hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (55 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
IV. řada romantické série o násilnickém upírovi Chesterovi a jeho tajemné maličké. Vzpomínky na minulost...

Chester

„Sakra, jsem furt zlá!" zasténá a snaží se ode mě odtáhnout, ale nedovolím jí to.


Pevně ji držím a snažím se ji utišit.


Jenže … ona chce být moc samostatná na to, aby se nechala utěšovat.


„Nemohla jsem se od něj odtrhnout," brečí a rozmazává si slzy po obličeji, zatímco se mi vyhýbá pohledem. Jako by jí vadilo, že vidím tu slabost, která je tak typická pro lidskou rasu…


„Nejsi. Kdybys byla, nepokoušela by ses od něj odtrhnout. Jde jen o to, naučit se dostatečně ovládnout své instinkty. Nejde to ze dne na den." Tisknu ji a kolíbám s ní i proti její vůli. Její zoufalství se do mě zabodává jako nůž. Nevím, čím to je, že je to tak intenzivní. Možná to naše pouto zesílilo díky porodu a faktu, že se v nás spolu s příchodem dětí probrala jakási vlna rodičovské lásky…


„Vezmi mě za dětma," poprosí mě plačtivě a levou rukou mě chytí kolem krku.


Líbí se mi, jak si mě dokáže podržet, když chce.


„Seš můj poklad," zašeptá mi do rtů, když ji vynáším ze sklepa. Jemně mě líbá na ústa a já pociťuju něco nového... Souznění...


*** *** ***


„Už jsem se po vás sháněla." Dá Mia ruce v bok, když vejdeme do dveří a nasadí vyčítavý tón, ale kočičím pohledem probodne mě, protože Di má po porodu emoce jako na horské dráze.


To k tomu podle všeho patří a je to jev běžný jak u lidí, tak bohužel i u upírek.


„Koukám, že jako rodiče selháváme už od začátku," zazubím se.


„To není moc vtipný!" sjede mě  zamračeným pohledem. Ta její mateřská láska ke všem dětem je vážně … nekonečná.


Zavrtím nad tím v duchu hlavou, zatímco Di si bere Draka do náruče a krmí ho.


Zadívám se na svou dcerušku. Na svou Charlie. Bříšky prstů jí přejíždím po tváři.


Probodává mě temnýma očima, tak podobnýma těm mým, až se ve mně dme otcovská pýcha s hrdostí. „Co Dexter?"


„Je nějakej divnej. Celej vyplašenej," zamračí se Mia. „K Redeyeskovi se chová odmítavě jako vždycky, ale jinak je jako chodící mrtvola."


Po očku se zadívám na svého prvního následovníka, který leží na bříšku a zvedá hlavičku. V téhle provizorní postýlce jsou všechny děti vedle sebe a ... já jsem za to rád. Chci, aby dvojčata věděla, že mají i dalšího sourozence. Chci, aby v budoucnu drželi pospolu...


„Jsem ráda, že má Redík ještě jednoho tátu, který se k němu bude chovat líp," usměje se na mě Mia a hladí malého po hlavičce.


„Podej mi malou," hlesne Di a předá mi Draka.


Zatímco Char krmí, přemýšlím o tom, že má Mia pravdu. Dexter je poslední dobou vážně vyděšený. Tak neskutečně, že to není až možné. Nevěští to nic dobrého, i když je Dex srab, který se lekne vlastního stínu.


„Byli hodný?"


„Navzdory genům od rodičů byla dvojčátka zlatá!" uculí se Mia a strčí mi do náruče Redeyese, který mě chtivě plácá ručičkami po obličeji.


„Jak navzdory genům?" šklebím se. „My jim dali ty nejlepší geny, jaké jsme mohli!" Bráním se, zatímco na něj vztekle a děsuplně vrčím, až se tomu můj syn hlasitě směje. Jeho dětský smích se mi tak příjemně zarývá do uší.


„Šílený," prská Di a odtáhne se ode mě, zatímco koulí očima.


Samozřejmě, není obvyklé, že by děti, i ty upíří, natolik přijímali hrůzu a strach nahánějící úsměvy. Ovšem Red je v tomhle … trochu jiný než ostatní.


„Jdu na půdu. Měly by tam být nějaké postýlky. Dvojčata nemůžou být pořád tady."


Di ke mně překvapeně vzhlédne. „Sakra, ty máš na půdě dětský postýlky? A co výbavičku a hračky?" zakření se nad mou nevyzpytatelností.


Uculím se na ni. „Jsem v tom nevinně. Jen jsem tu nechal, co v tomto domě bylo, když jsem se sem nastěhoval." Usměju se a zmizím na chodbu, kde narazím na Dicka.


„Ach, tady je ten trojnásobný otec!" Rozpřáhne ruce, jako by mě chtěl obejmout. „Viděl jsem je! Jsou fakt úžasný. Smekám! Des o nich tolik básní, že se bojím, aby nechtěla vlastní," zašklebí se a chce vejít, ale já ho tvrdě chytím za paži.


„Di je krmí… Nemusíš vidět všechno!" zašklebím se na něj žárlivě, ale akorát ho tím rozesměju. „Buď ticho a pojď mi raději pomoct. Musím dvojčatům zajistit postýlky, jsou na půdě." Strčím do něj.


Zatváří se stejně udiveně jako Di před chvílí. Oběma rukama si uhladí vlasy, aby je pak zase nechal roztrčet do stran, a jde za mnou. „Kurva, ty tady máš postýlky?!" zakleje podruhé za takovou chvíli.


„Jasně, že mám. Jsem na všechno připravený. Mám tu všechno."


„Jaké to je být fotrem tří dětiček?" zajímá se.


Trochu se na něj zakaboním.


„Nech si toho fotra pro sebe. Ještě nejsem tak starý. Zatím si to užívám. Zkus to taky a uvidíš. Tedy, pokud by ses na to zmohl!" Vyjdu po schodech na půdu a ocitnu se v tiché prostorné podkrovní místnosti, kde je všechno uzpůsobené jako v ostatních pokojích. Velká prostorná postel, černý nábytek, kožené křeslo. Jen podlaha je temně hnědá a voní to tu dřevem.


„Zmohl, ale já nejsem takový amatér jako tady někdo," rýpne si a rozhlédne se po místnosti.


„Všechny byly plánované!" usměju se křivě, projdu místností a otevřu černé těžké dveře na konci místnosti, kde je menší sklad s věcmi, které jsem nevyhodil. Které jsem si na památku schoval. V krabicích jsou povětšinou Eleanořiny věci, které nevyvolávají zrovna nejlepší vzpomínky...

Ležel jsem na prostorné posteli, ruce složené pod hlavou, zíral jsem na svou křehkou Eleanor oblečenou v černých smutečních šatech.


Stála před velkým zrcadlem v mé ložnici a pročesávala své dlouhé tmavé vlasy.


„Truchlíš za něj?" pozvednul jsem pobaveně obočí, protože jsem jejímu smutku nerozuměl.


„Ano. Milovala jsem ho," hlesla tiše a oči se jí zaplnily slzami. Nebyla natolik silná, aby se ubránila těm negativním emocím.


Musel jsem se ušklíbnout nad její ubohostí a udupal jsem v sobě ten náhlý pitomý pocit … soucit, ze kterého jsem znechucený. „Chceš vědět, co jsme mu všechno provedli?"


„Nestačí ti, že mne týráš fyzicky? Chceš mě zabít i po psychické stránce?" Obrátila na mě uslzené oči a poklekla k nohám postele. „Chestere, prosím, zabij mě také. Já už na tomto světě nemůžu být." Sepnula ruce, jako by se ke mně modlila.


Ano, však jsem také byl bohem… Rychle jsem vyskočil na nohy a náhle se vzpínal nad ní. Pokleknul za ni a vyhrnul jí dlouhé šaty, zatímco jsem si rozepínal poklopec. „Vždyť máš pro koho žít," zašeptal jsem jí do ucha, zatímco do ní tvrdě proniknul, až bolestí vykřikla a zkroutila se. Pevně jsem ji chytil za boky a přirazil znovu. „Žiješ pro své děti a proto, abys mi navždy sloužila!" zavrčel jsem násilně a zatnul se jí drápy do kůže.


Propukla v panický pláč.


„Řekni mi, kde jsou ty děti, a já tě přestanu týrat!"


„Nikdy se to nedozvíš!" vyjekla, když jsem opět tvrdě přirazil.


Chytil jsem ji za boky ještě pevněji a drtil ji, zatímco se rytmicky nořil do jejího horkého něžného těla. Protáčel jsem oči a tiše posténával, když mě její blízkost a nevinnost obepnula jako druhá kůže. „Potom budeš navždy má." Majetnicky jsem se jí zabodnul drápy do břicha tak hluboko, že sebou zazmítala. Sevřela poševní svaly a já s posledním přírazem dosáhnul orgasmu, který její bolest a strach jen umocňoval.


Mírně zatřesu hlavou, abych se probudil z toho pocitu, který mě padlo jako těžká deka. Jako by byla zase tady... A já bych byl rád, kdyby tu byla... I přesto, že mám Di. Netuším, co mě k Eleanor tak táhlo. Jako by… Zavrtím hlavou. To není možné. „Co ta tvá krev?" zašklebím se na Dicka, abych se zbavil vtíravých myšlenek, zatímco přerovnávám krabice. Je to tu vážně jako ve skladu a než se prohrabu k tomu, co potřebujeme, musíme toho dost přeskládat. Je to nevelká místnost, stejně jako ostatní pokoje v domě. Samozřejmě kromě knihovny, obýváku a mojí ložnice, ty jsou nejrozlehlejší.


„Už je to o maličko lepší." Pokrčí rameny. „Ale holt to tak intenzivně neprožívá, proto ani já si nezažiju to sedmé nebe," ušklíbne se zpola bolestně.


Chápu, že se to v něm pere. Ten pocit, že ho Desire zřejmě … tolik nemiluje. Nevím, jak bych se já sám vypořádával s tím, kdyby se chuť šťastné krve zhoršovala… Zatím se jen zlepšuje a stává se chutnější a chutnější, až mi z toho trne v kostech. Jen při pouhým pomyšlení na ni mě rozbrní jazyk a žaludek se mi sevře v chtíči. „A není to tím, že ty jsi moc náročný?" Povytáhnu obočí a přendám další krabici, pevně zalepenou, aby se do ní nedostal prach. Nechce se mi věřit, že by na tom byl tak špatně. „Tak zkus použít trochu hrubé síly. Pouta. Lehce ji pokousej a zpestřete si to, ne?" Nabízím mu varianty, kterými by ten jejich citový i sexuální život mohl oživit, když vidím, že se vážně tváří jako spráskaný pes.


„Ježíši Kriste! Ty ses zbláznil!" protočí panenky a dost mě svou reakcí pobaví, protože spráskne ruce v tom ubohém křesťanském gestu, jako to dělává Desire. „To by šlo leda s Di, ale Des je úplně jiná. Je až příliš rozumná, než aby se nechala obelstít kolísavými city. Není impulsivní a rozhodně to neprožívá tak intenzivně jako Di, kamaráde. Ani nevíš, jaké máš štěstí. No, už jsem se tak nějak smířil s tím, že Šťastná krev nebude. Za to ovšem budeme mít klidnější vztah bez hádek." Zakaboní se a já bych přísahal, že po tichu utrousil: „Dal bych všechno za pitomou hádku, kdyby ke mně alespoň něco cítila!"


„Ale jsou to sestry. Neříkej mi, že v ní něco není. Di dokáže být i jiná, než … dravá. Netvrď mi, že Desire nedokáže přelézt ty své hradbičky a trochu se odvázat." Přestanu s tím přerovnáváním a zadívám se na něj.


Má rty křečovitě stisklé k sobě a vypadá, že toho má vážně plnou hlavu. Polidštěný upír, který je žalostný nad tím, že jeho láska nekvete tak, jak by si přál.


„Jestli chceš, řeknu Di, aby si s ní promluvila. Já už raději nikomu radit nebudu," zakřením se a dívám se, jak se místností snáší prach a proniká měsíčním svitem. „Občas nejsou menší hádky od věci, i když je pravda, že ty naše se rovnají spíše uragánu. Pohádej se s ní. Udobřovací sex bývá nejlepší. Třeba se to v ní zlomí a konečně ti dopřeje tu tvou vysněnou Šťastnou krev."


„Vyprovokovat hádku s Des je téměř nemožné. Zkusil jsem to, protože mě to také napadlo." Nohou odstrčí další krabici, zatímco se propracováváme až k vikýřům, pod kterými by měly být postýlky.


Otočím se k němu a sjedu ho pohledem. Teprve teď si uvědomím, že je oblečený podobně jako já. Má na sobě jen černé kalhoty a lesklé boty. Odhalený hrudník mu mírně září v měsíčním svitu. Je to styl, který se Di moc líbí a já nejsem moc nadšený z toho, když se před ní takhle producíruje. Svraštím obočí. Možná jsem jen paranoidní.


„Des je milá, hodná, sladká a dokonalá, až mě to udivuje. Z Diiny povahy toho má hodně málo. A protože jsi ji srazil větou, že nikdy nebude jako Di, tak už se o to ani nepokouší," zamračí se na mě vyčítavě, až zvednu v obraně ruce. „Ty jsi vůl," uchechtne se a dál se přehrabuje krabicemi.


Zašklebím se na něj a dojde mi, že bych z Desire nevydržel. Neměl bych na to trpělivost. Jako člověk je v milá, ale jako případná partnerka by mi svou zdrženlivostí a klidností pila krev. Někdo by tu její povahu nerozdýchal, jiný by ji naopak jen využíval. Ovšem Dick podle všeho nepatří mezi ty, kteří by toho zneužívali. Je mi ho celkem … líto. Nejsem si jistý, jestli jim to vydrží. My se sice hádáme, ale aspoň nějak svůj vztek ventilujeme, zatímco u nich probíhá vše v klidných vodách, až je to k zbláznění!


„Kdo tady asi bydlel?" zpozorní, když se dohrabe až k vysokým dětským stoličkám používajícím se na krmení. Roztrhne jednu krabici a vyndá z ní dvoje stejné dupačky. Nechápavě na to všechno zírá, probírá se tím, a víří tak další prach. „Je to tu až komicky vybavené pro vaše potřeby."


„Dokonalý dům. To víš, lepší jsem si najít nemohl." Opráším dřevěnou kolébku, která tu stejně jako ostatní zůstala po původních majitelích. Dál se propracovávám krabicemi a nábytkem, až náš zrak konečně spočine na dětských postýlkách.


„Jsou … růžové," vydechne zastřeně Dick a zašklebí se.


Svraštím čelo. I když barva vybledla, stále mě to irituje. Otřu z postýlky prach a podám mu ji.


„Do jakého pokoje?"


„Ke mně!" zvolám na něj a vezmu druhou. S brbláním sejdu ze schodů a následuju stále se šklebícího Dicka do ložnice.


„Netvař se tak blbě a raději se podívej do sklepa, jestli tam není nějaká barva. Nejlépe černá!"


„Teda, ty jsou sladký," zašklebí se ode dveří Di a stoupne si k nim. Prohlíží si je pozorně a pak sjede pohledem na Dicka.


Trochu se zarazím, když se bez řečí nějakou chvíli probodávají pohledem.


Nakonec mu Di položí ruku na tvář a on ji překryje tou svou a pak ji něžně políbí do rozevřené dlaně.


Zakašlu v nepříjemném pocitu a zamračím se. Jejich vztah, to záhadné pouto, které mezi sebou mají, mi leze na nervy!


„Půjdou na černo," zavrčím, až sebou Di trhne a Dick se na mě zadívá omluvným pohledem.


Oba se raději otočí každý na jinou stranu, jako by se neznali, a zatímco upír se dívá z okna, tak má Šťastná krev znovu sjede pohledem na postýlky. „Jsou tu nějaký jména." Setře nános prachu na písmenech, která vystupují z čela postýlek.


Jsou černá a oprýskaná, ale stále jsou tak jasně vidět.


Znovu se zamračím a v mysli mi vytane vzpomínka.

Oskar poklekl u postýlky a prstem obkresloval jméno "Ana" na jejím čele.


Zamračil jsem se, jelikož jsem přesně věděl, co bude následovat. On si ji vybral a na mě zbude ta druhá, ačkoliv mi to vlastně nemuselo nijak vadit. Beztak bude na mně, abych zabil obě. Ale já chtěl Aničku!


„Ach, tak sladké poupátko," hlesl a drápy přejížděl spícímu dítěti po tvářích, až sebou začalo trhat a otevřelo vyděšené oči.


Nikdy jsem netušil, že dítě dokáže mít tak pronikavý a zděšený pohled.


Bezhlasně pootevřelo rtíky, a zatímco začalo popotahovat.


Oskar mu na tváři rýsoval něžné krvavé šrámy. „Udělej to taky," řekl chladně a pohlédl na spící dítě vedle sebe.

Nadechl jsem se a naklonil se nad něj.


Bylo drobné. Nevinné, tak bezmezně nevinné a já ho měl … týrat!


„Mysli na to, jako na bílý papír a … maluj," zavrčel mi do ucha, až jsem sebou trhl. Podporoval mě a já jsem tomu byl rád, protože bez něj bych to nezvládl.


Přivřel jsem oči a s rozpolcenými pocity se dotknul jemné dětské pokožky. Byla teplá a na dotek neskutečně jemná. Zamrazilo mě z toho. Letmo jsem jí přes líčko přejel drápy.


Trhavě se nadýchla.


„Přitlač!" pobízel mě a já cítil, jak se mé drápy bořily do hebké dětské tváře, a já se stával lepším upírem. Mé tělo se napnulo a do uší se mi zaryl dětský pláč, který mě jen posílil v mém konání. Hrudí se mi prohnalo nelítostné tornádo a já sevřel tu dětskou pěstičku a mačkal ji, dokud křik neumlkl. Když jsem otevřel oči, byl jsem jiný. Byl jsem … dokonalý.


Z toho svíravého pocitu se mi udělalo zle. Pocítil jsem podivnou slabost v kolenou a rychle se přidržel zdi, abych zamaskoval svou rozhozenost. Naštěstí si toho nikdo nevšiml.


Dick odešel do sklepa a Di pořád ještě luštila druhé jméno na postýlce.


„Ana a Sire," řekne podivným hlasem a rozzáří se. „Taky tady byly dvě děti!"


Kdyby věděla! Znovu se mi pod náporem vzpomínek sevře hrdlo. V tu chvíli mám pocit, že už se nikdy volně nenadechnu.


Nechtěla by mě, kdyby tušila, jaký jsem býval. Jaký jsem dokázal být! „To také zatřu. Přece nebudou spát v kolébkách s cizími jmény," zavrčím temně.

 

Jen se ušklíbne a z mého rozpoložení si evidentně nic nedělá. Jako obvykle.


Občas mi přijde, že se naučila dokonale potlačovat strach a tvářit se, jako by se jednalo o naprosto obyčejnou věc.


Anebo ji prostě neděsím, ale to si v zájmu zachování svýho ega radši nepřipouštím. „Neměla bys odpočívat?" řeknu, ale neslyší mě. Nebo nechce slyšet.


Pořád se ochomýtá kole, jako by neměla nic jiného na práci, než se rozplývat nad těmi dementními postýlkami.


To jsem si tedy naběhl. Doufal jsem, že jsem ty vzpomínky pohřbil hluboko do sebe.


„Dole jsem nic nenašel!" vydechne Dick, když svou upíří rychlostí vyběhne schody a rázem se ocitne vedle mě.


„Do hajzlu," ulevím si, když dovnitř vpadne jako velká voda.


„Takže budou růžový?" rozesměje se Di a prsty si vjede do vlasů, zatímco si natřásá hustou černou hřívu a provokativně se kroutí.


Nemám rád, když se vystavuje u okna jako laskomina. Raději do ní mírně strčím a donutím ji poodstoupit.


„Tak kde bude…? Desire, co se stalo?" Přestane se usmívat a stočí pohled kamsi za mě.


Když se obrátím, uvidím její sestru celou ubrečenou a roztěkanou. Prsty si stírá slzy. Nedělá to pěstmi jako Di. Desire je přeci jen … kultivovanější. V duchu se tomu přirovnání musím pobaveně zašklebit.


„Co se stalo?" Dick u ní stojí v jediném momentu a ihned ji uchopí do náruče. Ochranářské pudy v sobě rozhodně nezapře.


„Chytila mě ve spánku za prst! Víš, taková ta dětská bezděčná reakce," šeptá a chvěje se mu v náruči, ovšem ne hrůzou, jak jsme si z počátku mysleli, ale štěstím.


Uhnu pohledem. Až moc dobře znám ty nevinné dětské projevy ... i jejich pláč...


„Charlie?"


Desire jen přikývne.


„A to tě rozbrečelo?" usměje se Di a v očích se jí objeví mateřský cit.


Takhle silný cit jsem viděl jen u Eleanor…

Seděl jsem v koruně nejbližšího stromu a nahlížel oknem do domu.


Eleanor obcházela tichými kroky postel kolem dokola a broukala zvláštní melodii. Uspávala své děti a já se nemohl vynadívat, jak se jí oči blýskaly tím šťastným mateřským citem a … láskou. Dlouhé tmavé vlasy se jí komíhaly kolem obličeje a splývaly se svůdnými šaty stejné barvy, které měla na sobě. Potlačil jsem v sobě nutkání tam vlétnout a vzít si ji.


„Eleanor," hlesl muž ode dveří.


Vetřelec, díky kterému jsem zatnul čelist a zaryl si drápy hluboko do dlaní.


Měl bojovné oči a ve tváři drzý sarkastický výraz, ale přesto na ni shlížel s něhou.


Tiše jsem zavrčel, když k ní přistoupil blíž a políbil jí na něžné, svádivě tvarované rty.


„Až je uspíš, miláčku, budeš mít připravenou večeři." Pohladil ji prsty po vlasech a já nechápal tu bezbřehou péči, kterou si jí získával a okouzloval.


Když jsem na něj shlížel, zapřísahal jsem se, že ho zabiju, přestože on ještě nevěděl, že ona patří … mně!


Nikdy jsem netušil, že je její láska natolik silná, že je pro své děti schopná tolik vytrpět. Překvapila nejen mě, ale i Oskara.


Obětovala se. Stala se mou.


Daniela jsem tenkrát zabil společně s Oskarem, ale provedli jsme to takovým způsobem, že jsem ještě dlouho po té uklidňoval svůj žaludek, když jsem vešel do sklepa.


„Jsou to nádherní andílci!" rozplývá se Desire, zatímco se posadím na ustlanou postel a chytím se za kořen nosu, abych se uklidnil.


„Tak si s Dickem také pořiďte takové andílky," zašklebím se, když se konečně zbavím toho protivného pocitu zhřešení.


Jejímu přirovnání se musím usmát. Pokud naše děti budou andílci, pak už je všechno možné. A já, díky Di, vážně začal věřit na zázraky. „Co, Dicku?" Hodím pohledem po blonďatém upíru, který se tváří jako mistr světa a něžně svírá Desire v náručí.


Tvář mu při mých slovech protne zděšení a já jeho odmítavým postojem dost bavím.


„Skočím pro nějakou barvu do města." Trhne sebou. Není připravený na děti.


Ale to jsem nebyl ani já, byl to skok po hlavě do něčeho, co jsem dříve zarytě odmítal. Ale teď už si to bez nich nedokážu představit.


„Mohl bys třeba vymalovat ten pokoj, aby tady nebyly ty krvavý skvrny," navrhne Di.


Zachmuřím se a rozhlédnu po pokoji. Příjemně se mi ta rudá znamení zabodávají do očí, a i přesto všechno těší. Je to krev mých kořistí a především Eleanořina! „To jsou mé trofeje!" Roztáhnu ruce s pohledem na minulost. Ne, že bych na nich nějak přehnaně lpěl, to ne. Jde spíše o to, že jsem na ně zvyklý a nechce se mi tu nic měnit. Nemám rád, stejně jako Di, viditelné změny, i když to tak nejspíš nevypadá.


„Já myslela, že tvý tři trofeje spinkají," zazubí se, ale nechá mě. Ví, že si moje upíří část musí nějak dokazovat, že dříve byla natolik silná, aby dokázala člověku proříznout krční tepnu způsobem, který se nesmazatelně vtiskl do zdí mé ložnice ... navždy.


„Měli bychom jim sehnat nové. Myslel jsem, že budou v lepším stavu. Ten čas se na nich vážně podepsat," brblám, zatímco se Dick s úšklebky raději vytratí a vezme Desire s sebou, aby nás náhodou nenapadlo ji přesvědčovat o výhodách potomků. „Kdybych si vzpomněl, že na nich jsou jména, nebral bych je sem." Krabatím čelo, když Di nemluví.


Unaveně si pěstmi promne oči a zády si lehne na postel. Dětinsky se na ni vyhoupne nohama, až mě ta roztomilost praští do tváře.


Usměju se. Pořád je svým způsobem tak krásně … nevinná. Pořád je tak svůdně dětská! Pro upíra není nic lákavějšího…


„Promiň, zmizím, ať se můžeš v klidu vyspat," reaguju na její unavený obličej a následné zívnutí.


Provokativně se protáhne a otevře vyzývavé šedé oči. „Pojď ke mně!" Natáhne ruce.


Bez řečí ji za ně vezmu a vtisknu jí polibek na horké čelo, tváře i vlahé rty.


„Vzal bys potom děti do postýlek? Jsem mrtvá," poušklíbne se a pak se na mě dlouze zadívá. „Nebudeme kupovat jiný postýlky. Chci tady … tyhle."


„Tobě nevadí, že bude Drak spát v růžové postýlce?" Pozvednu obočí a s nechutí prstem přejedu po vybledlé barvě.


Nemám rád barvy. Proto jsem veškerý nábytek i všechno, co tu bylo, předělal do bílé a černé. Je to chladné a pro mě více než vyhovující. Jediné, co jsem nechal, byla knihovna, kterou kompletně zařídil Oskar a byl na ni právem hrdý, a která se stala takovým mým útočištěm, když mi bylo nejhůř. Tam jsem se kupodivu vždycky cítil dobře.


„Máš strach, že z toho bude mít nějaký méněcenný či čtyřprocentní komplex?" zachechtá se ironicky a překulí se na břicho.


„Chtěl bych i Redovi sehnat novou postýlku," zkouším to na ni přes svého nejstaršího syna, ale ona zavrtí hlavou.


„Nech dětem tyhle. Sežeň novou jenom malýmu Satanovi," houkne, zatímco já se šklebím při té přezdívce, jakou Redeyesovi obyvatelé domu přisoudili.


Ano, vím, jak mu za mými zády říkají! Malý Satan! Nad-upír! A … ne vždycky jsem schopný to přejít jako vtip. „Neříkej mu tak!" zavrčím ostře, ale vydoluju z ní akorát další várku protivně drzých a sarkastických úsměvů. Nezměním ji, i kdybych se sebevíce snažil a vychovával ji. Beztak by zůstala stejně tak ironická a ... svá jako teď. „Podle všeho z něj žádný nad-upír nebude. Je to hloupost. A pokud o ty postýlky tolik stojíš, i když nechápu proč, tak si je necháme, no. Ale měli bychom je alespoň přetřít, nebo to taky nechceš?"


„Sakra, prostě je nech tak jak jsou!" hekne a znovu se převalí, jako by nedokázala najít vhodnou polohu. Prsty si začne rozepínat zip od kalhot, až mi zajiskří oči, a i když vím, že to v tuhle chvíli není vhodné, tak mi tělem projede neúprosná touha. „Jsou fajn. Probouzí to ve mně pocit domova a to je přece dobře. V celým tomhle domě se cejtím fakt bezvadně a chci, aby to tak měly i naše děti." Políbí mě a odhodí kalhoty do rohu pokoje.


Mírně se zakaboním a ona se znovu drze ušklíbne.


Dělá mi to naschvál.


„A neboj se, Drak z toho žádnou újmu mít nebude. Bude děsivej, zlej upír po tatínkovi a nezabrání mu v tom ani naše křesťanská Desire, natož obyčejná růžová barva." Poťouchle se zakření. Je víc než jasné, že si mě dobírá. A neskutečně ji to baví.


„Na to, jak jsi unavená, jsi dost rýpavá. Aby tě za to zlý a protivný upír neztrestal!" Kousnu ji do rtu, až slastně zasténá.


„Do hajzlu, tak moc bych tě chtěl!" zaúpím potichu, když vdechnu její vůni a chtíč se mi znovu zahryzne do těla. Stačí myšlenka a už cítím v kalhotách ten známý tlak, který mi z hlavy ubírá krev a žene ji zcela jiné části těla. Neméně důležitě, samozřejmě. „To, abych si našel nějakou náhradu do doby, než budeš zase schopná se mi naplno věnovat," popíchnu ji schválně.


Zakaboní se a sevře v dlaních měkkou deku. Jemně ji začne cupovat na kusy a mračí se jako sto čertů. „Sakra, ty seš fakt hnusnej! Já ti v bolestech porodím dvě děti a ty si chceš hledat jinou? Kéž by ti upadl, zatracenej upíre! Taky si můžu najít někoho jinýho… Jo, teď už můžu!" zajiskří očima a rychle se posadí, jako by jí to teprve teď došlo úplně. „Kdepak mám Dexíčka? Ten mě celou dobu sváděl!" Olízne si chtivě rty.


V očích mi okamžitě proběhne záchvěv vzteku a žárlivosti. Zatnu čelist a pěsti, až mi zbělají klouby, zatímco nepříjemně zúžím oči. Uvědomím si, že už je konec záchranářských chvil, kdy jsem do ní vpouštěl svůj jed a hladil jí podbřišek. A na jednu stranu mě to mrzí, protože teď se k ní už vážně dostane každý! I ten debil Dexter bude moct teď ochutnat to, co bylo jen moje, když mu to ona dovolí!

Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "2099"
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one