím, ty krvelačný pitomče! Prsknu v mysli a probodnu ho zhnuseným pohledem plným nenávisti a zoufalství.

„Dole jsem ti byl málem k smíchu, tak tady ve vzduchu se zase pobavím já!" zavrčí mi do ucha, až mi po zádech přejede mráz a já ho vyděšeně obejmu nohama kolem pasu. „Nevěřila jsi, že jsem upír, tak máš možnost přesvědčit se o opaku." Ještě víc mě stiskne v chladné náruči, až zaskuhrám bolestí a pocítím, jak se mi tupě stáhla žebra. Běsnivě se mnou poletuje vzduchem a výhružně se směje.

Tají se mi dech a marně bych hledala ty pomyslné motýlky v břiše, které jsem cítila při pohledu na něj. Ten mizerný pocit prohry mě omezuje. Smrtelný strach spolu s úzkostí mě téměř připravuje o rozum. Masochisticky poslouchám divoký tlukot mého srdce a modlím se, aby ty údery nebyly poslední. Vítr mi šlehá do tváře mé vlastní dlouhé havraní vlasy a krade i tu poslední trošku naděje, která mi ještě zbyla. Na tohle nejsem stavěná, sakra!

„Prosím!" zařvu divoce proti své vůli, až mě rozbolí v krku. Cítím, jak se moje těžce vydupané sebevědomí sype. Nikdy jsem neprosila, neplazila se někomu u nohou. Docela mě bolí, že teď pro záchranu svého života nejspíš budu muset! „Slibuju, udělám cokoliv, co budeš chtít! Jen mě prosím dej zpátky na zem a neubližuj mi," zaprosím beznadějně. Vůbec mi to nejde přes rty.

Sotva se špičkami dotkne tvrdé země, odstrčí mě od sebe jako bych byla zkažená. Zaskřípe zuby a vztekle se mi zadívá do tváře. Na jeho ostře řezanou tvář dopadá měsíční světlo a dělá z něj poloboha, protože on má moc vzít mi život.

Snažím se uklidnit svůj žaludek, protože se mi vnitřnosti kroutí a mám obavu, abych tu večerní pizzu neviděla znovu.

„Najednou prosíš?! Najednou slibuješ? Ale na tohle je teď už pozdě. Mám hlad a tebe jsem si vybral jako svou dnešní večeři, tak sebou moc neškubej. Nemám rád sraženou krev v podobě modřin," ušklíbne se cynicky, když mě na okamžik silně stiskne paži, až skoro vyjeknu.

Nenávidím ten jeho spokojený výraz!

Do očí se mi hrnou slzy a děs se mi zahryzává do těla jako by tam patřil. Zalapám po dechu. Je na čase se uklidnit, jinak mě ten primitivní pocit znovu obejme jako druhá kůže. „Přece se můžeme dohodnout. Můžu ti sakra sehnat tolik krve, kolik chceš!" nabídnu mu, zuby nehty držíc se poslední možnosti na život.

Rozhlédnu se kolem sebe, abych znásobila svou naději. Kde to proboha jsem?! Temná udržovaná zahrada bez květin a života mi vyhlídky nezlepší. Blízko ní dům s šedavě prašnou fasádou, ale jinak pusto prázdno. Nikde nevidím další obydlí, což ve mně vyvolá vlnu bojácnosti. Jsme na úplné samotě! Snažím se drkotání zubů zmírnit na minimum a vyhýbat se jeho pohledům. Chtěla bych se rozplynout v těch ponurých stínech a dělat, že tu nejsem.

Znovu ke mně přistoupí blíž skrze ten jemný udržovaný trávník a ostrým drápem mi přejede po krku, až mi v žilách ztuhne krev a do těla se mi vlije smrtelný chlad. Moc dobře si pamatuji, jak snadno dokáže malovat krvavé obrazy na mé kůži. Hned couvnu dozadu.

„Neboj se."

V duši mi vytane naděje, kterou on zničí v jediném okamžiku.

„Raději večeřím v posteli."  Chlácholivě se na mě usměje a zamíří ke dveřím.

Stojím na místě a bezhlasně otevírám a zavírám ústa. Děsím se toho, co přijde. Jenomže když poslouchám ty podivné zvuky, praskání větviček a strach nahánějící vytí, mám pocit, že mi nohy zarostly do té zelenkavé měkké trávy. Lístečky objaly mé botasky a já bych si najednou přála být zase doma, sama ve svém pokoji a poslouchat radostný smích mých nevlastních sourozenců a pěstounských rodičů. Raději bych zas cítila ten pocit, že tam nepatřím, než tohle!

Když ho nenásleduju, otočí se. „Být tebou, nezůstával bych venku. Toulaví psi v téhle pustině nebývají moc přítulní!" Blýskne očima a zářně se usměje. „Na rozdíl ode mě."

Po zádech mi přejede mráz. Ještě maličkou chvilku stojím a přemýšlím nad svými možnostmi. Sleduji, jak se ke mně bez obav obrátí zády a jde do domu. Dveře nechává otevřené jako pozvánku do domu smrti.

Rozhlédnu se kolem a bezútěšně se za ním se zakopáváním rozeběhnu, protože … to co vidím, je děsivé, ale co nevidím, je ještě děsivější.

*** *** ***

„Co po mně vlastně chceš?" Můj hlas zní přiškrceně.

Strach mnou stále cloumá. Nechci si připustit svou životní prohru. Svou smrt, protože … já bojuju proti smrti už od první chvíle, kdy jsem bez svých nejbližších.

Nezaujatě se na mě otočí. „Už jsem ti to přece řekl. Jenom to, co ti koluje v žilách. I já musím čerpat sílu." Mluví ke mně s ledovým klidem bez jakýchkoliv emocí a to mě děsí snad ještě víc. „Neboj, když budeš hodná, bude to mít rychlý konec. Žádné utrpení. Dokážu být velkorysý, i když se to tak možná nezdá." Ušklíbne se pobaveně.

Chvilku mrkám rozhořčením a porážkou, než znovu sáhnu po duševní naději. „Prosím. Tohle nedělej," zašeptám a zvednu k němu bezelstné oči. „Já chci žít." Já musím žít! Sakra, mám k tomu důležité důvody! Slzy mi začnou stékat po tvářích. Vztekle sebou trhnu. První reakce je špatná! Nikdy neprosím! Nikdy se neplazím po kolenou a nedávám najevo ty hloupé slabosti - slzy! Zalapám po dechu a uvědomím si důvod. Předtím nikdy nešlo o život. „Prosím, nech mě žít!" kleknu si před něj beznadějně.

Nesnáším tohle tupé podbízení. Tuhle surovou žádost. Proč mám prosit, abych mohla žít, když na to mám plné právo! „Udělám cokoliv, jen mě nezabíjej." Srdce mi tluče na poplach. Můj strach ze mě udělal emocionálního mrzáčka, který se snaží spolehnout na jeho milost. Uvnitř sebe cítím tak intenzivní hněv, že bych mu nejraději ty špičáky vyrazila. Jenže nejhorší je, že v jádru se nezlobím na něj, ale na sebe! Svou dokonalou naivitu!

Drapne mě za paži a donutí vstát. „Za to, jak vzdorovitě ses chovala tam venku, bys už dávno měla ležet někde s prokousnutým hrdlem!" prskne chladně a v očích má cosi, co mívají jen chladnokrevní vrazi.

*** *** ***

„Tak už dost!" zaskřípe zuby a netrpělivě, proti mé vůli, mě násilně táhne po schodech do tmavé místnosti.

Všechno je tak studené. Cítím, jak do mě vniká chlad z těch kamenných ostrých schodů, o které se několikrát praštím do holeně. Podlaha je rovněž z nějakého ledového kamene. Táhne mě po ní, zatímco já chraplavě křičím a chytám se všeho, co mám po ruce.

Prsty se zachytím o dřevěné zábradlí a tisknu to měkké teplé dřevo alespoň pár chvil, než mě od něj s hlubokým zavrčením vytrhne.

Znovu ucítím tupou bolest a zimu, když mě táhne po dlažbě bez nějakých servítek. Ta tma tak neúprosně bodá do očí a já se znovu pokouším zachytit hrubé zdi, dřevěných bytelných rámů dveří. Ovšem není šance, protože on je o tolik silnější a agresivnější…

Jeho ložnice je jako oslava smrti. Krvavé stopy na zdech i stropě bodají do očí i přes tu těžkou tmu. Jediné, co osvětluje místnost je měsíc, který se dívá na můj konec skrze okno.

„Ne!" vyjeknu, když mnou mrští do prostorné postele a já se znovu rozbrečím.

Když na mne vyletí s vytasenými špičáky, schoulím se do klubíčka a zoufale vykřiknu. Nezabíjej mě!

Je mi hodně špatně. Můj žaludek se prohne v dalším kotrmelci a já pocítím v ústech pachuť dnešní noci.

Zastaví se pár centimetrů před mým rozklepaným tělem. „Jsi vážně neskutečně otravná!" Vyplivne ta slova z úst s nechutí a urychleně zmizí z pokoje.

Nechápavě vyvalím oči a snažím se posbírat poslední zbytky odvahy. Sakra, Diano, tak se seber, zavrčím na sebe v duchu a zhluboka se nadechnu. Musím honem najít svou sebejistotu. Na foukání bolístek nemám čas. Jsem dravec, jsem king a právě teď se musím rvát o život mnohem odhodlaněji než kdy předtím. Přemlouvám sama sebe, abych vůbec otevřela oči a znovu se nadechla. Už jsem toho přece tolik prožila. Tohle je jen zlý sen. Tohle mě nepoloží. Pěchuji si naději do těla, zatímco se zvedám z postele.

S očekáváním nahlédnu z okna. „Sakra, to je moc vysoko," zahučím zklamaně a odeberu se ke dveřím. Už se nepřemlouvám. Není proč. Dokonale jsem se pozdvihla. Já se naštěstí oklepu rychle. Život mi dal zabrat a teď se mi to fantasticky hodí!

Sáhnu na chladnou kliku z tmavého bronzu. Odvahu mám docela maličkou, ale dokud je, musím se jí držet zuby nehty. Seberu tedy poslední zbytky sebeúcty, co mám a z těch prokletých černých dveří vyjdu.

A narazím přímo na něj! Což jsem ani v tom nejhorším snu neočekávala. Zmateně se rozklepu.

Jen se ušklíbne a přitlačí mě ke studené zdi.

Zalapám po dechu a zmateně zírám do těch svízelných prolhaných očí, které mě nejdříve okouzlily, dojaly a lehce obelstily.

„Tak zase můžeš začít prosit," zašklebí se a skloní se k mému krku.

Cítím jeho chladný dech na své kůži. Mráz mi přechází po zádech. Úplně mě to rozechvívá a probouzí ve mně pocity agónie, které zažívám poprvé. Zkusím se mu vyškubnout a přeci jen se mi to čirou náhodou podaří  nebo mě spíš nechá, abych se mu vysmýkla. Hraje si se mnou jako kočka s myší a užívá si to! Rychle seběhnu schody. Jenže on už tam na mě čeká.

„Mně neutečeš!" zasyčí tvrdě a posměšně. Ta jeho rychlost mě děsí! Znovu mě přitlačí ke zdi a nalepí se na mě, až zanaříkám obavou.

„Prosím!" zaspílám, ale zakryje mi ústa a zadívá se mi z naprosté blízkosti do očí, až zatajím dech. Z části strachem, z části okouzlením.

Jeho chladná pokožka krásně voní a mně po zádech přechází mráz a naivní radost.

No, to snad ne! Jak mě dokáže okouzlit i v tuto neuvěřitelně hrůznou chvíli? Jsem na tom asi fakt špatně! Pitomé hormony! Zrovna teď se budou bouřit.

Tváří se tak zvláštně. Přímo zamyšleně a nadšeně. Pak jeho tvář protne ďábelský úsměv.

„Ani nevíš, jaké máš štěstí. Ty ses vážně uměla dobře narodit." Křivě se usměje a sundá mi dlaň z úst.

Okamžitě se zhluboka nadechnu.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj." Těká očima po mém těle s převelkým zaujetím.

Zadívám se na něj mírně zmateným pohledem, ale poslechnu.

Tváří mu prolétne další úsměv. Že by se mi vracelo mé štěstí? Menší svoboda je mi útěchou. Cítím to jako znovu nabytou sílu, ale nevzmůžu se na odpor. Prozatím!

„Můj pokoj?" polknu zmateně a poslušně za ním jdu do menší tmavé místnosti. „Chceš říct, že tady nějakou chvíli budu?" zeptám se opatrně.

Když jsem myslela na volbu života, měla jsem na mysli především existenci plnou svobody, kde si budu moct dělat, co se mi zachce. Tak jako tomu bylo dřív. Nechci být v cizím domě s ním a poslouchat ho na slovo. To skutečně není můj styl! Bojím se, že to stejně nezůstane u prostých slov a někdy během noci mi prokousne hrdlo.

„Přesně tak." Přikývne a zazubí se, aby mi nahnal strach. „Ještě se mi budeš hodit!" Při těch slovech sebou znatelně trhnu.

„Na co?" vyblekotám, zatímco on mě sebevědomě sjede od hlavy až k patě a zadumaně přemýšlí.

„To sám ještě přesně nevím. Uvidíš zítra. Dobrou noc," ušklíbne se.

To nemyslí vážně. Jak dobrou noc?! Zvědavost je moje prokletí. „Počkej!" chytím ho bez přemýšlení za ruku.

Překvapeně se na mě podívá.

Když uvidím, jak se tváří, svou dlaň zase rychle stáhnu. „Já jen," zadrhnu se s prosíkem.

„Ale samozřejmě. Máš na výběr. Pokud nechceš zůstat tady, můžeš klidně jít." Pokrčí s ušklíbnutím rameny. „Nebráním ti. Sama víš, co tě venku čeká. Tak se rozhodni." Probodne mě dalším zvláštním pohledem jako by si mě znovu a znovu prohlížel a nemohl uvěřit tomu, co vidí.

Jakmile odejde, posadím se v pokoji na měkkou prostornou černou postel. Místnost je zařízena nadmíru lidsky, což mě velmi překvapí. Evidentně nejsem jediná oběť, která si prošla tímhle peklem. I kdyby venku nic nebylo, nemám možnost se zorientovat natolik, abych domů prostě došla. Proboha!

Vůbec netuším, jak daleko mě odnesl a kde jsem. Nakonec se rozhodnu, že bude lepší se na to vyspat. Zalezu pod teplou peřinu a kupodivu po pár minutách vysílením usnu. S obavami, abych se ještě někdy probrala.

Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "2425"
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one