hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (55 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
II. řada romantické série o násilnickém upírovi Chesterovi a jeho tajemné maličké. Majetnické sklony se projevují naplno a Chazzy se noří v touze ji znovu mít, protože ona je stále jeho Šťastná krev!
Chester

Do pokoje vstoupím bez zaklepání, to je to poslední, co bych dodržoval, a podle všeho ji vzbudím. Zmateně ke mně obrátí svou zakrvácenou tvář a znovu se unaveně sesune na polštář. Na noční stolek vedle její postele položím misku s čistou vodou a ručník.

Jak ti je?

Dere se mi na jazyk otázka, kterou rychle zapudím a místo toho řeknu: „Jdu si pro odpověď.“ Ve tváři neurčitý výraz. Posadím se k ní na postel, namočím ručník ve vodě a začnu jí s ním otírat zaschlou krev na obličeji, aniž bych se jí, byť jen na chvíli zadíval do očí. Vím, že mě pozoruje, ale ignoruju to. Její oči jsou zrádné, vždycky mě dostávaly. Nesmím se do nich podívat.

„Odpověď na co?“ polkne tiše a přivírá víčka pod mými doteky a sem tam bolestí zatne zuby. Má celé tělo podrápané, ale ten krk je asi ze všeho nejhorší.

„Na to, na co jsem se tě ptal včera,“ pokračuju dál klidně. Nenechám se jen tak vytočit. Žádné impulzivní chování, jen chlad a bez emoční fráze. Jen ten zrádný Oskarovský klid. Znovu namočím ručník a pozoruju, jak se voda okamžitě začne zbarvovat do ruda. Přiložím ho zpátky k Diině krku a odtud sjedu na její pokousaná ramena a hrudník. Má na sobě stále to, co jí zbylo ze včerejšího "dýchánku". Zaženu vzpomínky, na které se mi nějak nechce myslet.

„Já neubližovala tobě,“ zanaříká, když se dotknu citlivého místa.

Zarazím se, tomu vůbec nerozumím.

„Ubližovala jsem sobě.“ V očích se jí zračí upřímnost, která mi vyrazí dech.

Přestanu s otíráním jejích ran a poprvé za tu dobu se jí dívám do popelavých duhovek.

„To nechápu,“ zavrtím hlavou. „Jak sobě?“ svraštím čelo a zírám na ni téměř bez dechu.

Zoufale zatne zuby a oči se jí zalesknou náhlou emocí. „Potřebovala jsem se od tebe odtrhnout,“ řekne těžce, jako by jí činilo velké obtíže byť jen mluvit a dýchat. „Bylo mi jasný, že mě máš v hrsti… Nedalo se dělat nic jinýho. Ty slova ti nejspíš přišly krutý, ale mě víc bolelo, cos na mě hrál.“ Zaboří hlavu do polštáře a udusí tak nářek. Když se jí do očí vetřou slzy, bolestivě sebou trhne.

„Ano, krutá ta slova byla dostatečně,“ řeknu a ubráním se odfrknutí. Udržím si svou chladnou tvář a zatím se mi to daří, jen nevím na jak dlouho… „Ale nechápu, co bych na tebe měl hrát,“ zavrtím hlavou a dívám se, jak se na té posteli svíjí v psychické bolesti, i když se to snaží nedávat najevo. „Já myslel, že nám spolu bylo… dobře,“ sklopím oči k zakrvácenému ručníku.

„Nádherně!“ vyhrkne a zarazí se. „Ale ono to skončí, když jeden přestane milovat,“ zadívá se mi pronikavě do očí.

„To máš pravdu,“ připustím. „Ale to přece nebyl náš případ.“ Odkašlu si. „Leda bys dokázala ovládat chuť svojí krve, čemuž nevěřím,“ přitisknu jí znovu ručník k tělu. Mám nějakou slabou chvíli, nejradši bych se k ní sklonil a všechny ty rány jí slíbal, kdyby to šlo.

Nechápavě se na mě zadívá a zatváří se ublíženě. „Já nemluvím o sobě…“ Probodne mě šedýma očima a čeká, kdy mi to dojde.

„A o kom…?“ Nedopovím. Ona skutečně myslí mě! „Jak tě to vůbec napadlo?!“ řeknu nechápavě.

„Nehraj to na mě,“ ušklíbne se bolestně. „Moc dobře si to pamatuju!“ zatne zuby a probodne mě nenávistným pohledem.

„A já si zase nepamatuju nic! Víš moc dobře, v jakém stavu jsem do hajzlu byl!“ zavrčím naštvaně a zatnu zuby. Nakonec za všechno mohu zas jen já!

„Do toho stavu ses dostal sám svojí nevěrou!“ sykne a trhne rameny. „Já si tu noc pamatuji a po lásce ani stopy, to mi fakt věř! Takže mi to bylo úplně jasný. Proto náš rozchod,“ zamračí se.

„Jak myslíš,“ řeknu, co nejvíc odměřeně to v tu chvíli dokážu. „Přišel jsem ještě kvůli něčemu jinému,“ ušklíbnu se. „Mám totiž chuť na malou snídani. Nemusíš mi nastavovat krk, spokojím se se zápěstím," přejedu jí letmým dotekem po ruce, až se rozechvěje. „Nebo s tříslem,“ blýsknu očima.

„Nedám ti svou krev!“ Vyškubne mi svou dlaň. „Ty ses zbláznil!“ vyjede na mě zoufale. „Nemůžu živit dva upíry!“ sykne a odtáhne se ještě víc.

Probodnu ji majetnickým pohledem.

Ona je moje! Miluje mě a tudíž její tělo i krev patří stále jen mně!

„Tak živ jenom mě a na Dexe se vyser. Nebo ses do něj snad taky zamilovala?“ tváří mi prolétne škleb.

„Jak jinak, sakra!“ prskne drze a odkopne ze sebe deku, do které byla zpola zachumlaná. „Já se totiž vždycky zabouchnu do nevyzrálejch sadistickejch upírů!“ řekne jízlivě. „Mám s Dexterem…" Zmlkne!

Zachmuřeně svraštím čelo. Všechno, abych si domýšlel! Zúžím oči a probodnu ji pohledem.

„Možná bych tě překvapil, kdybys mě nechala se z tebe napít,“ zavrčím jemně. Pak se trochu oklepu. Do hajzlu! Měl bych radši držet hubu!

„Já už sakra o žádný překvapení nestojím. Dokázals mi moc dobře, co v tobě je,“ sykne tvrdě a s pohledem plným nenávisti se mi zadívá do očí.

Pevně semknu čelist. Tohle nemá cenu! Je tvrdohlavá a neoblomná.

O co se to tady do hajzlu vůbec snažím? Ona mě poníží tak, jak se to nikdy nikomu nepovedlo a já se to mám pokoušet ještě lepit! Seru na city! Zatlačím všechny pocity do nejhlouběji do sebe a odhodím ručník.

„Máš pravdu. Nezajímá mě to. Dělej si, co chceš.“ Zvednu se a mám se k odchodu. S rukou na klice se ale přece jen otočím. „Ale nemysli si, že se jen tak vzdám své šťastné krve,“ zavrčím svou výhružku, až sebou trhne. „Budu si ji brát do té doby, dokud mě budeš milovat!“ řeknu s pohrdavým úšklebkem na rtech.



** ** **



Do hajzlu, taky vážně není chvíle klidu, prsknu znechuceně v duchu, když uvidím Di v Dexově náruči. Mé šťastné krvi stéká ze zápěstí čerstvý proužek rudé tekutiny. Hm, takže mně dát nechce, ale Dexovi ráda poslouží! Vezmu si láhev alkoholu, svou dnešní snídani a hodlám se s ní přesunout do své ložnice, když mě zastaví Dex.

„Čus Chazzy, už jsi snídal?“ zazubí se a pohledem poukazuje na Diino druhé zápěstí.

Chvíli ten proužek krve hypnotizuju. Vadí mi, když takhle plýtvá tím, co patří mně! Sere mě, že ona ho živí, když mi patří! Nenávidím, když si Dexter plní žaludek životodárnou tekutinou, která pro mě je to nejlepší pohoštění!

„Nechci, dík,“ odmítnu ji, až mě moje maličká protne nepříjemným pohledem. „Já si počkám, že od tebe bude rozkousaná úplně všude a potom si smlsnu na tom nejlepším místě,“ usměju se na něj sebejistě a o ni schválně ani koutkem oka nezavadím, aby nabyla dojmu, že se o ní opravdu mluví jenom jako o kusu masa.

„Sakra, polož mě!“ sykne tvrdě Di a zamele se mu v náručí.

„Jak si přeješ,“ uchechtne se Dex a pustí ji na zem, až Di usykne.

Zvedne k němu plačtivě oči, zatímco se zvedá a tře si naraženou kostrč. Vypadá jako malá holčička, která si natloukla koleno a hrozně moc touží, aby jí bolístku někdo pofoukal. Po chvíli její očekávání splaskne a ona se ublíženě stáhne do sebe. Jako by jí nebylo ublíženo fyzicky, ale psychicky. Zatíná zuby a potlačuje pláč, tváří se jako vzteklé nevychované dítě.

Upřímně se rozesměju.

„No co?“ pokrčí pobaveně rameny Dex a baví se spolu se mnou.

Dívám se, jak nejistými kroky jde až do kuchyně, než se opět zaměřím na toho vola. Náš rozhovor se stočí k erotickým stránkám mé sestřičky, o čemž bychom snad mohli mluvit celé hodiny.

Netuším, jak dlouho tam stojíme, než kolem nás Di prolétne naprosto rozvztekaně. Jakmile však na schodišti došlápne na druhý schod, zoufale vydechne a spadne mi do náruče.

„V pořádku?“ ujede mi nechtěně, když mě znovu dožene hloupá starostlivost. Do hajzlu, myslel jsem, že tohle už jsem v sobě potlačil!

„Jo, sakra,“ řekne neurčitě a nejistě se mi vymaní z náruče a chytí se zábradlí.

„Půjdu s tebou!“ zubí se Dexter a probodne ji chtivým pohledem. Chce si hrát…

Tvrdě ho chytím za paži a donutím zůstat nohama na zemi. „Dneska už má dost!“ zavrčím a zúžím oči. Včera jsme to zřejmě skutečně přehnali, takový nápor její tělo nevydrží.

„No a co?!“ škube se a pohlíží za ní pichlavým pohledem, div neslintá.

„Jsi snad nekrofil či co?!“ zavrčím mu do ucha. „Říkám ti, že jí dáš čas, aby se vzpamatovala,“ probodnu ho výhružně očima. Pořád se chtivě klepe. Doslova je na něm vidět, že by se za ní rozběhl a zakousnul se do ní. Chápu jeho touhu, znám ji, ale nemůžu to dovolit!

„Ale proč?!“ prskne vztekle, když mu beru jeho hračku.

„Protože ti to říkám!“ Trhnu s ním, až zaskučí. On je vážně podivný upír, zavrtím nad ním hlavou a obrátím se za zvukem tupé rány, která se ozvala nad schody. „Do hajzlu!“ zakleju.

Oba jsme u ní v jedné vteřině.

Nechápavě ji vezmu do náruče a snažím se ji ledovými doteky probrat. Proč nad schody omdlela? Zase o tolik krve nepřišla. Prakticky by ztratila více, kdyby ji darovala. Vždyť z ní Dex pije jenom po troškách, aby vydržela.

Je komické, jak si lidé domýšlí, že snad upír vypije všechnu jejich krev na posezení! Kam bychom to asi dávali? Lidské tělo obsahuje několik litrů chutné krve… Obvykle je nezabije naše pití, prostě je jenom necháme vykrvácet. Anebo je umučíme k smrti.

Dneska ráno si z ní jenom cucnul… Navíc mu dala dobrovolně! Krev je velice sytá a i když nás chtíč nutí myslet na sání pořád, beztak bychom do sebe denně nedostali víc, než tři deci. Omezuje nás to, proto tolik mučíme… Protože nás to baví a jde nám to!

„To je to tvé přehnané pití!“ prsknu na něj vztekle. „Nemůžeš si od ní brát tolik krve, není to cisterna!“ syknu rozzuřeně, zatímco se ji snažím vrátit do reality.

„Hlavně, že ty si z ní včera vůbec nepil!“ odfrkne a zmlkne, jakmile po něm mrsknu pohledem.

„Přines mi čistou vodu a ručník,“ zavrčím na něj a vezmu Di do jejího pokoje.

Nerozsvěcuju, protože ve tmě báječně vidím. Všechny ty sivé stíny mi přijdou povědomé a známé. Je příjemné ztrácet se v temnotě a pozorovat okolí, i když chápu, že jí jako lidské bytosti, to přijde strašidelné. O to víc, když se bojí věcí, které nevidí…

Když ji položím do měkké prostorné postele – jsem téměř ujetý na prostorné lože, kde si můžu svou kořist dokonale vychutnat – ani se nepohne. Je stále v bezvědomí a tak křehká. Cítím, jak z ní sálá teplo a život, který mi velí, abych jej zničil, protože je to můj úděl.

Jemně jí přejedu ledovými prsty po čele a snažím se ji tím probrat.

„Di?“ řeknu, když otevře šedé bojovné oči a trochu zmateně na mě shlíží. Odstrčí mou dlaň, kterou jí odhrnu vlasy z čela a zamumlá cosi jako díky.

Uhne pohledem a zadívá se na šklebícího se Dextera.

„Proč to děláš?!“ vrčí upír a kroutí se, jako by neměl stání.

Maličká jen odfrkne a zamračí se.

Na rozdíl od Dexe mi nepřijde, že by to udělala schválně. „Drž zobák a raději se zvedej,“ přikážu a postavím se. Ona už vypadá líp, není důvod tu zůstávat. „Tak co je?!“ chytím ho prudce za košili, když na ni stále shlíží jako na mlsku. „Něco jsem ti snad řekl, ne?!“ zavrčím mu do tváře, když se přede mnou srabácky stáhne.

„No tak, teď když je jí líp, si trochu pohraju, ne?“ zazubí se a vrhne na Di brutální pohled, až se ve mně začne vařit krev.

„Řekl jsem, že dneska už ne!" zavrčím nekompromisně.

Nesouhlasně se na mě otočí.

„Já o tom s tebou nebudu diskutovat,“ tvářím se rozhodně. On si vážně myslí, že se mnou bude zametat? Se mnou?! Já jsem Oskarův žák a už jen to mi dává do těla takovou hrdost a sílu, že by se s tím tenhle póvl nevyrovnal. Oskar vyučoval sotva pár žáků a já byl jedním z nich. Měl jsem štěstí! A teď si zasloužím víc než úctu!

„Ach, já vím, že jsi mne hledal… Já jsem Oskárek!“ blýskne očima a já náhle pocítím neuvěřitelnou tíhu. Nohy mi poklesnou, zatímco mne pevně svírá pod krkem a já mám pocit, že se za chvíli nebudu ani moct nadechnout. Tenkrát jsem si myslel, že na mě působil nějakým kouzlem a strašně moc jsem si přál umět to také.

Až později jsem zjistil, že za to mohly jeho feromony. Vůně upíra, kterou obelstíval lidi. Dával jim do těla slast, bolest, anebo neuvěřitelnou tíhu i lehkost. Tolik jsem mu tuhle upíří schopnost záviděl! Tolik jsem chtěl být jako on!

„Máš talent a schopnosti… Mohl bych být tvým učitelem a vykřesat z tebe to nejlepší, ale musíš mi plně náležet. Chci učenlivého žáka a věř, že tuhle nabídku nedělám každému. Pouze ti, kteří jsou výjimeční, mají ten dar se mnou trávit čas a učit se ode mne!“ řekne velmi poklidně a přejde po mém pokoji.

Nemůžu ho spustit z očí. Vážně stojí přede mnou skutečný upír, opředený temnou tepající aurou. Vypadá jako černý padlý anděl… A ty jeho oči, proboha!

Letmo se zadívá na své drápy a poklidně se usměje. „Ach, Chestere, máš možnost učit se od toho nejlepšího a stát se tím nejlepším!“ blýskne špičáky v krutém chladném úsměvu a já se celý rozklepu touhou.

Ano, vyměnil bych duši za to, abych mohl být jako on!


Tenkrát jsem ten jeho posvátný klid a chlad, který kolem sebe šířil v jakékoliv situaci, obdivoval a miloval. Byl tak nad věcí! A upíři, se kterými jsem se později díky němu setkal, k němu vzhlíželi stejně jako já. Tíhli k němu s úctou a doufali, že se na ně byť jen zadívá. Ale jen já jsem byl ten vyvolený! Jen já jsem měl možnost být jeho žákem a uzmout si něco z toho Oskarovského klidu, který kolem sebe šířil jako mor a děsil tím nejen obyčejné křehké lidské nicky, ale i drsné upíry.

„Jestli máš chuť se tahat s mrtvolou, tak já rozhodně ne. Pokud ty ano, tak si zaleť mezi lidi a užij si tam!“ Protnu ho všeříkajícím pohledem, zatímco se stále ošívá a shlíží na ní s notným chtíčem.

„Diana je snad moje kořist, ne?“ prskne, když mu zakazuju jeho oblíbenou hračku. „Celou dobu si tady nebyl, tak si s ní můžu dělat, co chci!“ A na důraz toho k ní přijde blíž a zatne jí drápy do paže až Di vyjekne, přičemž mě Dex protne dost výmluvným pohledem.

Zatnu pěsti, abych po něm nevyletěl.

„Jenže teď jsem zpátky a chci zpět to, co mi patří! Chci svou šťastnou krev!“ uvedu věci na pravou míru. Majetnost je jedna z věcí, kterou jsem po proměně získal a kterou proti mně Oskar používal… Týral mě tím, když mi bral, co bylo jen mé. Ale on na to měl právo. „A upřímně mi je fakt jedno, jaký postoj k tomu máš ty,“ ušklíbnu se mu blahosklonně do tváře. „Takže se zvedni a vypadni! Jediný, kdo tu má výhradní právo na její krev, jsem já!“ syknu vztekle, i když se snažím hlídat a svůj hněv nedávat tolik najevo.

„Ty to nechápeš,“ uchechtne se Dex. „Když z ní nebudu pravidelně pít, tak ti stejně chcípne!“ ušklíbne se a protne mě vítězným pohledem.

„Co mi to tu meleš?!“ odfrknu. Ona, že by byla závislá na něm, místo na mně?! Do těla se mi nahrne žárlivost a hněv.

Dex se jen vědoucně usměje a vyjde ze dveří, aniž by mi to vysvětlil! Jakmile za sebou zaklepne dveře, stočím svůj pohled na bledou Di.

„O čem to mluvil?!“ zadívám se na ní temným pohledem, abych ji donutil mluvit, protože z ní vypáčit slovo není jednoduché!

Zas jen trhne rameny a dělá, že tu nejsem!

Dojdu až k posteli a posadím se k ní. Trochu se ode mne odtáhne, jako by se mě bála dotknout a povzdychne si. Už vážně vypadá trochu lépe… Stačilo olíznout ranku na zápěstí a zahojit ji a už mě zase štve! Nechci, aby přišla na to, že ji stále mohu hojit… Ani já za to nejsem šťastný.

„Chci to vědět!“ syknu skrze zuby. Proč je na něj tak upnutá, když miluje mě?!

„Proč to chceš vědět?!“ Otočí se na mě s divokými plamínky v očích. „Přece ti na mně nezáleží! Tak proč?!“ prskne, zatímco mě probodává zlomeným pohledem.

„Protože mě sere, jak jsi na toho debila upnutá! Jsi moje!“ zavrčím vztekle a klid házím někam daleko za hlavu. V tomhle jsem Oskara obdivoval, já jsem velmi výbušný a snad to ho na mě bavilo ze všeho nejvíc.

Nehodlám jí vykládat, jak moc se vždycky musím přemáhat, abych Dexovi nezakroutil krkem.

„Chci vědět, co za tím je?!“ Zajiskřím očima, a když uhne hlavou, chytím ji za bradu a přitáhnu si její pohled zpátky k sobě. Díky ní téměř pokaždé ztratím nervy, i když se snažím držet si chladnou tvář. Má v sobě něco, co mě dokáže naprosto znechutit a naštvat…

Zamyslím se a snažím se vzpomenout, kdy jsem tu bezbřehou nenávist a znechucení cítil naposledy a nejvíce.

Stál naproti mně a pevně zatínal pěsti, zatímco se mi díval do očí. Byl obyčejným smrtelníkem, a přesto jsem neviděl odhodlanějšího člověka. Jeho pud sebezáchovy jsem potají obdivoval. Divil jsem se, jak dokázal vydržet všechna naše mučení, kdy jsme ho nechtěli zabít, ale jenom mučit!

Oskar z ryze vědeckých důvodů. Zkoušel, co lidské tělo vydrží. Kde zažívá největší bolest.

Ale já … Já byl zlákán žárlivostí a nenávistí, která neměla mezí. Moje Eleanor na něj samozřejmě stále myslela! Chtěla svého Daniela a já ji za to mučil svým chtíčem a přitom ji nenáviděl, protože měla milovat mě! Měla patřit pouze mně!

„Tak se ukaž, Dráčku…“ rozesměju se a postavím se mu čelem. Nechával jsem ho se sebou bojovat jako muže s mužem, ale samozřejmě neměl šanci a o to více jsem se bavil, když se cílevědomě snažil mě zranit a neustával v boji. Nikdy jsem nezažil bojovnější kořist. Bylo to až obdivuhodné a nebýt té zášti, nejspíš bychom z něj udělali jednoho z nás, protože on by se neztratil. Byl by stejně jako my, patřil do elity těch nejhorších…

„Evidentně jsi četl deník mé drahé Eleanor,“ řekl hluše a ironicky se usmál. Ten ostrý cynismus mu z ksichtu přímo čišel a on, ačkoliv musel trpět, vypadal stejně nad věcí a drzý. Měl neobvyklé charisma. Takové bych snad směl srovnávat už jen s Oskarem.

„Samozřejmě. Vím o tobě teď všechno… A ji znám nazpaměť,“ blýsknul jsem očima a hrubě si sjel dlaní do klína. Drak pochopil a vztekle se ke mně vrhnul, ovšem než stihl zareagovat, zaútočil jsem já a začal si hrát…


Ano, Draka jsem skutečně nenáviděl. Moje vítězství, tedy jeho smrt, jsem oslavil tím, že jsem si nechal na záda vytetovat dva zápasící draky a od zápěstí po lokty ohnivé plameny. Byl jsem hrdý, že jsem pokořil muže jako on. Že jsem ho dostal na samotné dno…

Trochu mě děsí, že měl podobnou sarkastickou drzost a výdrž, jako moje maličká.

„Nejsem na něj upnutá!“ prskne zoufale. Chvíli trvá, než nabere svou ďábelskou masku a zadívá se mi znechuceně do očí. „Jsem teď jeho kořist! Převzal za tebe jen štafetu, když jsi tu nebyl,“ ušklíbne se jako by se nic nedělo! „A má pravdu,“ dodá tiše. „Když ze mě nebude pravidelně pít, tak to se mnou dopadne hodně špatně.“ Zavře oči téměř pohřebným způsobem.

„Nikdy jsi s tím přece problémy neměla, tak proč by to s tebou mělo dopadnout zle?“ nadzvednu obočí. Nedává mi to smysl. Byla na tom moje Eleanor stejně?

„Protože jsi ze mě vždycky pil ty,“ polkne nešťastně a vyvlékne se z očního kontaktu. „Nedalo se to poznat,“ zamumlá a pokrčí rameny.

„Na to je jednoduché řešení,“ usměju se zákeřně a v ústech se mi začnou sbíhat sliny. „Pít z tebe budu já,“ řeknu rozhodně. „Beztak mám právo na své denní dávky. Tak budou aspoň pravidelný a já se s tebou nebudu muset kvůli tomu prát,“ zašklebím se spokojeně.

„Já vím, že ty chceš svou šťastnou krev a budeš ze mě pít, dokud tě budu milovat,“ kření se nevyzpytatelně a prsty se dotýká topení, které je horké.

Nevadí mi to teplo domova. Dokonce mi ani nepřijde ubohé, že ji rozmazluju, protože je tu Mia a ta také potřebuje teplo k životu.

„Ale já ti ji nemohu poskytnout,“ pokrčí rameny a posadí se do tureckého sedu, takže se mi zpříma dívá do očí. „Protože tě nemiluju.“ Probodává mě tak obyčejným, nikoliv zamilovaným, pohledem, až mě to rozhodí.

Ona mě musí milovat!
Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "9156"
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one