hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (55 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
IV. řada romantické série o násilnickém upírovi Chesterovi a jeho tajemné maličké. Přijde šťastný konec?

Chester

Je to ona, která překoná tu zbývající vzdálenost mezi námi a dotkne se mých chladných rtů.


Tiše vydechnu. Nechci na ni tlačit, ale když vidím, že je na tom podobně jako já, obejmu ji a přitisknu k sobě a začnu jí drtit ústa svými nenasytnými polibky. Přijde mi to skoro jako věčnost, kdy jsem ji naposledy líbal… Líbám Di, mou Maličkou, mou Šťastnou krev! Mou Di! Užívám si tu blízkost, prsty, kterými mi zajíždí do vlasů, steny, které jí unikají z úst ... jenže po chvíli mi přestane líbání stačit. Rukou jí zajedu pod tričko a uvědomím si, že nemůžu... Do hajzlu! Odlepím se od ní a tváří mi projede škleb, když pocítím ten neklid v rozkroku. Kalhoty mám napnuté k prasknutí. Celibát mi vážně nedělá dobře. Tak moc bych ji chtěl... „Promiň," zachraptím. „Musím si ... dát pauzu." Usměju se omluvně.


Jen se na mě zazubí a přitiskne se mi do náruče, když se posadím vedle ní na postel. Něžně se mi otírá rty o krk a hladí mě. „Au," zasténá mi náhle do ucha a zatne pevně čelist, zatímco se schoulí do klubíčka.


„Co ti je?" Zajedu jí na břicho.


„Nevím. Divně to … bolí, sakra," zanaříká a na čele se jí objeví krůpěje potu.


Jakmile ucítím v dlani řezavou bolest a kaluž pod jejími stehny, dojde mi to. „Do hajzlu, teď ne!"


„Au! Au! Uklidni je! Co se sakra děje?!" rozbrečí se mi v náruči. Ta bolest ji ochromuje a ona sebou, co chvíli cukne.


„Myslí, že na tohle už jsem krátký…"


Vyděsím ji ještě víc.


„Uklidni se. Lehni si. Je to nečekané, ale nejspíš naše děti uvidíme dříve, než se naděješ, protože …  rodíš," polknu. Při vyslovení toho slova se mi udělá mírně nevolno. Tohle nemám šanci zvládnout! „Dojdu pro Desire a Miu. Hned jsem zpátky!"


Desire, kterou potkám na chodbě, ihned vmanévruju k Di, aby se jí snažila klidnit do doby, než přivedu Miu. Když strčím hlavou do její ložnice, zrovna si hraje s Redeyesem. „Di … rodí … teďka!" dostanu ze sebe.


Rychle se zvedne a strčí mi ho do náruče. „Potřebuju čistý ručníky," zaúkoluje mě po cestě do ložnice, kde si sedne před Di, která už je rozkročená.


Desire ji drží za ruku, a zatímco září štěstí, tak její sestra je jejím pravým opakem.


Nervózně se kouše do rtu a bolest jí co chvíli protne obličej nepřirozenou grimasou.


„Musíš pravidelně a pomalu dejchat. Zhluboka se nadechni... Ták je to správně," nabádá ji Mia.


Přitočím se k ní s obavami v očích. „Zvládneš to?"


„Co jinýho mi zbejvá? Neboj se, když jsem to zvládla u sebe, tak s ní to bude hračka."


Přikývnu. Jsem v obličeji asi víc bledý než normálně, protože se na mě usměje.


„Neboj, bude to dobrý."


„Mio, jsou tam dvě…"


„Já vím. Musíš mi věřit."


Zkoumavě se na ni zadívám a přikývnu. Hned, jak jí obstarám, co potřebuje, posadím se vedle Di a chytím ji za ruku. Reda jsem předal Dickovi, protože musím být u své Maličké! Zdá se, že ty bolesti jsou čím dál horší, ale psychicky se už trochu uklidnila. Vím, že nejvíc se bojí neznámých věcí, ale teď, když vidí, že na to není sama, začíná to pomalu zvládat. I přesto je mi hrozně, když ji takhle vidím. A cítím se o to hůř, když vím, že jí nemůžu nijak pomoct. Nesnáším tenhle pocit zoufalství a bezmoci, kdy nemůžu nic dělat a můžu jen čekat! Mám strach, že se z toho zblázním. Drtím jí ruku a otírám pot z čela, nasucho polykám a v hlavě se mi prolíná její nářek s Miiným hlasem, který jí pobízí k dalšímu tlačení. Nevím, jak dlouho to trvá, než se ozve dětský pláč. Na okamžik ztuhnu. Naše první dítě je na světě! Zhluboka se nadechnu a zadívám se na Di, která dojetí dává bezprostředně najevo.


Slzy jí stékají z rozzářených očí.


„Co je to?" dostanu ze sebe, když mi Mia podá osušené, ještě mírně krvavé stvoření, zabalené v osušce. Nemohu se vynadívat. Je prostě dokonalé!


„Kluk!"


„Má oči po tobě," vydechnu a posadím se zpátky k Di. Na čelo jí vlepím vděčný polibek a dívám se do těch šedých popelavých očí, kterými na mě mžourá můj prvorozený následovník. Držím malého v náručí jako svůj největší poklad, zatímco Di zápasí v potu tváře s naším druhým dítětem.


„Už to bude! Ještě zatlač!" pobízí ji Mia, i když má Di všechny svaly napjaté a skrze pevně zaťaté zuby jí unikají bolestné steny.


Už nekřičí, zřejmě se ovládá kvůli našemu synovi, aby ho tím křikem nevyděsila.


„Vydrž," šeptám jí do vlasů a zahrnuju ji letmými polibky.


„Ještě trochu!" zahalasí Mia a my konečně uslyšíme křik našeho druhého dítěte.


Pláč je oproti jeho sourozenci ostřejší a pronikavější.


Di se na mě unaveně usměje a pak sjede pohledem na Miu a okouzleně pozoruje, jak opečovává naše druhé dítě.


„Druhá je holčička," hlesne s úsměvem a podá mi ji do náruče.


Opatrně je oba držím v rukou jako to nejkřehčí zboží a dívám se na holčičku, která si mě se zájmem prohlíží hnědýma očima, vlásky stejně tmavé jako její bratr. Pořád nějak nemůžu uvěřit tomu, že už jsou oba tady. Z ničeho nic mám náruč plnou. „Jsou… prostě úžasný," ohodnotím náš společný výtvor a znovu se posadím k naprosto vyřízené Di. „Moc ti děkuju," zašeptám jí do rtů, když ji políbím.


Znovu se unaveně se usměje a hladí naše děti po hlavičkách. „Sakra, jsou tmavovlasí," řekne trochu zklamaně.


„To je přece jedno, Di, jsou krásní," rozplývá se Desire a nakukuje jí přes rameno, zatímco ji objímá.


„To jsou, já jen … myslela, že budou blond," pousměje se na mě.


Zavrtím hlavou. „Ne, jsem rád, že jsou po tobě," políbím ji znovu.


„Musím říct, že se vám vážně povedly." Mia si je prohlíží se zájmem, zatímco si ruce otírá do ručníku, aby je mohla pohladit po vláskách.


„To bych řekl," zazubím se na ni a pak zvážním. „Díky za všechno." 


Jen přikývne a zeleným pohledem si prohlíží tu naši rodinu.


Zbytek už není tak chaotický.


Di ze sebe do půl hodiny dostane i placentu, zatímco já se kochám pohledem na své dvě naprosto úchvatné děti. Nikdy bych nevěřil, že se z nás dvou stanou rodiče. Že mi dá něco, po čem každý upír tolik touží… Mám vlastní následovníky a ta holčička má oči po mně… Temné. Je ukřičenější, zatímco náš syn s popelavýma očima po matce, se jen vrtí a občas zabrečí.


„Pomohl bys mi do koupelny?" Obrátí na mě šedé oči opuchlé pláčem moje Maličká.


A já si vzpomenu na něco, co jsem pár dní zpátky četl, když jsem tu byl sám a myslel na ni.

Uzdravování po porodu


Upíři mají oproti lidské rase další výhodu, což je rychlá regenerace těla po jakémkoliv fyzickém zásahu. Obvykle je zapotřebí, aby ochránili sami sebe nebo dokázali lovit, proto je jejich tělo rychle samo uzdravovací.


Stejně tomu je i v případě poporodních stavů, kdy se tělo upíří matky během několika hodin dokáže uzdravit a být zas tělem plnohodnotného upíra. Ovšem záleží na příjmu potravy, krev je v tomto případě nepostradatelná. Upírka nabírá nové síly a oproti lidem nabývá stejných křivek, jako tomu bylo před graviditou.


Podle Mii stačí bohatě přijímat krev a šetřit se.


Jenže Di je poloviční upír a možná to bude probíhat trochu jinak, kdoví. Raději jí ihned přinesu dvojitou dávku krve, kterou do sebe hladově dostane a oči se jí rozzáří do krvava.


Trochu se zarazím. „Cítíš se dobře?" zkoumavě si ji prohlížím, zatímco se jí do obličeje vrací barva polo-upíra.


„Je mi fajn."


„Jestli ti to nebude vadit, tak vezmu děti k sobě. Budeš na sebe mít alespoň čas a malí u mě budou v pořádku, nemusíš se bát," nabídne se Mia a ihned děti obstarává, čemuž nezaučená Di jen přihlíží.


Je ještě příliš mladá, aby měla děti... Prolétne mi hlavou. Když se, ale na ty na naše dvojčata zadívám, zjišťuju, že si to bez nich už nějak nedokážu představit.


„Věřím ti." Di je políbí na čelo a dívá se za nimi, dokud s nimi Desire a Mia nezmizí za dveřmi. Pak si povzdychne, zatímco já sklízím zakrvácené ručníky.


Jakmile je uložím do koše na špinavé prádlo, nechám napustit plnou vanu a vezmu Di do náruče a přenesu ji do koupelny.


„Skočím dát do kupy pokoj. Zvládneš to tu sama?" Pomáhám jí ze zakrváceného trička. Je jako hadrová panenka. I když do sebe už dostala čerstvou krev, přece jen toho na ní bylo v posledních hodinách dost.


„Buď prosím se mnou," hlesne a zvedne ke mně strhanou tvář, ale oči jí září štěstí.


Jen se usměju a vezmu ji do náruče, abych ji položil do teplé vody.


Úlevně vydechne a zavře oči.


Kleknu si vedle vany a vtisknu jí krátký polibek.


„Malí jsou krásní po tobě." Otočí se na mě a pohladí mě po tváři.


„Po tobě," usměju se.


„Miluju tě."


„Také tě miluju. Ani nevíš, jak moc," zachraptím a chytím ji za ruku, kterou mě hladí a vtisknu jí další polibek do dlaně.


„Vůbec nevím, jak ti za ně poděkovat … a omluvit se za to, že sis kvůli mně musela tolik vytrpět. Ode dneška bez ochrany ani ránu. Už tě takhle vidět nechci. Bylo mi z toho vážně hrozně." Opírám se jí čelem o útle rameno a vdechuju její vůni, zatímco mě laská ve vlasech. Všechny naše problémy se scvrkly v cosi titěrného a nepodstatného. Pro mě je momentálně důležitá už jen ona a děti. Za ty dva týdny jsem … si toho hodně uvědomil.


„Myslím, že nám dva upírci budou stačit," vydechne a dívá se mi šťastně do očí a nechává se ode mě častovat polibky.


„Myslím, že bohatě. Především, pokud budou po tobě!" zazubím se a inkasuju stříkanec do očí.


„Moc mě nezlob nebo si vlezu k tobě a pak to bude teprve zajímavé!" blýsknu očima, i když je mi jasné, že nic z toho v tuhle chvíli nepřipadá v úvahu.


Jména vybereme téměř jednohlasně. Když navrhnu, aby měla holčička jméno Ch stejně jako já, Di s radostí souhlasí s Charlie. A já se přikloním k Drakovi, přestože mi to připomíná toho muže, kterého jsem nenáviděl, a ta zášť trvá… Ovšem je to jméno pro upíra, a pokud by byl Drak jen z části houževnatý, jako ten muž, nemusel bych se o něj v upířím světě bát.


„Nevadí ti, že máš holčičku?"


„Ani náhodou! Jsem moc rád. Navíc má ... oči po mně! Všimla sis?" Div se nerozplývám při vzpomínce na ty její velký kukadla, který na mě zvědavě upírala. „Další ženská, která si mě ihned omotala kolem prstu," usměju se a Di se na mě celá okouzlena zahledí.


„Škoda, že nejsou blonďatí," povzdychne si a zvedne ke mně rudý zrak, ale s tím jsem já ostatně i počítal.


Zvyšující se hlad po dobu rekonvalescence není nic neobvyklého.


„Co trochu mý Šťastný krve?" Políbí mě na zápěstí, až se ušklíbnu. „Hned to pak půjdu naředit!" slibuje, zatímco mi krvavým pohledem přejíždí po tepnách.


Bez řečí si vyhrnu rukáv košile a nechám ji, aby mi polibky rozmazlovala zápěstí. Jazykem mě jemně hladí přes žílu, a když se do mě zakousne, div mě ten známý pocit neodrovná, kolik je v tom kousnutí lásky! Zahryzne se mi do těla a srazí mě na kolena, div že neúpím slastí jako nějaký slaboch. Jestli bylo předtím to, co ke mně cítila silné, tak nevím, jak to nazvat nyní! „Di!" hlesnu a před očima hvězdičky a slastnou mlhu. Takový pocit beztíže jsem snad ještě nepocítil a to ani při létání… Můj dech se zrychluje s každým dalším douškem a tvrdost v rozkroku se zvyšuje. Mám pocit, že mi snad praskne! Když je toho na mě moc a mám pocit, že už jen někam padám a padám, chtě nechtě ji od sebe odtrhnu.


Přerývavě dýchá, jako by právě uběhla maraton. Pokožka jí stříbřitě září a ve spokojeném obličeji má stále vyceněné špičáky, ale její pohled už je opět popelavě svádivý. „Sakra, Chazzy, to bylo žrádlo…" hekne omámeně a protočí panenky, což mluví za vše.


Zakloním hlavu a snažím se rozdýchat ten přetlak. „Lásko, tohle mi dělat nemůžeš!" Div nezaúpím. Návrat do reality je těžký a bolestný. Znovu na mě dopadá zemská přitažlivost a já cítím snad každou kost v těle. Jako bych najednou nebyl schopný nést kostru svého těla.


„Já tobě?" prskne pobaveně a začne si z těla smývat krev.


Raději se donutím vstát a přinesu jí několik sklenek krve. Jednu lidské a další dvě zvířecí, protože bych toho chlapa nerad vyšťavil.


Když se zvedne z vody, užívá si své tělo. Je na ní vidět, jak radostně se prohlíží a pociťuje nesmírnou úlevu, když už v sobě nemá tu váhu navíc. Kriticky se sjede pohledem a pak se mi obdivně vystaví, až zúžím oči a pocítím známý tlak v kalhotách.


„Pokud máš hlad, tak ve sklepě máš litry čerstvé krve." Pomůžu jí z vany a rychle ji musím zabalit do ručníku, protože jí nějak otrnulo a zas by mě akorát provokovala.


„Fajn, ale pak ho pustíme." Nechá se ode mě přenést do pokoje, kde ji posadím do křesla a začnu uklízet. Vypadá to tu jako po Oskarových orgiích.


*** *** ***


Když je všechno uklizené a na posteli jsou čistá prostěradla i peřiny a polštáře, přenesu jí do ní.


Zívne a oči se jí jako na povel zavírají.


Ano, sice se bude uzdravovat rychleji než klasický člověk, ale stále to nebude tak rychlé jako u normálního upíra. „Vyspi se. Budu s tebou." Lehnu si vedle ní a přitáhnu ji k sobě do náruče.


Je celá teploučká a měkká, až musím tu touhu pro dnešek pohřbít hluboko do sebe. Raději ji políbím na rty a ona se na mě zasněně podívá.


„Chyběls mi," vydechne a tiše začne usínat v mém náručí.


*** *** ***

„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Máš tři děti!" Protáhne se Di po dlouhém spánku, který prospěl nám oběma.


Já jsem sice během té doby několikrát odběhl za dvojčaty, protože se na ně nějak pořád nemůžu vynadívat, ale ji jsem nechal spát.


Byla dost vyčerpaná.


„No, když to řekneš takhle, tak mě to trochu děsí," připustím s úsměvem. „Navíc na to, že mám tři ratolesti, jsem si teda moc neužil," popíchnu ji a sjedu pohledem od hlavy až k patě, až z očí vydoluje ohnivé plamínky a svádivě se olízne.


„Vynahradím ti to," zachraptí a přitáhne se ke mně blíž a zavrtím mi do rtů. „Ale budeš muset počkat pár dní, než se zotavím."


„Už se nemůžu dočkat," usměju se a přitisknu ji k sobě.


Chvíli jen tak ležíme a užíváme si jeden druhého.


Když se ode mě odtáhne a začne se převlékat do čistého, opřu se o čelo postele a nacpu si ruce do kapes, zatímco si ji se zájmem prohlížím. Další známka masochismu. Místo, abych vypadnul na chodbu a ve vlastním zájmu strávil dobu, kterou jí bude trvat převlékání, tam, hltám pohledem něco, co v tuhle chvíli nemůžu mít.


Všimne si, jak ji hladím pohledem, a usměje se na mě se vší drzostí. Z očí jí šlehají plameny a schválně si dá záležet na tom, aby mě provokovala každým pohybem. Ona tu svou ďábelskou povahu umí ukázat...


A mně se to nehorázně líbí!


Dojde až ke mně a zlehka mi přejede přes napnutý poklopec.


Tlumeně vzdychnu, zatímco se topím v jejích očích. „Týráš mě..."


„Já ráda, ale možná bych ti s tím mohla píchnout." Jemně mi polibky ochutnává kůži na krku a sjíždí níž. Vykasá mi košili a laská mě na břiše, aby po chvíli zaútočila svými zuby na knoflík od kalhot. „Chtěl bys?" Skousne si rajcovně spodní ret, zatímco loví mé mužství, aby si s ním mohla hrát.


Opřu se o zeď a s očima upřenýma kamsi k nebi vnímám její slastné doteky dlaní, rtů i jazyka. Jsem vydrážděný na maximum. Ten celibát mi vážně nesvědčí. Proboha, nikdy jsem tím netrpěl a teď, abych byl na stará kolena … věrný!


„Neměla by ses spíš vzpamatovávat z traumatického zážitku," zachraptím, když ho celého vsaje do úst a olizuje. Přejíždí mi po něm tak rozkošně jazykem, že co chvíli usyknu. Prsty ji výskám v dlouhých černých vlasech a dívám se, jak jí to jde. Je to pohled pro bohy, když se mi takhle věnuje. Protahuje to, jak nejdéle může, ale bohužel pro mě jsem natolik vydrážděný, že dlouho nevydržím. Stačí, že vnímám, jak mi olizuje napnutou pokožku a dohání mě svými horkými rty k šílenství. Netrvá dlouho a dosáhnu vrcholu… „Di," zavyju po tichu a pevně semknu víčka pod silnou vlnou slastné křeče, která mi v jednom okamžiku projede tělem. Jsem naštvaný sám na sebe, že jsem tak málo vydržel, protože mě svými doteky krásně mučila. Ještě bych si klidně pár minut té slasti dopřával. Nedostatek pravidelného sexu dělá svoje. „Do hajzlu, kde ses tohle naučila," vydechnu, když je největší nápor za mnou.


„Měla jsem skvělýho učitele," zazubí se a zapne mi poklopec a poťouchle se usměje.


Já to řekl nahlas?!  Pomyslím si. Raději ji přivinu do své náruče a vdechnu vůni jejích vlasů.


„Jsem ráda, že se ti to líbilo," zašeptá a tulí se ke mně, až slyším její šťastně bušící srdce.


„Líbilo se mi to moc. Doufám jen, že tím učitelem myslíš mě!" zavrčím maličko ostřeji pod tónem žárlivosti, až se na mě nadšeně zašklebí. „Jen s tím … nemusíš jít až do finiše, pokud s tím máš problém. I když je tedy neskutečně rajcovní, když to tak krásně polykáš. Ovšem každý na to žaludek nemá a já … tě do toho nechci nutit," zachovám se natolik chápavě, až mě to samotného překvapí. Obvykle jsem nutil všechny ženy, které mi to dělaly, až už dobrovolně nebo proti své vůli, aby to polykaly a hrozně mě to bavilo!


„Ty mi chutnáš." Pokrčí rameny.


Sice jí moc nevěřím, ale dál už to neřeším. Ostatně … pro mě je to jenom plus!


                                                                 *** *** *** 

 „Uklidním ho," řeknu a otevřu dveře od sklepa, ze kterého je slyšet pronikavý řev a chřestění okovů.


Náš člověk, suplující krevní banku, je mohutné postavy a pár odběrů ještě vydrží.


„Potřebuju krev." Zadívám se na něj a propaluju ho chladným pohledem zabijáka, abych dal jasně najevo, že nemám náladu na hry.


Obrátí ke mně rozezlené oči a odfrkne.


„Když budeš v klidu a ještě jednou jí poskytneš, tak ti slibuju, že tě potom pustím a zanesu mezi lidi," vyjednávám s ním, přestože mu musí být jasné, že bych si i bez jeho svolení vzal, co chci.


Postaví se mi čelem. Je stejně vysoký jako já, ale vazounské postavy.


„Jí?!" Zamračí se ostře a drvoštěpská nátura vyjde najevo.


„Ano, mé přítelkyni. Di!" zvolám do schodů, kde se ve stínu schovává má Šťastná krev.


Obezřetně schází dolů do sklepa a ohlíží se po něm, zatímco těžce polyká.


Zřejmě se jí jeho silácká postava nelíbí a nemá z toho dobrý pocit. „Nemohl bys mu stisknout tepnu, aby omdlel?" Zvedne obočí, když se ke mně přivine a schová se mi za zády, což nikdy dříve nedělala. Vždycky čelila nebezpečí sama a dost často mu šla vstříc už jako člověk. Ale zřejmě právě to bude ten problém. Než se dostane z poporodní fáze, bude nejspíš ještě křehčí než obyčejná lidská bytost a to se mi na jednu stranu … vážně líbí. Je tak zranitelná, dokonce více, než na začátku našeho vztahu.


Jsem zas nad ní a miluju ten pocit nadřazenosti, i když teď z úplně jiného důvodu než předtím. Dříve jsem si tím dokazoval svou moc a nezávislost. Ale teď mě neskutečně těší, že mě potřebuje. Že chce, abych byl s ní a chránil jí. Je to ryze chlapská záležitost, která ve mně vzbuzuje ještě větší majetnické nároky. Ona mi teď díky té zranitelnosti patří ještě víc! A já jsem pro ni nepostradatelný! Jenom se na ni usměju a pustím ji. Dojdu k tomu vazounovi a chytím ho za krk.


Škubne sebou.


„Neublížím ti," pousměju se a zadívám se mu do očí. Stisknu mu tepnu.


Podlomí se mu nohy, a kdyby nebyl přivázaný řetězy ke kruhu ve zdi, svezl by se na zem.


„Díky, sakra." Drze se ušklíbne a tak nějak rozněžněně mě protne pohledem.


Vím, že ji tahle péče dojímá a mně to v těle burcuje pocit, že nejsem zbytečný. Jsem pro ni důležitý a to moje ego zvedá víc, než cokoliv jiného.


Protne mě obezřetným rudým pohledem a poklekne k němu. Bez dalšího otálení se mu lačně zakousne do hrdla a polyká jeho krev.


Neředěné aroma se mi dostane do nosu, až v záchvatu chtíče vycením špičáky. Taky bych potřeboval krev, ale ona je momentálně důležitější. Když se ozve zoufalé zahučení, poznám, že se od něj nedokáže odervat. Nikdy to neuměla, když byla vyhladovělá.


Chytím ji a lehce odtrhnu. Její síla se zmenšila na minimum. Sice mu trochu poškrábe krk svými špičáky, ale jinak náš svalovec bude v pořádku. Zadívám se jí do nevinné tváře. Zranitelná možná je, ale instinkty zabijáka v ní pořád přetrvávají. Kleknu si k němu a obvážu mu ránu.


Dala mu zabrat, ale dostane se z toho.


„Přežije to." Otočím se na ni.


Sedí na kamenné černé podlaze a chvěje se po celém těle. Opírá se o ty nenahozené zašpiněné cihly zády a shlíží na mě s výčitkami svědomí. Samozřejmě, brečí, ale snaží se to zamaskovat, jako vždy.


„Lásko, bude v pořádku…" Schovám ji do své náruče a utěšuju. Je to vážně absurdní situace. Upíři, kteří se starají o svou oběť! Kteří se bojí, aby ji … nezabili!


Oskar by mě za něco takového nepochválil. Spíš naopak ... asi by mě za to zabil.


„Tak zabiješ ji už konečně?" ozval se nade mnou klidný hlas. Oskar se nikdy nevztekal. Nezuřil. Byl vždy naprosto klidný a o to děsivější.


Klečel jsem nad Eleanor, která byla v bezvědomí po jeho náletu surovosti, a chránil ji svým tělem. „Ona … je … moje!" vrčel jsem zlostně jednotlivá slova a snažil se zůstat natolik klidný, abych po těch ohavnostech, co jí provedl, nevyletěl a nesnažil se ho zabít. Poslední dobou byl i na mě dost sadistický a já ho za to … nenáviděl.


„Buďto ji zabiješ sám nebo to udělám já." Jeho hlas zněl téměř nezúčastněně a to mě neskutečně štvalo.


Nenáviděl jsem, s jakým obyčejným tónem mluvil o smrti a násilí, které páchal … na ní. Na dětech! „Kdybych věděl, jakej seš zmrd, nikdy… nikdy bych se nestal tvým učedníkem!"


Rozesmál se a zelené oči, zářivé jako hvězdy, se zachvěly a Eleanor se pode mnou propnula a dotkla se mého hrudníku svými ňadry.


Houževnatě zasténala JEHO jméno a protočila panenky.


Zas ji ovládal, zkurvysyn!


„Vždycky se vší slušností, Chestere. Nikdy se to nenaučíš," zamumlal ponuře. „Jsem ten nejlepší, kterého jsi kdy mohl potkat. Tys přesně věděl, jaký jsem! Proto jsi za mnou šel! Proto tě to lákalo! Jsi stejný jako já!"


Jeho poslední věta mě zasáhla jako jedovatý šíp přímo do hrudi. „Do hajzlu, já nejsem stejnej!" zařval jsem, až sebou pode mnou trhla.


„Jsi a já ti to jednou dokážu." Nahnul se nad nás. „Teď si musíš vybrat. Buďto zabiješ ji, nebo mě," řekl znovu chladně.


Oči se mi rozšířily ve vší nenávisti. Surově jsem Eleanor stisknul zápěstí, až se jí na kůži objevily nafialovělé modřiny. Pak jsem ji pustil a…


Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "9697"
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one