hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (55 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
II. řada romantické série o násilnickém upírovi Chesterovi a jeho tajemné maličké. Kdo touží po lásce, romantice a něžnosti? Přeci kořist upíra, který se v sobě snaží lásku udusat těmi nejrůznějšími způsoby.
Chester

Když vejdu s Diiným bezvládným tělem do dveří, Dexter mě probodne zděšeným pohledem a chytí se za tváře, jako by nevěřil vlastním očím. Zamračím se. Její tělo je lehké, i když je v bezvládném stavu. Vůbec mě to nenaplňuje radostí, i když by mělo… Spíše pociťuju podivnou rozpolcenost a…obavu, když hledím na její bledou pokožku.

„Co se jí stalo?!“ vyjekne Dex a běží za mnou po schodech do jejího pokoje. Položím ji na měkkou postel a jemně z ní vysvléknu krvavé oblečení. Než se na jejím nahém těle stačí pokochat svým pohledem, přehodím přes ni peřinu a obrátím se na něj.

„Ty hajzle!“ drapnu ho zuřivě pod krkem a přirazím ke zdi, až se ozve tupá rána. „Ty se ještě ptáš?!“ zavrčím a zaryju mu drápy do pokožky. „Nehraj na mě divadlo! Je mi jasné, čí je to práce!“ V očích mám krvelačný odlesk, který na upíry bohužel neplatí s takovým důrazem jako na nebohé křehké oběti.

„Chazzy, já to fakt nebyl! Myslíš si, že jsem tak blbej?!“ udělá na mě nechápavé oči a dál si hraje jako že nic.

Jenže kdo by to byl, když ne on?!

„Vždyť z ní piju taky, co bych z toho měl, kdybych nám ji zabil?“ řekne celkem logicky.

Pustím ho a s nepříjemným pohledem ho ještě chvíli probodávám.

„Je polomrtvá,“ nahne se nad ni bezcitně Dexter, až mě to popudí. „Teď už ji leda tak zkusit vzkřísit nebo dodělat a najít si novou.“ S očekáváním v očích se na mě zahledí.

Zúžím oči a zašklebím se.

„Ty se nebudeš podílet ani na jedné z těch možností! Vypadni!“

„Jen jsem chtěl pomoct,“ pokrčí rameny a zúčastněně se zadívá, jako by nebyla prolita jen krev mé kořisti, ale rovněž i jeho.

„Jsem tu pro tebe, kámo.“

„Tak už táhni,“ zavrčím, až se nakonec stáhne. Vůbec netuším, jestli ji dokážu zachránit. Kolik citů ve mně ještě zbylo, aby byl můj jed natolik léčebným a pomocný při jejím uzdravení? Kdybych jí nenahmatal slabý tep, myslel bych si, že už je mrtvá. Alespoň tak na mě její křehká schránka působí. Nepříjemně mi to svírá hruď, i když se bráním tomu pošetilému pocitu.

Pokud její pokožka byla někdy bledá, netuším, jak ji nazvat teď. Je téměř průhledná. Až zoufale vynikají všechny žíly a zabodávají se mi slastně do očí. Něžně ji uchopím za zápěstí, a se vzdychnutí se do ní zakousnu. Mírně sebou cukne, ale to je tak všechno.

Zoufale zavřu oči a soustřeďuji se na poslední střepy lásky, které ve mně ještě zbyly. Jsou nicotné, ale nejspíš ne tolik, jak jsem si sám myslel. Snažím se znovu obnovit v sobě pocity, které jsem se ty hořké týdny snažil zahnat. Vzpomínky mě bolí, jako upír nejsem připravený na to, abych takové zoufalství snášel znovu a znovu. Především, když mi tak bezdůvodně ublížila.

Nic v tobě nezbylo! Směje se mi vnitřní hlas a snaží se ve mně potlačit něco, co mě zevnitř rozežírá a zbavuje mne posledních zábran.

Zbylo! Syknu zoufale do svého nitra. Muselo, jinak zemře… Přesto se stále bráním, protože si vzpomínám, jak intenzivní to všechno bylo. Jak moc mě to dokázalo ovlivnit a změnit.

Skutečně zbylo? Zašklebí se. Tak proč si to nepřiznáš? Před očima mi probíhají okamžiky, které mě natolik ovlivnily. Ať už v tom dobrém nebo špatné slova smyslu…

Přiznávám to! Zavrčím a marně se opíjím tou nejúžasnější krví, kterou kdy kdo z člověka snad dostal. Na světě zřejmě nebude existovat tolik lidí a upírů, kteří dokázali vytvořit tak trvanlivé pouto.

Nepřiznáváš, odfrkne. Teprve až si to skutečně uvědomíš a připustíš si to, tak to možná začne působit, poučuje mě bolestně.

Semknu pevně víčka, a zatímco ji drtím ruku, jak svým křečovitým stiskem, tak svými špičáky, rozhodnu se skočit do propasti citů a vzpomínek, kterým jsem se od našeho rozchodu snažil vyhýbat velkým obloukem. Bál jsem se, že pokud bych znovu skočil, zabilo by mě to. Znovu se propadám do lidských stavů, jako je strach, zoufalství, beznaděj. A láska, kterou stále cítím, i přesto všechno, co se mezi námi stalo.



** ** **



Sedím na parapetu okna, schovaný za závěsem a střídavě pozoruju její mrtvolně bílé tělo a tmu za oknem. Měsíc téměř nevyšel. Je tak temná noc. Už druhý den, kdy stále spí, je tak hluboká a temná, jako by přesně znala tu prázdnotu, kterou uvnitř sebe cítím.

Její tiché zasténání mě probere z nečinnosti. Slyším její těžký nádech a sleduji, jak mrká do černoty pokoje a snaží se ji prohlédnout.

„Di?“ promluvím do ticha pokoje, až ji tím vyděsím. „Klid,“ řeknu a seskočím dolů, abych mohl rozsvítit lampičku. Její lidské oči nejsou na tohle pochmurné prostředí přizpůsobeny. Jakmile rozsvítím, zabodne se mi do zorniček nepříjemné světlo, až zamžourám.

Vypadá trochu lépe, alespoň má snaha nebyla zbytečná, i když jsem se díky tomu dostal zas tam, kde jsem byl. Návrat zpátky mi to bude značně komplikovat. Vyhnu se pohledu do jejích popelavých očí, abych znovu nezažil ten známý pád do jejich hloubky. Přistrčím jí tác s jídlem a pitím, který jsem donesl už po setmění.

„Mám ti pomoct?“ zeptám se a snažím se potlačit tu méněcennou starostlivost.

„Asi ano,“ zašeptá kajícně a opatrně mě sleduje. „Děkuju.“ S obrovským vděkem ve tváři se mi zadívá do očí.

„Není zač, to jídlo jsem přece přinesl už po setmění,“ řeknu, i když je mi jasné, že děkuje za něco jiného, ale já o tom nechci přemýšlet, natož se o tom bavit! Pomohu jí napít a spolykat pár soust, aby nabyla své síly.

Stále mě probodává tak vroucím pohledem, až mi to na jednu stranu skutečně nedělá dobře. Když zavrtí hlavou, že už nechce, odstrčím tác a ona mě jemně vezme za ruku a pohladí mě hřejivým dotekem přes její hřbet.

„To nemusíš,“ odkašlu si a vymaním se jí. „Chápu, že jsi mi vděčná, ale to nemusíš. Víš, přeci, proč jsem to dělal,“ řeknu nepřesvědčivě.

„Jasně,“ usykne zoufale a stáhne si peřinu až nad oči.

„Tak jak se má moje krasotinka?“

Při Dexově hlasu sebou trhne tak zoufale, až jí peřina sjede a ona se rozklepe strachem.

„Co se děje?“ střelím pohledem z ní na něj. Dexter jen pokrčí rameny a rádoby vesele se usměje. „Di?“ zadívám se na ni a ona se dětinsky schová pod peřinu, že jí vykukují jen havraní provázky.

„Neboj se, zlatíčko moje,“ zašeptám a stáhnu z ní deku. S velkým úsměvem ji pohladím po blonďatých vláskách a políbím ji ledovými rty na čelo.

Obrátí ke mně velké hnědé nevinné oči a ještě se trochu chvěje. „Když já se moc bojím,“ zašeptá a vtiskne se mi do náruče. Je drobná, tak maličká, že ji celou skryju a nechávám v sobě růst ten podivný pocit. Tu lásku bez hranic, kterou nikdy nedokážu popřít.

„Sue, zlatíčko, nemusíš se bát. Byl to jen sen,“ usměju se a hladím ji po dětských růžovoučkých tvářičkách.

Má na sobě jen okrovou noční košilku, proto ji od sebe odstrčím a zabalím do deky. Ihned fňukne a natáhne ke mně ruce.

Popadnu ji do náruče a jemně s ní pohoupu.

„Povíš mi pohádku?“ Zvědavě se na mě zadívá už beze strachu a já se na ni usměju.


„Nebude z tebe pít, neboj se,“ řeknu a rychle zaženu ty vtíravé myšlenky, které mi v hrudi rozbouřily tak mocný pocit ztráty, až bych zavyl. Soustředím se na Di a všimnu si její reakce. „Nebo jde o něco jiného?“ I když jsem Dexe předtím pustil, nejsem natolik hloupý, abych mu skutečně věřil. Sám jsem upír a vím, co dokážou. Di zavrtí hlavou natolik urychleně, že mi to dojde.

„Au,“ cukne sebou a přivře oči.

„Co se děje?“ zajímám se, a jakmile uvidím, že prsty, kterými se dotkla svého hrdla, se zbarví do červena, zatnu zuby.

Do hajzlu, prsknu v duchu.

Zoufale na mě obrátí své oči a chvěje se, jako bych ji mohl ochránit. Z očí jí proti její vůli stékají slzy. Vidím, jak se jim marně snaží bránit, ale na to už je pozdě.

„Nenechávej mě s ním,“ zašeptá a je jako u vytržení. Rány se jí díky tomu rozšiřují. Zatnu čelist, tohle jsem nepředpokládal!

„Uklidni se, přece o nic nejde,“ zavrčím mírně a setřu jí další proužek prstem. Ovšem není to nic platné.

Brečí a krvácí čím dál víc. Cítím tu vůni sladké krve a dívám se na slabý rudý proužek, který jí stéká po krku. Tolik mě láká… Nakonec se k ní nakloním a jemně ho olíznu. Nechám si v ústech tančit tu slaďoučkou chuť, zatímco se omamuju její vůní. Ochranářství a majetnost se ve mně bouří, když vidím, jak je bezbranná a křehká. Celá moje, protože ona mě potřebuje a já ji chci!

„To on ti tolik ublížil, viď?“ zaspílám zuřivě.

Zavrtí hlavou tak prudce, že mě to nenechá na pochybách.

„Mám nějak pomoct?“ ozve se medově Dex, až mám chuť vyskočit a zarazit mu nos do obličeje.

„Ty už jsi toho udělal víc než dost,“ protnu ho chladným pohledem. „Nech nás tu,“ hodím pohledem ke dveřím.

„Ale…"

„Počkej dole! Musím s tebou pak ještě něco probrat,“ blýsknu očima a potutelně se zašklebím v příslibu něčeho, co by ho mohlo zajímat. Stojí mě to přemáhání, protože jediný, na co mám chuť a co hodlám probrat, je fašírka, kterou se chystám udělat z jeho ksichtu!

„Hm…“ odfrkne neochotně, ale nakonec přeci jen odejde. Ještě ji protne hřejivým nadšeným pohledem a pak za sebou dveře z tmavého bytelného dřeva přeci jen zavře.

„No tak, uklidni se. Všechno je v pořádku,“ tiším ji, protože se mi do ní nechce zakusovat. Všechno si opět připomínat, znovu před ni naservírovat všechno, co cítím, i když se tomu všemožně bráním.

Zavře oči a začne zhluboka dýchat. Hlavou mi proběhne vzpomínka, jak byla silná, když ke mně přišla. On z ní udělal třesoucí se uzlíček nervů a mě to netěší. Stále se chvěje a rány se jí otevírají víc a víc. Proti své vůli ji popadnu do náruče a chladnými doteky se jí snažím navodit pocit bezpečí. Jemně olíznu její stékající krev i zápěstí, zatímco se mi okouzleně dívá do tváře.

Vidíš, ještě z toho vytěžíš! Tetelí se upír uvnitř mně. Její krev bude ještě lahodnější!

Už takhle je chuťově dokonalá natolik, že bych se z ní mohl zbláznit, prsknu znechuceně, protože mi v hloubi nejde jen o tu bohatě rozmanitou chuť krve.

„Zkus se prospat,“ řeknu a položím ji do postele, aniž bych se na ni nějak více podíval. „Kdybys něco potřebovala, stačí zavolat,“ zvednu se. U dveří se ještě otočím a pohledem sjedu její bledé tělo a potlačím nepříjemné bodnutí. „Vím, že ti to udělal on,“ syknu hněvivě skrze zuby. „Neboj, už nepřijde. Vyřídím to s ním,“ řeknu ledově.

„Chazzy prosím, nedělej to. On mi to všechno vrátí,“ zajíkne se a prosí mě očima, co může.

„Nebude mít jak,“ usměju se na ni. „A neplač, přece nechceš, abych tě musel kousat,“ poušklíbnu se trochu nejistě. Jen odevzdaně přikývne a přikryje se dekou opět až nad oči, jako by byla skutečně malá holčička a bála se.

** ** **

Diana

Nastávající den je mi lépe. Rozespale rozhrnu závěsy a zadívám se z okna. Měsíc nevyspale září na tmavé obloze a z dálky se ozývá hrůzostrašné naříkání. Znechuceně se oklepu a na pažích se mi postaví chloupky. Zvuky toho, co nevidím, ale slyším, mě stále neuvěřitelně děsí.

Obléknu se, jelikož jsem pod peřinou byla zcela nahá. S menšími nesnázemi provedu svou ranní hygienu a proti své vůli se odeberu do kuchyně, protože omdlévám hlady. Mé tělo si natolik navyklo na vyšší přísun jídla, že se musím ihned najíst.

U schodů se prudce zarazím.

Dex sedí na pohovce, zády ke mně, téměř bez pohnutí. Jediné, co z něj dokonale vidím, je jeho hnědá kštice a ramena, což mě neuklidňuje. Mohl by se v cuku letu ohnat a drápy mi na kůži vykouzlit krvavé šrámy.

Znechuceně se otřesu. Žaludek se mi ihned zhoupne ve vlně slabosti a do země mě zatlačí emoce velkého strachu, který mi doslova prýští z podbřišku. Jako by se mé tělo podvědomě bránilo a zoufale mě táhlo k Chazzymu, pryč od Dextera. Samozřejmě to je pud sebezáchovy, který ve mně panicky klíčí. Ovšem, ten chytrý instinkt netuší, že já a Chester nejsme zrovna ve stavu, kdy by mě zachraňoval rád.

Mám takový hlad, že se všechno zdá lepší, než zůstávat na schodech a třást se s vidinou jídla před očima. Po špičkách sejdu po schodech. Jsem rozechvělá a tělem se mi prohání nepříjemný pocit. Svírá se mi žaludek, jako by mne snad prosil, abych to nedělala

Bez povšimnutí projdu za jeho zády do kuchyně, kdy si naberu velký talíř jídla. Salám, ovoce, zeleninu, pečivo a dokonce i dvě sušenky, přestože sladké není zrovna mé oblíbené. Díky tomu, že ze mě tolik chlemtají krev, mé tělo potřebuje živiny natolik zoufale, že přijímá více potravy, než když jsem si svou životadárnou tekutinu nechávala pro sebe.

** ** **

„Dexi?“ brouknu mu za zády, když sedí ve stále stejné strnulé póze. Jsem od přírody příliš zvědavá, a proto nemohu odejít, aniž bych vyzvěděla důvod jeho topornosti. „Co je s tebou?“ zeptám se zvědavě, když na mě jen poulí pichlavé oříškové oči, ale jinak se nepohne. Nezdá se mi, že by to byla nějaká upíří past. Dex na tohle nikdy nebyl. Když se ho lehce dotknu na rameni, jen tlumeně zakňourá. „Ty se nemůžeš hýbat?“ zašklebím se nevěřícně.

Sakra, co by mohlo paralyzovat upíra? V nitru se potěšeně rozesměju. Kdyby se mu to stalo a trvalo to roky, staletí, měla bych od jedné krev sající bestie konečně klid!

„Nemůžeš ani mluvit?“ zúžím nevěřícně oči, když jen panicky otevírá a zavírá víčka. Chci se dotknout jeho tváře, když mě vyruší Chazzyho hlas, až nadskočím.

„Tak už jsi měla tu čest?“ vyruší mě z rozjímání nad tím nehybným tělem.

Zadívám se na něj trochu zaraženě a zahlédnu za jeho zády Miu, která je stále ozdobená barevnými flíčky. Chtíč mého bývalého upíra jí zřejmě dává zabrat!

„Co mu je?“ zívne Mia a prohrábne se Dexovi ve vlasech.

Ten jen zakoulí očima a tiše zaúpí.

„Malá nehoda,“ ušklíbne se Chester a probodne ho chladným pohledem. „Nemůže se trošku hýbat,“ zazubí se na ni věcně.

„Tys mu dal…?“ Jeho sestřička se s chechotem chytí za ústa a vyjekne zvonivým hláskem. Zřejmě jí k odpovědi postačí Chesterův posměšný úsměv. „Ty seš teda hajzl.“ Je jako u vytržení. Stále se kolem něj motá a dotýká se ho v naprostém rozrušení a smíchu, zatímco se Dex vzmůže pouze na zavření očí. „No, fakt, dal jsi mu to!“ rozesměje se a plácne se do stehen.

Nechápavě tohle dění pozoruju. Nedokážu přijít na důvod, proč je Dexter v takovém stavu a nějak zdálky vnímám to vzrušení a erotické jiskry, které létají z úchylných sourozenců.

„Myslela jsem, že už to nemáš!“ zamumlá a přivine se k němu. Znechuceně odvrátím pohled a zatnu zuby.

„Teď už ne,“ řekne potěšeně Chazzy a se spokojeným pohledem protne živou mrtvolu.

„Co jsi mu dal?" zamrkám a tak nějak okouzleně sleduju Dexův stav. Působí to na mě naprosto zvláštním způsobem. V těle se mi rozšiřuje zajímavé vzrušení, hraničící se zlovolným pocitem pomsty.

„Ale,“ mávne rukou. „Je to jen takové tvrdší sedativum,“ protáhne se povýšeně a kopne Dexe do lýtka.

Neudělá naprosto nic. Jen mírně zaskučí.

Moje nadšení se zvyšuje a já se pomalu chytám šance, kterou mi to nabízí.

„Ztuhnou ti svaly a nemůžeš se absolutně hýbat. Vše vnímáš, ale vypadáš téměř jako mrtvá. Jediné, co dokážeš, je pohyb očima a víčky. No a snad něco občas zachrčet, ale nikdo by ti stejně nerozuměl.“ Potěšeně se posadí do křesla a uvelebí se. „Tak jaké to je, Dexi?“ Složí své nohy na stůl a posměšně se na něj zadívá, zatímco cení své běsnivé špičáky.

Úsměv se mi rozšíří ještě víc a myšlenkami se chytám poslední naděje. Co když nemluvil pravdu a ještě má to sedativum u sebe…

Obrátím se na něj a chci ještě něco říct, ale rty se mi sevřou v přísné zhnuseně lince. Mia sedí Chazzymu na klíně a častuje ho tak intenzivními polibky, že se mi hruď sevře v bolestné žárlivosti. Jejich předehra se rozjíždí do takového stavu, že je mi jasné, jak skončí. Beze slova se seberu a uteču jako malá, jen abych se na ně nemusela dívat a ubližovat si.



Chester

„Vážně to chceš dělat před ním?“ zajímám se pobaveně, když se mi svými teplými prsty dobývá do poklopce.

Jen mrkne po Dexovi, který nás upřeně pozoruje. „Jasně,“ ponoří se mi znovu do úst a konečně se jí povede dostat se mi do kalhot, až se příjemně prohnu. „Ukaž mu, jak se to dělá,“ šeptne mi do ucha a zkušenými pohyby se věnuje mému mužství.

„Aby z toho neměl nějakou újmu,“ směju se a přetáhnu jí tričko přes hlavu. Opět na sobě nemá podprsenku. Její svůdná krása na mě ihned zaútočí.

„Na to seru!“ sykne a kousne mě do rtu.

„Kdes nechala něžnosti?“ ušklíbnu se.

„V ložnici. Mám chuť na drsnější rychlovku,“ oplatí mi škleb a znovu mě kousne.

Vnímám to její hebké ženské tělo na mém a snažím se v sobě probouzet ten bezbřehý chtíč a zahladit ostatní pocity, které se mi prohánějí tělem, přestože by měly být hluboko v mém nevědomí.

„Bestie,“ zavrčím a věnuji se jí ústy, rád se svými zuby náležitě vydovádím na jejích ňadrech.

„Sss, Chazzy, au! Opatrně.“ Lehce do mě strčí, až se rozesměju.

„Ale no tak, nedělej netykavku,“ zašklebím se a jazykem jí přejedu po jizvě, památce na jeden z mých špičáků.

Dex začne podezřele chrčet. Čím víc se mi Mia věnuje, tím víc se Dexovi z hrudi dostává panický chrapot.

Nevydržím to a začnu se smát.

„Hele, Mio, slez ze mě, Dex má dost,“ plácnu ji po zadku a nevybíravě ji shodím ze svého klína.

„Co mu zase je?“ vrčí nespokojeně a znovu se na mě nalepí.

„Co by mu bylo? Bolí ho sval,“ bavím se. „Radši se postarej o něj. Dones mu led nebo… Co já vím, co umíš. Já jdu nahoru.“ Políbím ji, ale když mi chce zajet do kalhot, odstrčím ji. „Příště!“ slíbím jí a dělám, že nevidím její nabubřelý výraz, když mizím v patře. Mé kroky vedou do koupelny. Vážně potřebuju ledovou sprchu. Jenže jakmile za sebou zavřu dveře a ocitnu se vevnitř, do očí se mi nahrne opar páry.



Diana

„Vypadni!“ panicky se zajíknu. „Copak už jste to s Miou tak rychle rozdali?“ syknu závistivě a ihned si dlaněmi zakryju nejintimnější části těla. Ty jeho chtivé pohledy mi nepomáhají!

„To víš, já jsem jako blesk, když je třeba,“ zazubí se pitomě a svlékne si tričko. „Navíc si chci dát sprchu,“ řekne a než se naděju, je nahý!

No, sakra! Prsknu v duchu a stydlivě sklopím pohled, zatímco se stydlivě šklebím.

„Přece by ses nestyděla,“ řekne pobaveným hlasem. „No tak Di, tebe jsem už přece viděl," zašklebí se na mě vědoucně a vleze si ke mně do sprchového koutu.

Zalapám po dechu a bezmocně ustoupím jeho přitažlivému tělu, zatímco skláním pohled. Ten chlad opřádá natolik, až se rozechvěju. Jsem natolik ohromená jeho blízkostí, že ani nemůžu otevřít ústa, abych něco řekla, protože hlas bych měla rozechvělý tou palčivou touhou.

„Ty se nemáš vůbec za co stydět,“ nakloní se ke mně a zavrní mi svůdně do ucha, až se zhluboka nadechnu a jeho vůně se mi dostane do hlavy a vyčaruje mi před očima zvláštní mlhu.

„Teď tu jsem já!“ zaúpím zadýchaně a odtáhnu se od něj, co jen to ten malý prostor dovoluje. „A ty mě absolutně nezajímáš! Vypadni, sakra!“ zakvílím.

„Vážně tě nezajímám?“ vydechne a přimkne se ke mně svým ledovým tělem.

Ten chlad mnou projede jako impuls radosti. Ihned se mi po kůži rozuteče jemné mravenčení. Ruce mu položím na pevnou hebkou hruď a ustrnu v zapovězené touze.


„Nevypadáš na to, že tě nechávám chladnou.“ V očích má divoké plamínky. Zrazeně uhnu pohledem a panicky vnímám jeho něžné hlazení. Sjíždí po mém těle chladnými dlaněmi a tiskne mě k sobě. Když se začnu bránit, rozesměje se a drze mi sjede na ňadro, až stydlivě přivřu oči.

„Nesahej na mě!“ rozechvěju se a strčím do něj.

„Smůla, Di, tělo tě vždycky prozradí.“ Pevně mě chytí za boky a vyzvedne na úroveň svých očí, až se v nich s pootevřenými ústy na chvíli ztratím a prsty mi sjede na vnitřní stranu stehna a stoupá výš. Dech se mi zrychlí a zorničky v té prosté touze rozšíří.

„Chazzy!“ varuju ho.

„Mlč,“ řekne a hladově se ponoří jazykem do mých rtů, až sebou pod taktovkou rozkoše trhnu a všemožně se bráním, abych ho neobjala kolem krku a nezasténala.

Nebojuju s ním, ale se svou ničivou touhou po něm. Jakmile se ledovými doteky dostane na to správné místo, zakňourám mu táhle do úst a zoufale se chci vyškubnout.

Tohle už je na mě moc, sakra!

Povýšeně se ode mě odtrhne a potěšeným arogantním pohledem se mi zadívá do očí. Jeho skutečně baví mě takhle týrat.

„Jsi vážně k nakousnutí,“ vycení na mě špičáky a zákeřně mě k sobě přivine v dalším polibku. Znovu si se mnou začne hrát, až se prohnu.

„Ne,“ unikne mi z úst.

„Ne?“ zeptá se s přivřenýma očima. „Vážně ne? No tak dobře.“ Na rtech se mu objeví vyčkávavý výraz. Odtáhne se od mého omámeného těla a začne se sprchovat jako by nic!

Hrudí se mi prožene ponížení a zrada. Zatnu zuby a snažím se v sobě potlačit ten neuhašený oheň. Vztekle na sebe z druhé sprchové hlavice pustím ledovou vodu, ovšem ta už nechladí. Až palčivě mi ho připomíná.

„Máš výdrž,“ řekne uznale a zadívá se na mě zvláštním pohledem. „Já bych to asi nevydržel,“ pousměj se křivě. „Nechceš s tím pomoct?“ přitáhne se ke mně a něžně mi přejede ledovými prsty po zádech, až sebou cuknu. Políbí mě zezadu za krk a přitiskne mě k sobě, až se ve mně znovu rozžehne ještě větší chtíč. To mravenčení se znásobí a já slastně zakňourám a zvrátím hlavou.

„Já to zvládnu sama,“ zašeptám, ale nebráním mu v jeho počínání. Tolik mě jeho doteky zasahují. Netuším, jestli mě bolí nebo těší, ale jedno vím jistě. Přála bych si, aby se mě dotýkal stále.

„Jak myslíš,“ kousne mě provokativně do krku a odtáhne se ode mě.

Zkroušeně se dívám, jak utírá své krásné tělo. Fascinovaně sleduju všechny ty kapičky, které tančí po jeho ledové pleti.

„Mohli jsme si užít, ale když nechceš,“ pokrčí rameny a omotá si kolem pasu ručník. Ještě jednou mi věnuje téměř soucitný pohled a pak se náhle vytratí. Vztekle zatnu zuby a domyju se celá rozklepaná a rozvášněná. Tělo se mi chvěje, jak jím proudí hormony a lačně po něm touží.



** ** **



Chester

Když kolem mě proběhne vztekle Di, jen se na ni ušklíbnu a dál se chci věnovat Mie, ale povšimnu si, jak v ruce drží láhev alkoholu! Bez řečí od sebe svou drahou sestřičku odstrčím a nevšímám si jejích protestů. Urychleně vyběhnu schody a vletím k Di do pokoje.

„Tohle není nic pro tebe!“ Vrhnu se k ní a násilně jí vytrhnu láhev z ruky.

Nenávistně po mně blýskne pohledem a honem si setře slzy, které se jí z kutálely z popelavých smutných očí.

„Tak to teda…“ snaží se protestovat, ale toho si já nevšímám. Otevřu láhev a vypiju tu čtvrtku téměř celou. Má takovou zvláštní chuť…

„Chazzy,“ zalapá po dechu a ustrašeně přede mnou ustoupí. „Ty nafialovělý krystalky, co jsi měl v nočním stolku, tak to byly ty, který jsi dal Dexovi?“ zajíkne se a já svraštím čelo.

„Cože? Jaké fialové…“ začnu, když mi to dojde. „Tys mi prohledávala lož … nici?!“ nestačím pořádně ani dopovědět větu a už cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Co je na tomhle lila sedativu báječné především, je jeho rychlé a zázračné působení. Ruce i nohy mi ztěžknou. Vykuleně se na ni podívám „Do hajzlu, kolik jsi tam toho…“ Tentokrát už nedopovím. Láhev, kterou stále třímám v ruce, mi vypadne a zbytek pití, který zůstal na dně, se vylije na koberec. Jen na to němě zírám. Pokusím se udělat krok, ale noha se mi podlomí a spadnu na postel.

Do hajzlu! Ta malá bestie! Zavrčím v duchu.

Zděšeně na mě zírá a vyděšeně poulí šedé oči.

Nejraději bych jí v tuto chvíli zakroutil krkem, jen… jen kdybych se mohl alespoň trochu pohnout! Jenže nemůžu!
Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "9697"
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one