hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (55 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
IV. řada romantické série o násilnickém upírovi Chesterovi a jeho tajemné maličké. Dianina touha odejít?

Diana

„Ty to vydržíš. Budeš muset. Krev dostaneš nejdříve zítra ráno, tak se moc nevyčerpávej, protože máš před sebou dlouhou noc," ušklíbne se chladně. „Je to jen pro tvé dobro, i když ti to tak zřejmě nepřipadá." Na letmý okamžik zjihne a ten temný pohled už není tak děsivý.


Musím se jeho ubohosti zašklebit.


„Dej mi krev!" zařvu na celý dům a prohnu se v zádech.


„Nechtěla by se trochu uklidnit? Uspávám malýho a díky tomu řevu se mi to fakt nedaří!" nakoukne do dveří rozzlobená Mia. Červené vlasy má ležérně rozcuchané a z kočičích očí jí sála vztek. „Co to s ní pořád je?!" zahučí a probodne mě nedůvěřivým pohledem, zatímco Chester mávne rukou.

 

Chester

„To je na dlouhé povídání. Zkus ho uspat v knihovně. Tam by to mohlo být klidnější," navrhnu jí řešení, které ji celkem upokojí.


„Nechceš mi pomoct?" Zadívá se na mě v očekávání, jestli ji a především svého syna odmítnu stejně jako Dexter.


Ale já se na Redeyese těším… Vlastně za ním půjdu moc rád! Vdechovat tu dětskou vůni a kochat se pohledem na svého syna… „Přijdu za vámi," přikývnu a dívám se, dokud nezmizí za dveřmi. Když se otočím zpátky k Di, zjistím, že má v očích slzy a ve tváři bolestný výraz. „Di?" řeknu opatrně a zamyšleně svraštím čelo. Náhle vypadá tak bezbranně a je naprosto klidná… Po křiku a krvelačném odlesku v očích ani památky.


„Tohle mi má pomoct?" hlesne a znovu se schoulí do klubíčka, co jen jí to uvázání dovolí.


Bodne mě kdesi pod klíční kostí, když se na ni mírně překvapeně zadívám. Probrala se? Prolétne mi nechápavě hlavou, zatímco k ní jdu blíž. „Di?" pohladím ji po tváři.


Mlčí a z očí jí stékají slzy. Vypadá, že je doopravdy zpátky. Není to jen hra. Ale jak se to stalo, že procitla z toho paranoidního světa bez zastrašování?


Posadím se k ní a zajedu jí na podbřišek, kde cítím podivný tlak.


„Nech mě," sykne tiše skrze pevně zaťaté zuby a v tu chvíli mi do dlaně vystřelí palčivá bolest. „Běž si za nima, sakra," Trhne sebou a zalapá po dechu, když jí znovu bodne v břiše.


Nenechám se odstrčit. Hladím ji po podbřišku a snažím se malého zklidnit sám, protože Di to očividně nezvládá. Je možné, aby ji mých pár vět s Miou natolik zasáhlo, že se probrala z toho transu? Něco mě napadne - možnost, jak ji z toho stavu dostat bez toho, aby musela trpět celou noc a ten ubožák dole přišel o život. Jenže … si nejsem jistý, co je horší způsob.


„Běž, sakra!" zahučí ostře, když pod mými doteky bolest přejde. Zavře oči a výhružně vrčí, ovšem pořád je při smyslech a mě to … neskutečně těší.


„Nikam nejdu. Musím si užít chvíle, kdy jsi zas na pár minut při smyslech. Kéž by ti to tentokrát vydrželo déle než minule," zašeptám jí do vlasů. Po dlouhé době jí zas uvolním obě ruce a líbám odřeniny, které má od řetězů, aby se rychle zahojily. Její krev se v mých ústech mění v božskou manu. Ta sladká chuť, s mírnou příchutí výčitek a strachu z toho, že … mě ztratí.


„Já nechci!" Brání se mým něžnostem a přivírá víčka, zatímco se ode mě snaží odtrhnout.


„Proč se tomu bráníš?" zachraptím sklesle, když jí zápěstí dostatečně ošetřím. „Kdybys věděla, jak moc mi chybíš," zašeptám na upíra velmi přesvědčivě. Schovám si hlavu mezi její krk a rameno a užívám si dotek a vůni jejích vlasů. Dny, které uběhly od našeho posledního milování, jsem už radši přestal počítat.


„Taky mi chybíš," ozve se tiše a z očí jí znovu stečou slzy.


„Tak proč mě posíláš pryč, když jsem tady?" zabodnu se jí do šedých tůní, protože to její "vyznání" od srdce moc nešlo.


„Chceš bejt přece s Redem, sakra," řekne rozhořčeně a plačtivě zároveň, zatímco jí v očích tančí plamínky.


„A ty bys snad chtěla, abych ho úplně přehlížel?" pozvednu obočí. „Tomu nevěřím," zavrtím hlavou a přitáhnu si ji ještě blíž.


„Ne, to bych nechtěla," vydechne zničeně a čelem se mi opře o hrudník.


„Můj vztah k tobě a k našemu dítěti se tím přece vůbec nemění. Zbytečně si s tím lámeš hlavu," usměju se.


„Já mám jenom strach, že se s Miou sblížíš víc a na mě zapomeneš…" Zvedne ke mně hlavu a prohne se v dalším bolestném bodnutí, které si způsobuje úplně zbytečně.


Skloním se k ní, abych jí osušil slzy.


„Takovou obavu vůbec mít nemusíš, protože Mia v tom žádnou roli nehraje. Nikdy nehrála a taky hrát nebude," řeknu upřímně. Obejmu ji a po delší době mám pocit, že jsme se opět vrátili do doby, kdy byla ještě člověkem. Nezkažená mými choutkami. „Litovala jsi někdy, že jsi otěhotněla?" prolomím ticho otázkou a napjatě čekám na odpověď. Vlastně jsem se nikdy nezeptal na to, jak to vnímá a cítí ona. A popravdě jsem jí do světa dospělých dostal až přílišně brzy… Být v šestnácti těhotná určitě nebyl její sen.


„Ne," řekne rozhodně. „Už teď vás oba miluju nejvíc na světě," přimkne se ke mně s úsměvem na tváři.


Uleví se mi. Bál jsem se výčitek… Že mi to bude zazlívat kvůli tomu, jak moc je sama ještě mladá. Ovšem namísto toho cítím v hrudi podivné pnutí. Ten její mateřský cit je tak silný… Až mě to příjemně utěší. Netušil jsem, že ačkoliv vyrůstala u pěstounů, bude mít tak silné mateřské vlohy, které mívala snad jen moje Eleanor


„To miluješ svoje dětí víc, než svůj život?" Pozvedl jsem pobaveně obočí a nedokázal jsem pochopit, proč vydržela všechna moje i Oskarova mučení. Proč je stále kryje, přestože jí muselo být jasné, že zemře… Nikdy z téhle noční můry neměla šanci vyváznout živá.


„Nikdy to nepochopíš, viď?" Zvedla ke mně bezbranné velké oříškové oči a zastrčila si dlouhý pramen hebkých rozcuchaných vlasů za ucho.


Tak rád jsem vdechoval její vůni. Poslouchal melodické mumlání, které tiše broukala a přála si, aby se jejím dětem lépe usínalo, i když ona s nimi není.


„Nikdy nepochopím, proč svůj život vyměníš za dva naprosto nedomrlé…" uchechtnul jsem se.


„Jsou to mé děti… Vždycky budou stát za všechno, co si kvůli nim protrpím. Nikdy ti je do spáru nevydám. Nikdy je nenajdeš… Raději se nechám mučit a budu prožívat muka, než bych je tomu vystavila."


„Tvůj manžel zemřel pro jejich záchranu… Trpěl víc, než kdokoliv před ním," zazubil jsem se nadšeně.


Eleanor zkroušeně sklonila hlavu a z očí jí vytryskly velké slzy.


Přitáhl jsem si její tvář k sobě a olíznul je špičkou jazyka. Jejich chuť byla ostrá. Byla to zlomená víra. Láska, tak bolestivá, až se mi stahovalo nitro.


„Přeju si, abys už navždy trpěl a tyhle hříchy tě doháněly a vždy se ti ukazovaly, když budeš pociťovat štěstí…" zachraptila a já se škodolibě usmál.


„Ano, budu moc rád, když mě tyhle hříchy budou prezentovat, víš? Díky tomu budu mezi upíry uctívaný. A až najdu tvé děti a podaří se mi je zabít tím nejhorším způsobem, stanu se tím nejlepším z nich…" zašeptal jsem jí zkaženě do rtů a drápy jí samolibě přejížděl přes krk níž, abych jí znovu vzal její tělo, když jsem jí každou chvíli kradl naději na to, že její děti i přes její utrpění, přežijí…


Zatřesu hlavou, abych ze sebe smetl tuhle vzpomínku na svou hříšnou minulost a pohladím ji po vlasech. Usměju se na ni a stisknu. Je to zvláštní. Není v tom žádná touha, žádný chtíč a i přesto mám pocit, že jsme si nikdy nebyli blíž. Náš syn to zřejmě vycítí také, protože sebou Di náhle trhne. „Co se děje?" zajímám se, který sebou trhne podruhé.


„Cítil jsi to? Kopnul mě!" Šťastně se na mě usměje. A když ucítí ten dosud neznámý pohyb znovu, opět sebou mírně trhne.


„Bolí to?" hlesnu, zatímco mám dlaň položenou na jejím podbřišku, abych vychutnal každý jeho pohyb. Jsem z těch pohybů, i hřejivosti, kterou mi naše dítě vysílá do dlaně, naprosto okouzlený. Nejraději bych měl na jejím břiše ruku čtyřiadvacet hodin a užíval si svého následovníka…


„Ne. Spíš je to takové zvláštní. Hned mi uštědřuje rány. Je to takovej sadista po tatínkovi," řekne s chechotem a se šťastným výrazem ve tváři se na mě zadívá.


„Nebo je cholerický po mamince," zašklebím se na ni a dál se jí fascinovaně věnuji. Skrze dlaň, kterou mám položenou na jejím podbřišku, vnímám skutečně každý pohyb dítěte. Zatím to není nijak viditelné, ale je možné to cítit.


Snad se v tobě přeci jen neprobouzejí otcovské pudy? Upír s otcovskými sklony, no to je něco, šklebí se ironický hlas uvnitř mé hlavy, ale já ho neposlouchám.


Tak pro tohle Eleanor zemřela… Pro životy, které nosila pod srdcem a vnímala každý jejich pohyb. Věděla, že žijí a že ona je pro ně vším… A pomalu mi dochází, že bych sám raději zemřel, než bych dopustil, aby se tomu nenarozenému dítku nebo mému prvnímu synovi něco stalo.


Proberu se z toho nadšení teprve, když se ode mne snaží Di odtáhnout.


Vrčí a zuřivě se mi trhá v náruči, zatímco prská: „Chci krev, sakra!" Vrčí s vyceněnými špičáky a já si uvědomuji, že jsem byl skutečně mimo realitu. Doslova po mně vystartuje a já ji jen taktak chytím pod krkem a zatlačím do peřin dost surově na to, aby okamžitě procitla. „Chazzy?" vydechne a oči se jí opět zalijí slzami.


„Musím tě přivázat," řeknu, i když mě to bolí.


Jen němě přikývne a sleduje, jak jí obvazuju řetězy kolem zápěstí.


„Nemůžu dostat něco k jídlu?" zadívá se na mě zoufale. „Ten hlad mě vážně zabíjí, lásko," špitne a snaží se zůstat v klidu, přestože jí to dělá problémy.


Dívám se na ni a je mi z toho na nic. Zvoral jsem to ukázkově a vyčítám si to každou chvíli, protože tím trpí především ona a naše dítě… „Něco ti můžu přinést, ale nebude to krev," řeknu rezolutně, až se jí v rudých očích objeví zoufalost.


„Tak to mi sakra vůbec nepomůžeš!" vyjede na mě vztekle. „Copak nevidíš, že tím trpím já i malej?!" zazoufá si a znovu sebou cukne. „Není jinej způsob? Tohle našemu dítěti vůbec neprospěje," vyjede na mě bezmocně.


„Já ti, ale nemůžu dát upíří krev, to vám ublíží ještě víc!" vyjedu na ni rovněž, abych ze sebe setřásl ten pocit bezmoci. Začínám toho mít skutečně plné zuby. Chytím se za kořen nosu a zavřu oči, abych se uklidnil. „Můžu ti přinést leda syrové maso," oznámím jí příkře.


„Sakra, já chci krev!" zařve a zachrastí řetězy. „Chceš mě tady utýrat hladem k smrti? To se ti nepovede, ty jeden upíří kreténe, já mám silnou vůli! Přežila jsem zasraný odmítání, ignoraci a nesrazí mě k zemi ani tohle! Až se dostanu z těhle debilních řetězů, tak si vezmu tvojí krev a pak tě probodnu kůlem!" Slíbí mi temně.


Stáhne se mi z toho hrdlo. Vím, že to neříká ze svého přesvědčení, ale stejně…


„Pusť mě, ty krvelačnej hajzle!" Rozedře si rány, které jsem jí před pár chvílemi zahojil.


S nelibostí se dívám, jak si díky té šílené touze ubližuje, ale naštěstí ji síla opouští rychle. Už se jen mátožně snaží vyrvat ze sevření okovů. Pozoruji její počínání a přemýšlím, jestli by mohla být už natolik hladová, aby se vrhla na kořist, kterou jsem jí s Dickem obstaral. Možná bych to mohl zkusit už teď. Nevím, jestli by další den byla vůbec schopná pít. Už teď jí všechno znatelně vyčerpává. A dítě určitě taky.

Diana

Když mi k nohám postele přiváže vysokého muže sportovní postavy, kterému se v těle přelévá několik litrů chutné, voňavé krve, vycením špičáky a žaludek se mi sevře v posvátné touze.


„Ještě máš hlad? Tak tady máš svou kořist!" zavrčí Chester a nechá mě s chtíčem v očích shlížet na čerstvou krev.


Jsem natolik zmatená přemírou krve, že nevím, kam se dříve zakousnout! Zatímco mi Chester sundává pouta, shlížím mu do rezavohnědých očí, poznamenaných strachem a bezmocí. Jeho obava jen umocňuje mou vzrůstající touhu.


S úsměvem se mu posadím do klína a drápy mu požitkářsky přejíždím po obličeji, aby se mu do krve nalil adrenalin a ona byla o tolik chutnější. „Zabiju tě a užiju si to," zavrčím nelidsky a oči mi zrudnou ještě více. Ten tlak už nejde vydržet. Bez dalšího zdržování se mu zakousnu do krku natolik surově a brutálně, až skrze roubík propukne v bolestný řev. Sakra, co to dělám?! Svitne mi jako vždy s prvním douškem lidské krve. Zoufale sebou zacloumám, zatímco mé tělo se chvěje v upíří chtivosti a dostává do sebe jeho životadárnou tekutinu. Pomoc, zaúpím v duchu a plačtivě bojuju sama se sebou, ale nedokážu to. Mám tak příšerný hlad, že v něm zbude hodně málo krve a on nejspíš ztrátou zemře. Proč mi tohle Chazzy dělá? Přece ví, že můj soucit by mi nedovolil zabít žádného člověka a nyní… S ucukáváním polykám tu horkou, báječnou krev a snažím se mu zmírnit bolest na minimum. Díky soucitu, který v sobě mám, dokážu, že ho mé sání nebolí. Kupodivu to zabírá a ten nebožák přestává bolestně usykávat a dokonce se uklidní.


Trpělivě snáší moje muka.


Tohle bude na dlouho. Má v sobě tolik krve, až se mi z toho motá hlava a nejhorší je, že ji chci všechnu pro sebe! Odervu se od něj teprve, když jsem naprosto sytá a v něm se život už jen chvěje. Umírá mi v náruči, proboha! Rozklepu se a v totální depresi se zadívám na Chazzyho. „Udělej něco! Nenech ho umřít! Sakra, nemůžu žít s pocitem, že jsem zabila člověka," zařvu a tvář mi protne cynická panika, zatímco ho prosím na kolenou, aby udělal něco, cokoliv, co by ho zachránilo. „Proměň ho! Prosím tě, proměň! Nenechej mi na rukou jeho krev!" vykřiknu zbědovaně, když ten člověk pomalu zavírá oči a jeho dech se sužuje, když na něj sahá smrt. Cítím ji… Snad poprvé v životě ji vnímám tak hmatatelně, jako by mi stála za zády a sahal na mě ten tenký houževnatý plášť temnoty. „Nebudu moct žít, když on nebude mezi živými!"


„Di, já nemůžu přeměňovat každého, koho vysaješ. Musíš se s tím smířit, lásko." Blahosklonně se na mě zadívá a ty temné oči, temnější než noc, jsou natolik bezcitné a chladné, až se mi sevře hrdlo. „Tohle ostatně nebude poslední, který zemře tvou rukou. Jsi upír, měla bys ocenit svou kořist a smířit se s tím, že budeš pít lidskou krev a budeš zabíjet." Snaží se mě přesvědčit chlácholivým tónem, jako by promlouval s dítětem, které pláče nad mrtvým ptáčátkem a prosí nebesa, aby smělo naposledy létat.


Copak není jiná možnost, než přijmout tenhle novej děsivej život, sakra? Zalknu se v duchu. Přeci něco jiného je zabíjet upíří vrahy, ale nevinné lidi? Svůj vlastní druh?!


„Ne!" zavyju nepříčetně. „To radši chcípnu! Nikdy nebudu chladnokrevnej zabiják! Nikdy!" Zadívám se na něj vztekle a v očích se mi mihne nenávist. K němu i ke smrti. Posadím se k muži, který díky mě opouští tento svět, a obejmu ho.


Vysílením už téměř nedýchá.


„Jestli zemře on, tak já taky," slíbím temně a zatnu zuby, zatímco ho kolíbám.


Chester

„Neblázni. Je to jenom … člověk!" To poslední slovo téměř nerudně vyštěknu. Neudržím svoji výbušnost a setkám se s jejím nenávistným pohledem. Jemu zbývá nanejvýš hodina a my ji celou promrháme tím, že budeme debatovat o životě a smrti!


„Taky jsem byla člověk, než si ze mě udělal tohle!" sykne plna sarkasmu a hněvu a zasáhne mé citlivé místo, ale nedám to na sobě znát.


„Raději obětuješ naše dítě než jeho?!" zavrčím a blýsknu bělmem. „Ať se ti to líbí nebo ne, budeš muset přijmout fakt, že bez lidské krve nemůžeš být ty a ani náš syn!" řeknu ostře a sleduji, jak se v ní vzedme další vlna nenávisti. Nechápu tenhle její přístup plný soucitnosti. Tuhle lacinou hru na boha, kdy se snaží zachránit každého, kdo už je pod rouškou smrti a nemá šanci. Jako by měla problém přijmout odvěký zákon světa - že smrt je přirozená a propadne jí jednou každý.


„Seš jenom obyčejnej bezcitnej hajzl! Nic víc! Proč jsi ze mě sakra udělal sobě podobnou bestii?! Nenávidím upíry a teď už i sama sebe, díky tobě!" Vycení špičáky a snaží se potlačit slzy, které jí vystupují z očí. „Nikdy jsem taková bejt nechtěla! A můj syn nebude vraždit jako ty! Máš pravdu, nikdy neobětuju život mýho dítěte, ale obětuju tebe! Ty jsi ze mě udělal zrůdu a já fakt nechci žít, jestli on zemře a já se tím pádem stanu tebou!" usykne nenávistně a rozřízne si žíly na zápěstí, zatímco mu dává napít!


Nevěřím vlastním očím! Jsem tak vyvedený z míry z toho, co mi řekla, že se na nic nevzmůžu. Jen strnule zírám, jak se ten chlap pohne, přisaje se k jejímu zápěstí a začne nabírat síly! Je mi jasné, že pokud jsem neudělal nic doteď, teď už to nijak nezachráním. Na dějový zvrat v téhle absurditě, kdy poloviční upír přeměňuje člověka na upíra, je už pozdě.


„Do hajzlu," hlesnu, když spatřím po rychlé přeměně jeho drápy. Ucítím tu bezbřehou touhu zabíjet a chamtivě lokat čerstvou lidskou krev.


„Ahoj." Usměje se novorozený upír s leskem v očích. Hlas má důrazný a plný podivné plytké autority. Vášnivě mou Maličkou políbí a přitiskne ji k sobě, až pod ním zaúpí.


Majetnost a žárlivost mi stoupá do hlavy tak mocně, že mi téměř prasknou lebeční kosti! To všechno je moje! Zařvu nepříčetně v duchu a dál nehnutě pozoruju, jak se jí věnuje.


To všechno bylo tvoje, ozve se škodolibě uvnitř mě, až mi pod tíhou toho tvrzením dojde dech.


„Co se to tady děje?"


Uslyším za sebou, zatímco stojím jako sloup.


Dick se postaví vedle mě, nasaje vůni testosteronu a sjede na ten "pár" vyjeveným pohledem. Válí se po ní, jako by si to s ní chtěl rozdat!


Nejsem schopný vůbec ničeho, zas jen tupě zírám. Nikdy jsem netušil, že poloviční upír má schopnost přeměňovat lidi v naprosto normální a krvežíznivé kretény!


„Co to, kurva, je?!" sykne znovu Dick; tentokrát s podtónem stejné majetnosti, s jakou se potýkám já.


„Jak vidíš, Di je zdravá … až moc," hlesnu a vzmůžu se na pouhý bolestný úšklebek.


„To je ta kořist?" zavrčí pobouřeně blonďatý upír, zatímco se náš nový sok sbírá ze země a podává Di ruku, aby jí pomohl vstát.


Nemíním se prát. To, co mi řekla, mi bohatě stačilo.


„Jak se jmenuješ?" Přivine ji k sobě, až mně i Dickovi z hrudi vytane ostré majetnické zavrčení, zatímco jí přejíždí drápy po tváři. On se zorientoval nějak moc rychle, za to Di nechápavě mrká.


„Di," hlesne a nechá ho, aby jí věnoval další upíří polibek.


„Jsem Patrik," ušklíbne se a zajede jí prsty do vlasů, aby se pomazlil s havraními provázky. „Tohle je příjemná změna." Zadívá se na své drápy a jazykem si přejede přes špičáky. Zdá se, že vytvořila bezcitnou bestii, což nejspíš původně nechtěla.


Trochu mi vadí, že se můj syn nijak nebrání a nezpůsobuje jí bolest, protože nového upíra nebere jako hrozbu, ale jako krev své matky.


„Mám hlad," zavrčí Dianě do ucha, až se celá vyděšeně rozklepe.


„Tak se táhni nažrat někam ven a ať už tě tady nikdy nepotkám!" syknu naštvaně, když se konečně proberu z toho největšího transu, a mám se k odchodu. Rozčiluje mě, jak se po ní plazí, ale neudělám proti tomu nic.


„Ty ho necháš?" zajíkne se Dick.


Jen trhnu rameny. „Ať si dělá, co chce. Dala mi jasně najevo, za co mě má," usyknu vztekle.


„Taky mě tu nepotkáš. Di, jdeme!" Chytí ji majetnicky za ruku a znovu ji k sobě přitáhne.


Moje maličká zakolísá v kolenou a zalapá po dechu. „Ale já tu … bydlím," usměje se omluvně a snaží se od něj odtáhnout.


„Teď už ne," řekne ten blbec chladně a tváří se náhle tak sebejistě, přestože je upírem teprve chvíli a tenhle svět vůbec nezná. Ale všichni novorození jsou takoví… idioti! „Odcházíš se mnou!" houkne tvrdě a zadívá se jí do očí, až se Di maličko roztřese.


„Necháš ji být!" zavrčí ostře Dick a zatne ruce v pěst, zatímco já stále postávám za ním a nijak se k ničemu nemám.


„Ani mě nenapadne. Ona je moje," sykne výhružně Patrik, až mě z toho bodne u žaludku.


Vztekle zúžím oči. „Přestaň tu hrát divadlo," zavrčím zle a vložím se do toho, protože ten ignorant má v hlavě očividně prázdno. „Ty," ukážu na něj, „vypadneš a ona tu zůstane. Je těhotná a pochybuju, že by sis s něčím takovým dokázal poradit! Nehledě na to, že svého následovníka nehodlám vystavovat žádnému nebezpečí!" Až porodí, tak si ji klidně vezmi, dodám v duchu, ale jinak mlčím. „Je ti to jasné?" zamračím se, ale nevypadá to, že by se měl k odchodu.


Jen zatne čelist a mrskne pohledem po Dianě. „S ním máš to dítě?!" zavrčí na ni zuřivě, jen sebou trhne a snaží se před ním couvat. „Tys mne podvedla?" usykává každé slovo zvlášť, zatímco se k ní pomalu přibližuje.


„Sakra, cože?" zašklebí se na něj náhle a v očích se jí mihne ohnivost. „Sakra, vždyť tě znám pět minut!" zavrčí pobaveně, jenže jemu to očividně vtipné nepřijde.


Místo toho ji chytne pod krkem a pořádně přidusí, až Di vyvalí oči a zalapá po dechu.


Musíme s Dickem okamžitě zasáhnout, jinak by ji snad uškrtil.


„Ty hajzle!" rozohní se Dick a dobře mířenými ranami ho buší hlava nehlava.


Využiju situace, kdy ho na moment dostaneme na kolena, mrštně se natáhnu pro pouta, ze kterých mu ochotně pomohla a zkroutím mu ruce za záda a zacvaknu je. „Dicku, to už stačí," krotím ho a odtáhnu ho od něj, jinak by ho snad na místě zabil.


„Přines mi raději ten zasranej kůl, rovnou ho odděláme!" prská kolem sebe vztekle. Tvář mu zjihne teprve, když pohledem pohladí Di, která se z toho šoku pomalu vzpamatovává. Jako by jí pohledem dodával sílu.


„Pohlídej ho," řeknu Dickovi a pomůžu jí vstát ze země, kam se po jeho bezkyslíkové lekci svezla.


Zřejmě ji to skutečně bolí, protože ani neprotestuje.


Spolknu ne zrovna milé věty, které se mi derou na jazyk a aniž bych se na ni podíval, zajedu jí dlaní na podbřišek. Malý je vážně v šoku. Do dlaně mi vystřeluje ostrá bolest, až mě celá ruka brní. Chvíli mi trvá, než to svými doteky dokážu zmírnit. I pak se to však nezdá být úplně v pořádku. „Měla bys ho trochu šetřit." Neodpustím si chladnou poznámku a zvednu se, abych pomohl Dickovi dokopat toho idiota do sklepa.


*** *** ***

Dick

Jakmile mě Desire uvidí, padne mi kolem krku. Něžně jí přejedu po zádech a přitáhnu ji k sobě, abych mohl vdechnout její nevinnou dívčí vůni. Do vlasů jí vtisknu jemný polibek a otřu se jí tváří o čelo. To její horké tělo, ze kterého vyzařuje cudnost každým pórem, mi tak moc chybělo! Užívám si její hlas a tu radost, kterou má v očích, když mě vidí. Je stejná, jako ta moje a já jsem tak rád, že to konečně cítí stejně a už … se se mnou nebojí.


„Lásko, měla jsem takový strach!" usykne plaše, zatímco se ke mně tulí, prsty zaklesnuté za mým krkem.


„Proč jsi měla strach? Říkal jsem ti přece, že všechno bude v pořádku," zašeptám.


„Co Dianka?"


Její starost o Di mě vždycky dojme. Je s ní tak spjatá, že by snad zemřela, kdyby se Di něco stalo.


„Už je normální," pousměju se. A zase zachraňuje, ušklíbnu se v duchu a vlastně mě na jednu stranu neskutečně těší, že je to zase ona… „Pojď, nerad bych se tu zdržoval moc dlouho. Necítím se v lidském obydlí zrovna nejlépe." Ošiju se. Všude samá věc, která mi do těla pumpuje lidské vzpomínky. U Chestera je to jiné, chladné a temné, ale tohle je skrz na skrz barevné, až mě z toho bolí oči. Tohle je bez jakékoliv démoničnosti a mě to náhle tak děsí a svírá. Bez dalších cavyků ji k sobě přivinu a vyletím oknem i s taškou, kterou mi podala.


Bere si s sebou veškeré osobní věci, protože tenhle pestrý byt navždy opouští a vyměňuje za temný život po mém boku.

Jsem jí za to vážně vděčný!


*** *** ***


Když vlétnu do obývacího pokoje, narazíme na Chestera sedícího na pohovce.


Jemně třímám Desire v náruči a snažím se v tom nostalgickém pohledu poznat, co si můj dobrý přítel myslí. Zřejmě jim to s Di opět nevychází tak, jak by chtěl.


„Ahoj, tak jak jsi to zvládla? Neměla jsi nutkání zůstat mezi lidmi?" usměje se na Desire a srší upřímností, přestože je mírně pod parou.


„Chazzy, ahoj," hlesne Desire, když ji pustím a dlouze Chazzyho obejme, jako by se vítala s rodinným příslušníkem.

Vlastně ano, my jsme jedna velká rodina.


„Zvládla jsem to dobře, ale zůstat jsem tam nechtěla. Moc se mi po vás stýskalo. Už jsem chtěla být tady," odpoutá se od něj a pošle mi vzdušný polibek. „Jdu se podívat na Dianku." Vyběhne schody, zatímco ji probodávám něžným pohledem, dokud mi nezmizí.


„Něco se děje?" Posadím se vedle něj. Občas ze sebe i něco vysype, když ho to skutečně trápí, ovšem tlačit na něj nechci.


„Nic se neděje," hlesne a uhne očima.


Tak to mi nic nepoví. Když chci znovu otevřít ústa, abych ho podpořil, probije mnou Desiin křik. Rychle vyskočím na nohy a ženu se nahoru, zatímco mi Chester sekunduje. „Kde se tu, kurva, vzal?!" zařvu na celý dům, jakmile se ocitnu ve dveřích a uvidím Patrika, jak k sobě Desire tiskne. Moje Desire! Ihned se na něj vrhnu, ale on mě zaregistruje dříve a odstrčí mě tak prudce, že popolétnu a narazím do velkého zrcadla naproti posteli. Dopadnu mezi střepy, které se na mě sesypou s tříštivým rachotem. Zatímco Chester má větší štěstí, zvedám se a dívám, jak ho dobře mířenou násilnou ranou kopne pod koleno a Patrik mou Desire na okamžik pustí.


Chce se po něm ohnat, ale náhle se před námi změní na hrst popela.


Dívám se skrz ten šedý prach, který poletuje vzduchem, a spatřím Di s dřevěným kůlem v ruce. V očích jen chlad a zoufalství tak svazující, jako by jím prosytila celý pokoj.


Ihned se dostanu k Desire a uchopím ji do náruče, zatímco vzlyká. „Už jsem u tebe, lásko," šeptám a tisknu ji k sobě. Není taková tvrdá jako Di, neoklepe se ze všeho tak zázračně. Tohle je pro ni těžké a já ji tomu vystavil! „Moc mě to mrzí." Jemně ji laskám na krku a dívám se, jak Di lapá po dechu a křečovitě třímá vražednou zbraň.


„Dej mi to," hlesne Chester a téměř násilně jí ho musí vyrvat, protože není schopná povolit stisk. Strčí kůl do kapsy a otočí se na nás. „Přinesu lékárničku," řekne, zatímco Desire léčím krvácející rány, které jí nový upír stačil udělat. Něžně jí přejíždím jazykem po škrábancích. Naštěstí ji nestačil kousnout, to bych se snad zbláznil.


Chester

„Kde je Di?" Všimnu si, že je nás v místnosti o jednoho méně. Samozřejmě, zatímco se ti dva láskyplně opečovávali, tak má Šťastná krev zdrhla. Útěk by odpovídal tomu, že jí chytil další paranoidní stav, i když tak do poslední chvíle nevypadala. Ale možnost, že by svou paranoiu předala v tuhle chvíli už neexistujícímu idiotovi, mi přijde dost nepravděpodobná… I když, já už se nedivím ničemu.


„Netuším," pokrčí Dick rameny a znovu Des zajede drápy do vlasů. „Nevšimnul jsem si, že by odešla," zachmuří se a teprve až nyní se rozhlédne po místnosti. Střepy z rozbitého zrcadla jsou téměř po celém pokoji a spolu s prachem tak nějak dotváří tu akční atmosféru toho, co se tu před chvílí událo.


„Do hajzlu," zavrčím. „Já se z ní fakt zblázním! Jdu ji najít," oznámím těm dvěma a bez dalších pohledů na jejich zamilovanou dvojici vyletím oknem, aniž bych se zdržoval procházením domu. Můj instinkt mi říká, že by to beztak bylo zbytečné.


*** *** ***


Najdu ji až na potemnělé městské silnici ve světě, kam už dávno nepatří.


Divoce se zakusuje do dívky svého věku a nedbá toho, že jí působí bolest. Díky tomu jednomu incidentu se zřejmě cítí jako zabiják…


A já nevím, jestli mě to má těšit. Není v ní ani střípek soucitu.


Neohrabaně se k ní tiskne, zatímco se do ní noří špičáky.


Zachytím sladkou vůni krve a zavrtím hlavou. Tohle jsem nechtěl. Vadí mi, že jen tak poslouchá upíří instinkty. Vadí mi, že už není taková nevinná a lidská jako dříve.


Když jí těžké mrtvé tělo dopadne s tupým žuchnutím k nohám, otočí se a bez špetky lidskosti, za to se zachmuřením, se na mě zadívá. „Co je, sakra?" usykne ironicky a otře si krvavá ústa. „Takhle jsi mě snad chtěl, ne?!" zavrčí a bez sebemenší výčitky či lítosti překročí mrtvolu, zatímco ke mně jde tichými pomalými kroky. „Bezcitnou. Bez kousku soucitu a lítosti. S upířím pudem zabijáka." Vycení v děsuplném úsměvu zuby. V podobné vražedné křeči, kterou jsem ji kdysi děsil já. Vše na ní je náhle tak chladné a neosobní. „Tak mě tu, sakra, máš, lásko!" Rozpřáhne ruce, jako by mi představovala své nové (Lepší) já, alespoň takhle na mě právě teď působí. Kdyby mě nezměnila, kdyby ve mně neprobudila pocity, byl bych si ji na místě vzal, ale takhle jen zavrtím hlavou.


„Dobře, pojď, vrátíme se domů," řeknu, ačkoliv bych jí toho chtěl tolik povědět. Nelíbí se mi, jak se snaží hrát si na drsnou upírku. Nemám ji takovou rád! Ale chápu, že se tak vyrovnává s výčitkami a snaží se nebránit se novému životu.


„Di." Natáhnu k ní ruku na znamení, že poletíme zpátky, ale nereaguje. Tázavě se na ni zahledím.


„Já ti nevím, jestli by nám teďka pomohlo bejt spolu." Zhluboka se nadechne a projede si vlasy prsty, jak to dělává, když je nervózní. „Přijde mi, že jsme si vzájemně dost ublížili a furt nám to neklape. Sakra, netuším, čím to je, asi erupce na slunci…" Ironicky se rozchechtá a pokrčí rameny. Zahledí se stranou. Její popelavé oči probodne cosi jako smutek. Bezútěšný a chladný. „Ty už mě teď ani nechceš. Tuším, jak ti bylo, když jsem zachránila… Patrika…" Jeho jméno vysloví s bolestí v hlase. „A ke všemu jsem ti do očí řekla věci, který nás oba dost zasáhly, no. Upřímnost asi není vždycky to nejlepší, příště by třeba stačilo udělat si vejlet…" Nepříjemně se ušklíbne a rukama se chytí za paže, jako by potřebovala obejmout.


„Nechci se o tom teď bavit," řeknu. Já to nejdříve potřebuji trochu strávit a své myšlenky si probrat. Nemám náladu rýpat se v čerstvé ráně. „Chci jen, aby ses vrátila zpět do svého pokoje a byla v klidu, protože jsi těhotná." Poslední slovo vyslovím důrazně, protože jí to zřejmě nedochází. Vidím na ní, jak by se nejraději rozlétla do světa, přesně tak, jak jí velí ten stupidní upíří pud a její naivní samostatnost, jenže … nemůže. „Mám pocit, že na to dost často zapomínáš a já nechci, aby náš syn utrpěl nějakou újmu," pokračuju klidně. „Nemusíme být spolu. Budu s tebou jen tak často, jak to bude vyžadovat dítě. A především chci mít jistotu, že můj následovník bude v pořádku," řeknu odhodlaně a dívám se, jak v zamyšlení zúží oči a zachmuří se.


„Zdá se, že na to, žes mu nadával do zrůd, tak na něm teď nějak moc visíš," sykne pobaveně a zašklebí se tak drzým způsobem, že bych s ní nejraději zacloumal.


Tohle si mohla odpustit!


„Já s tebou nikam nepůjdu, sakra," řekne trucovitě a dá si ruce v bok, jako by se mi mohla postavit.


Zatnu zuby. Nejraději bych ji popadl a násilím ji odvlekl zpátky, ale bylo by to k ničemu. Už je upír, létání zvládá a stejně by utekla, kdyby chtěla. „Takže nejdeš? Ani kvůli Desire?" zkouším poslední důvod, pro který by se mohla vrátit.


„Nepotřebuje mě. Má Dicka, ten se o ní postará líp, než mešuge sestřička." Pokrčí cynicky nos.


Mlčky se jí dívám do očí. Nikdy to mezi námi nebude fungovat. Dlouho jsem si to odmítal přiznat, ale teď vidím, že spolu asi vážně nedokážeme žít. Výstup do nebe po každé vystřídá o to tvrdší pád. „Ani kvůli malému to neuděláš? Budeš ho zas a znovu vystavovat dalším rizikům? Potřebuje mě a ty to moc dobře víš, i když se ti to nelíbí!" řeknu příkře.


Natočí se ke mně celým tělem, jako bych ji přesvědčil důvodem, který ona momentálně nejspíš považuje za problém!


„Máš pravdu," přizná neochotně a zašklebí se. Musí uznat, že můj následovník potřebuje můj jed, bez kterého by se plně nedokázal vyvinout a zřejmě by zemřel. „Malýho nebezpečí vystavovat nehodlám. Půjdu," polkne s prohrou v hlase a konečně se dokope k rozumnému uvažování.


Jen přikývnu.


Do létání se dostala celkem rychle.


Letí vedle mě velmi sebejistě. Je samostatná, už mě nepotřebuje. Kdyby náš syn nemusel mít pro vývin můj jed, už by se pravděpodobně nevrátila. Když se z lidí stanou upíři, obvykle se nedrží na jednom místě. Prostě kočují a chovají se jako zvěř. Není normální, aby se sdružovali a žili na hromádce jako já a dokonce s lidmi! Samozřejmě, Dick je jasná výjimka, ale u Di bych na to nesázel. Je až příliš divoká.


„Leť napřed, já si tu ještě něco vyřídím," oznámím ji v letu.


Di jen pokrčí rameny a dál se o mé konání nezajímá.


Jsem tomu rád.  Přes větve stromů totiž zahlédnu bělostné dívčí tělo ležící v trávě. Srdce jí hlasitě buší strachem. Dokonce cítím její vábivou vůni krve. Je zraněná a … bezbranná. Žaludek se mi zkroutí hlady. Vlastně jsem už nějakou dobu nic nejedl. Využiju toho. Když slétnu blíže, zjistím, že už ji nějaký upír kousnul a ona se zuby nehty drží, aby se bolestí nekroutila. Na hrdle má tržnou ránu. Šlo podle všeho o nepodařenou svačinku. „Klid," hlesnu, když na mě vyděšeně obrátí své hnědé oči a blonďaté vlasy po ramena se jí rozevlají ve větru. Na okamžik mi tak moc připomene mou Susan, až mě z toho bodne v hrudi.


„Prosím, pomoz mi," zaškemrá dětinsky, až se musím usmát.


Její prosba mi připomene dřívější časy. Další prosící oběť. Další zoufalá snaha zachránit si život. Mám jedinečnou příležitost se zas trochu pobavit a dokázat si svou moc nad obyčejnými smrtelníky.


„Prosím," hlesne unaveně.


Skloním se k ní, ale náhle udělám něco pro upíra naprosto nepochopitelného. Místo, abych ji chytil pod krkem, natáhnu k ní ruku a pomůžu jí vstát!

Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "9156"
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one