hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (55 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
V. série o upírovi Chesterovi a jeho Šťastné krvi Dianě. Přeměna.

6. kapitola

Chester

Teprve díky Oskarovi jsem pochopil, co je skutečné psychické týrání. Ležel jsem nehybně na posteli a v nejvyšším stupni zoufalství jsem se musel dívat, co mé maličké provádí!

„Ty hajzle…, počkej, až … se pohnu!" Slibuju mu temně, ale spíše šlo o bezmocný pokus. Oskar se tomu rozesměje a blýskne v zářném úsměvu špičáky. Znovu se k ní nakloní, aby se do ní zakousnul ještě s větším brutalitou, až z Di vyjde tlumené heknutí.

A v tom okamžiku pocítím, že účinky fialových krystalků pomíjí.

Jaké štěstí, že mi dala tak málo! Jinak … bych ten jeho zásah v přímém přenosu rozhodně nerozdýchal. Kdyby mi ji sebral před mýma očima, asi bych zešílel. „Oskare!" zařvu na něj, když si protáhnu svaly a stále v mírné ztuhlosti se na něj vrhnu. Strhnu ho z Di na zem a pustím se do něj tak surově, že už se sám začne bránit, jinak by měl z obličeje krvavý flek. Jsem vzteky bez sebe. Krutost, která ze mě vyzařuje, v něm vydoluje i něco jiného, než ten bezbřehý klid. Projeví se i choulostivost a tvář mu protne nechápavá bolest. Dlaně mám zatnuté v pěst a téměř už je ani necítím, jak jsou omlácené o jeho lícní kosti. Zlomil jsem mu v tom amoku nos, takže mu krev stéká po bradě. Obě obočí má rozseknuté a po tváři se mu začínají rýsovat temně fialové modřiny. „Ty zmrde!" vrčím mu do obličeje, který náhle Oskara vůbec nepřipomíná. Zatnu se mu drápy až do páteře, jak to on dělává jiným a dám mu ochutnat to, co mě sám naučil. Drtím ho silným stiskem a nevnímám rány, které mi uštědřuje. Pohání mě naprostý hněv, nesmírný a věčný, protože on si dovolil sáhnout na to, co je mé! Dovolil si ublížit jí! Se vší nenávistí se mu zasekávám drápy až do masa a brutálně se šklebím, když před mými ranami uhýbá.

„Ach, Chestere. Věděl jsem, že to v tobě je! Zabij mě!" Ponouká mě k něčemu, na co mám vážně chuť, ale ovládnu se.

Kdybych ho zabil… Stal bych se jím. A to nechci, ani nemůžu.

Ubližuju mu tak mocně, že za chvíli připomíná krvavou šmouhu.

Nemá ani šanci mi uštědřit dobře mířené rány, protože jsem mrštnější.

„Nikdy nesahej na to, co je moje! Nikdy už se jí ani nedotkneš!" vrčím nenávistně, zatímco se mu podaří se na mě překulit a já na poslední chvíli uhnu před jeho tvrdou pěstí. Jsem záštiplný, protože jí způsobil tolik bolesti. „Ona … je … moje!" Odsekávám jednotlivá slova, zatímco ho silně kopnu do slabin, až se zhroutí vedle mě. Než se stihnu zvednout, urychleně se se srdceryvným povzdychnutím sebere a zmizí.

Ví, že bych ho nezabil, ale mučil tak dlouho, až by prosil o milost.

Zadívám se na své dlaně, které jsem od krve a uvědomím si, že je to poprvé, co jsem přepral mocného Oskara. Zvedne se ve mně pýcha a bezbřehá síla spolu s vědomím, že dokážu ubránit svou rodinu. Postavím se. Jsem sice pochroumaný, ale ne tolik, jako Di.

Má maličká leží v posteli a ztěžka dýchá. Víčka má pevně zavřená a z očí jí stékají bolestné slzy. Její tělo je pokryté krvácejícími škrábanci. Tvář má celou červenou a napuchlou, jak jí dal facku. Na krku jí zeje ohromná otevřená rána, jež jí musí bolet jako čert.

Když jí palcem přejedu po tváři, abych jí sestřel slzy, mírně sebou trhne a zasténá.

„Neboj se, už je pryč." Nenechám ho, aby ti ubližoval. Posadím se k ní a zdvihnu lahvičku, abych zjistil, kolik jí toho stačil nacpat do pusy. Naštěstí je na tom podobně jako já.

„Po pár minutách to přejde." Nakloním se k ní a těsně před jejím obličejem se zarazím. Vdechnu její opojnou vůni a olíznu jí ránu, až svízelně zachrčí. „Ale i tak bych toho mohl využít." Přimhouřím smyslně oči a začnu jí oblizovat ránu, abych do ní dostal dostatečné množství svého jedu. Jakmile se zahojí, mírně na ni nalehnu a zakousnu se jí do krku z druhé strany.

Z úst jí vyjde slastné zasténání, které mi sjede až do klína.

Přitáhnu se k ní blíž a hladím ji po těle.

Znovu rozkošně vzdychne a konečně se uvolní.

Ještě chvíli se napájím Šťastnou krví, ve které je i přes tu všechnu bolest, vděčnost, že jsem jí pomohl. „Di…" zašeptám, když se od ní odkloním. Začnu jí slíbávat slzy.

Nejdříve trochu cuká hlavou, ale nakonec drží a mezi popotahováním a vzdycháním se mi rty otírá o obličej.

„Nikdy bych ti neublížil. Ani tobě, ani dětem." Zadívám se jí do šedých očí, ze kterých znovu začnou stékat protivné slzy. Rty sjedu na její škrábance a polibky je hojím, až pode mnou kňourá. Láskyplně do ní vpouštím svůj jed, abych se pak znovu dostal k jejím horkým rtům a něžně ji líbal. Užíval si ty chvíle, kdy si od ní tuhle něhu mohu vzít, zatímco jí bříšky prstů přejíždím po tváři a masíruju místo, kam ji ten kretén uhodil. Když jí jazykem zajedu mezi rty, prohne se pode mnou a přikryje mou dlaň tou svou.

Oddává se mi, jako dříve a já jsem rád, že mohu utěšit její bolest.

„To stačí, sakra!" zachraptí a uhne hlavou, když se naše něžné láskyplné polibky začnou měnit v dravější. Několikrát zamrká a zatne zuby, jako by se musela ovládat, aby mi nevěnovala ještě další polibky. „Sakra, takhle to prostě nejde. Cítím to jako ohromnou zradu vůči mejm rodičům." Odstrčí mě od sebe.

Skloním hlavou a dívám se, jak se posadí na posteli a obejme si kolena, zatímco se choulí do sebe.

„Celou dobu hledám jejich vraha kvůli pomstě… Abych ho mučila. Dopřála mu setsakra příšernou smrt… A nakonec zjistím, že s ním celou dobu žiju. Že ho miluju!" zašeptá a panicky se rozesměje. Děsí mě, jak se ten smích prolíná s pláčem. Zabuší pěstmi do polštáře. Nezvládá to a její rozervanost si vybírá daň. 

Sedím na druhé straně postele a pozoruju, jak se to drobné dívčí tělo otřásá ve vlnách pláče. Tady jsou veškeré doteky i vyznání nepodstatná…V tomhle případě nepomohou ani city. Nervózně si zajedu rukou do vlasů. „Promiň. Budu to brát jako další pravidlo."

Otočí se na mě plná hněvu a tváří se tak pomstychtivě a nenávistně, až mě to na chvíli zaskočí. „Je to všechno tvoje vina! Celej můj život se zkurvil kvůli tobě!" Vrhne se na mě a udeří mě vší silou do prsou.

Něžně ji obejmu a nechávám, aby si na mě svou bolest vybila.

„Žila jsem v nezájmu, bez lásky, v naprostý ignoraci jenom kvůli tobě! Proto jsem nikdy nezažila, že by mě měl někdo rád! Že by o mě pečoval a staral se!" zařve zoufale a zhroutí se, zatímco tiše štká. Když ji lapí druhá vlna vzteku, znovu mě praští.

Ale díky té rvačce s Oskarem její něžné bití téměř ani necítím.

„Desire byla v dětským domově! Každá jsme vyrůstaly jinde a teď k sobě nemůžeme najít cestu! Nikdy jsme nepoznali vlastní rodiče! Já si na maminku nevzpomínám! Jediný, co vím je, že si s tebou zažila tolik bolesti … a utrpení!" křičí a zuřivě do mě buší hlava nehlava, než mi znovu vysíleně zůstane ležet v náruči. „Jak jsi mi to mohl udělat, když … tě tolik miluju," zanaříká bezmocně, jako by ji zrovna tohle trápilo nejvíc. Láska k vrahovi. Zavře oči a snaží se koncentrovat. Když je opět otevře, je v popelavých duhovkách vidět odhodlání. „Já už neá nikoho! Jenom tebe! A ty budeš navždycky se mnou a věř mi, že to bude horší, než kdybych tě zabila! Budeš se každej den dívat do mojí tváře a trpět spolu se mnou! Budeš se dívat, jak naše děti rostou a začínají tě milovat a nenávidět jako já!" usykává a já cítím, že to zhroucení svého života.

Jak naivní jsme oba byli, když jsme si mysleli, že to nejhorší už máme za sebou a nyní nás už čeká jen radostný rodičovský život.

Sám sobě se v duchu vysmívám. Jak jsem mohl zapomenout na Oskara?! Vytane mi v duchu. Ano, měl jsem počítat s tím, že mě dříve nebo později vyhledá. Ovšem, jak jsem mohl tušit, že Di…, že Di je to děvčátko, které jsem v kolébce hladil svými drápy po tvářičce, zatímco na mě upírala své nevinné šedé oči. Nejraději bych se sám nabodl na kůl.

„Je jediný způsob, jak tě té bolesti zbavit." Zadívám se na ni a čekám, zda si domyslí, co přesně jí nabízím. Nevnímám to, čeho všeho se díky tomu vzdávám. V tuhle chvíli jen chci, aby jí bylo… lépe a ona se netrápila.

S hlubokým nádechem se na mě zadívá a v šedých očích jí vytane pomyslná hrůza i odhodlání. „Udělej to hned!" zavrčí a dívá se mi do tváře.

Váhavě se k ní nahnu, když si uvědomuju, že jiná možnost vážně není. Uchráním ji tím nejen od bolesti a ztráty, kterou cítí, ale i od Oskarova vlivu. Budu jen doufat, že si ze mě vezme tolik lidskosti, že z ní nebude bezcitné monstrum. Vzdychnu a přitáhnu si ji k sobě. Dlouze se dívám do popelavých šedých očí a vyznávám jí tiše lásku.

Pak naposledy políbím svou křehkou Di a loučím se s ní… Už nikdy nebude horká a křehká. Nejspíš ztratí svůj soucit a zůstane jen ta ostrá příchuť nenávisti a ironie.

„Bude to bolet," zašeptám jí, aby se nebála, až ucítí podivné trnutí a trápení, které nezná. Ovšem myslím si, že už je bolestí natolik otupená, že tohle ji nevyvede z míry. Nahnu se k jejímu krku a zakousnu se do místa, ze kterého jsem ještě před chvílí pil. V duchu se loučím se svou Šťastnou krví, která mi tančí na jazyku. „Napij se," hlesnu nerad, když se od ní odtrhnu a přetnu si žílu na zápěstí.

Nedočkavě se ke mně přisaje a já usyknu slastí i zoufalstvím, protože ji ztrácím.

Sleduju její přeměnu jako by z dálky a tlumeně vnímám tu bolest v hrudi. Moje maličká umírá… Zůstává jen upírka. Už nikdy nebude horká. Nebude bezbranná. Už nikdy mě nebude potřebovat. Stane se samostatnou, a pokud nebudu mít štěstí i krutou a bezcitnou, takže naše láska… uhyne spolu s její bolestí.

Bolestně se protáhne a zadívá se s vyděšeným výkřikem na své prsty, kde jí raší drápy.

Její tělo se dobírá poslední fáze proměny. Protahuje se a já poslouchám poslední údery srdce, pak už mě protne jen děsivé ticho v její hrudi, ale ševelení v žilách a podivné pumpování, jako bych slyšel stále.

A ona se poprvé nadechne jako … bestie.

„Hodnej…" Upře na mě krvelačné oči a zlověstně zavrčí, zatímco se nadšeně chechtá a drápy trhá povlečení i polštář, až nás obklopí bělostné peří a já spatřuju Di, jak ji neznám.

Jak jsem ji nikdy nechtěl…

„Sakra, k noze!" Vrhne se na mě a vášnivě mě políbí, zatímco se jí z hrudi ozývá svérázné bouřlivé vrčení plné chtíče.

Chápu ji, všechno je nové a mnohem intenzivnější.

Divoce mě povalí na postel, protože už má podobnou sílu jako já. Ne, větší… Ale upíří. Nepřestává s polibky, zatímco mi drápy drásá hruď. Má z toho legraci a zřejmě se jí líbí, když si může hrát. Je mi jasné, že období citových výlevů je pryč. Ovšem má smůlu, protože já s ní momentálně spát nechci.

Nebudu jí dělat hračku. Nechci drsný a brutální sex, chci … svou něžnou Di. Pevně ji chytím za paže a odstrčím jí od sebe. Samozřejmě na to musím vynaložit více síly, než jsem byl zvyklý. Tatam je má křehká maličká. „Žádná erotika nebude," zašklebím se na ni a hodím ji do peřin, abych si tak uvolnil cestu.

Zlostně po mně prskne. „Toho budeš litovat!" zamračí se a zvedne se s protahováním z postele. „Stejně mám jinou práci." Ušklíbne se a ze šuplíku vytáhne kůl, až protočím panenky.

„Do hajzlu, kam jdeš?!" Chytím ji tvrdě za paži a přitáhnu ji i proti její vůli k sobě. Jsem nehorázně rád, že jako upír mám stále větší sílu, i když už ne o tolik, kolik jsem byl zvyklý.

„Mám kolík… Takže buďto jdu zabít Oskara nebo sázet zeleninu, sakra." Uchechtne se a brutálně se zaškaredí.

„Snad si nemyslíš, že ho sama zvládneš." Vysměju se jí do tváře. Je přesně taková, jak jsem si myslel, že bude. V tomhle mě vážně nepřekvapila.

Posílení její impulzivnosti, touhy po pomstě a naivity bude přinášet jen další potíže.

„Půjdeš se mnou!" Nosem mi zavadí o bradu a žďuchne do mě plná roztěkanosti a nadšení. „Vím, že ho nemůžeš zabít, ale já ho dorazím! To slibuju!"

„Jak … víš?" Svraštím čelo.

Tak ona zřejmě pátrala v knihovně a zdá se, že to bylo plodné.

„Pořád jsem si říkala, že ti na mně buďto nezáleží, když ho nechceš zabít anebo … že ho prostě zabít nemůžeš." Pokrčí rameny a netrpělivě postává.

Opět mě překvapí.

Nechávala si to pro sebe dost dlouho.

„Nechtěl jsem o … vás přijít." Ušklíbnu se, protože jsem o ně vlastně stejně přišel. Tedy především o ni. I když … když se ke mně teď tak tiskne, dává mi naději, že ta lidská část, kterou v sobě zřejmě ještě má, je ještě dostatečně silná. Možná vážně vytvářím jen … karikatury.

„Sakra, vždyť jsem ti řekla, že se mě nezbavíš, tak už blbě nemel!" Vycení špičáky a jemně mi s nimi přejede po kůži. „A teďka pojď, sakra. Potřebuju se vybouřit, jinak mě ta upíří nátura sežere za živa." Je neposedná, což dělá ten tlak a touha po násilí a krvi.

„Snad si nemyslíš, že tam napochoduješ a protneš ho kůlem."

„Sakra, to ne! Já si ho chci užít! Dám mu do těla trochu jeho vlastní medicíny! Drápy mu udělám z kůže omalovánky a pak mu vyrvu srdce…" Básní, zatímco šermuje rukama kolem sebe, až musím uhýbat. „Prokousnu mu krk a budu se topit v jeho krvi!" Pokračuje ve své vysněné krvelačnosti, až se musím šklebit.

„Vážně jsi tak naivní, že si myslíš, že ho dostaneš? Prober se! Je to letitý stoprocentní upír. Na toho stačit nebudeš!" Pokouším se jí domluvit, ale je to horká hlava.

Tvrdohlavost jí vždycky dělala problém. Jde klidně hlavou proti zdi a je jí to jedno, jako vždy. Ovšem přeměna tyto vlastnosti ještě zesílila!

„Sakra, mám to promyšlený! Nebude ode mě nic čekat. Furt mě bere jako kořist, malou nevinnou holčičku, kterou nestihnul odkrouhnout! Udělám mu svým temperamentem takovou čáru přes rozpočet, že se z toho posere! Budu si s ním hrát… Přece si setsakra rád hraje!" Cení zuby a chechtá se. Tvář jí září nadšením a lačností po krvi. „Buď jdeš, nebo si tu klidně lešti drápy."

„A co když tě nepustím?" zavrčím mírně a drapnu ji znovu za paži, až jí skrze tričko prosáknout drobné kapky krve.

Vztekle sebou škubne a snaží se mi vytrhnout, ale nemá šanci.

„Sakra, jako… Co to děláš?! Hnedka mě pusť!" Mračí se a ze sivých očí jí létají jiskry. Maličko povolím, abych jí nedrásal pokožku, ale stále se jí lehce zatínám do kůže a vyvolávám v ní jemné mrazení, abych ji udržel v klidu.

„Nebo co?" vysměju se jí. Zdá se, že zas budu muset sáhnout po své skutečné upíří nátuře, nechat lidskost za sebou a zkusit svou dračici alespoň maličko zkrotit, jinak mi přeroste přes hlavu. Je vidět, jak moc ji štve, že jsem stále silnější.

„Jako proč mi tohle, sakra, děláš?!" zavrčí a znovu sebou škubne, až se zasměju. „Ty mě snad nemáš rád!" Roztáhne tragicky ruce a zatváří se jako špatná divadelní herečka. „Chci se ho jednou provždycky zbavit a ty ho ještě bráníš?" prskne zklamaně a hladově si promne krk.

Ta touha po krvi jí téměř svítí z očí.

Kdyby byla stále polovičním upírem, byly by její duhovky zas děsivě rudé.

„Nebráním ho, ale ty jsi nerozumná. Ještě pořád … nebo spíše ještě víc než předtím. Sám si nepřeju nic jiného, než se ho zbavit, ale já se na tom nemohu ani podílet a samotnou tě jít nenechám! Tak mě přestaň citově vydírat, protože já tě na rozdíl od tebe rád mám, ty … moje upírko." Popíchnu ji, až odfrkne a protočí oči v sloup. Tohle její gesto mě vždycky tak vyprovokuje, ta drzost jí z těla téměř čpí!

„Jo, uhodls! Já tě ráda nemám!" Zabodne se mi do tváře, až těžce polknu a hruď se mi sevře.

„Já tě totiž žeru, ty drsňáku. To je rozdíl, víš?!" Vyplázne na mě jazyk a zatváří se natolik povýšeně, až mám chuť ji chytit pod krkem. Její sebevědomí ještě stouplo a provokace, sarkasmus i ironické poznámky se zvýší. Pohlíží na mě teď jen jako upírka, lačnící po nejlepších genech - po nejlepším a nejbrutálnějším upírovi.

Zdá se, že se jí moje nátura zlého hocha líbí teď ještě o moc víc, protože mě nenasytně sjíždí očima a kouše se do rtů, jako by měla zvrácené myšlenky a nevěděla, jestli dříve ukojit touhu po krvi nebo mém těle. „Sakra, tak pojď aspoň na lov. Mám děsnej hlad!" Olízne se a shrne si pramen vlasů z tváře, při čemž si div nevypíchne oko! „Sakra, do prdele. Co to je? Jak se s tím dělá?!" prská a nechápavě na mě zírá, když se upřímně rozesměju.

Je tak … sladce nešikovná a neohrabaná. Stále tak … nebezpečná sama sobě, až mě to na jednu stranu těší. Ona mě bude potřebovat, i kdyby byla jediná na planetě. Je zřejmě schopná se sama podříznout. „Tedy ty jsi šikovná. To se mi zas něco povedlo…" Zavrtím hlavou. Myslel jsem, jaká z ní bude vraždící bestie… A téměř je, jen s tím rozdílem, že by mohla v cukuletu zabít sama sebe a lehce. „Pojď sem, prosím tě." Přitáhnu si ji do náruče, až zapřede jako kotě. S úsměvem jí začnu ranku sát, když mi dojde, že už mé léčebné účinky nepomáhají. Už je upír a já … ji nevyléčím, ani kdybych chtěl. Mírně mi zatrne v hrudi a smutně si povzdychnu. „No, musíš chvíli počkat. Zatáhne se to samo. Ale jak se dívám, tak ty si za chvíli beztak uděláš další, pokud se těmi drápy rovnou neodděláš… Popřípadě nepřizabiješ mě." Ušklíbnu se. Jsem rád, že díky té přeměně potlačila a překlenula naše … problémy a bolesti, ale přitom má v sobě stále ty lidské vlastnosti mé Di.

„Děsná prdel, fakt. Se div nerozkrájím na kousky, hlavně že se můžeš smíchy pochcat," prskne a drží si ruce dál od těla, jako by se sama sebe skutečně bála. „Jak můžu sama sebe někdy zažalovat za ublížení na zdraví?!" Pozvedne obočí, až se musím znovu rozesmát. Tváří se tak bojácně, když si ty drápy prohlíží. Očima se jí komíhá obava a netrpělivost. „Sakra, nejde to ostříhat? Mám strach, že se takhle nedožiju druhýho dne!" Mračí se. „Je to děsně ostrý, k čemu to sakra vůbec mám?"

„K tomuhle." Poukážu s křivým úsměvem na škrábance, kterými mi ozdobila nejen hrudním, ale i obličej a krk. „Ostříhat to vážně nejde, miláčku. Ale můžeš si na mě cvičit jejich použití, aby ses do toho dostala." Nabídnu jí v rámci odpykávání trestu.

„To mě dost láká!" zavrčí svádivě a přivine se ke mně. Nejdřív mi bolestně přejede po krku, který mi rozdrápe do krve. A pak se zřejmě pokouší o něžné doteky, ale beztak mi kůži pokrývají rýhy. Když se jí to nedaří, zamračí se a zatne mi drápy do ramenou tak silně, až protočím panenky.

„Sss, ty jsi snad první upír, který si bude muset drápy ovázat, až půjde mezi ostatní," usykávám, zatímco mi rozdírá kůži. Košili už mám nasáklou krví, ale ani to jí nezastavuje.

Je tím tak zaujatá, že to po chvíli hraničí se skutečným týráním. „Pár škrábanců, tak nevyšiluj!" Přejede mi po ráně na krku jazykem a s něhou (!) ji políbí.

„No, tak dost! Pokračování příště." Odtáhnu se od ní, když se mi drápy div nezaryje do mého křehkého místa, kam se její dlaň, zřejmě v rámci předehry, zatoulala. „Musím se převléknout, pokud chceš jít lovit." Odtáhnu se a svléknu ze sebe zakrvácenou košili, když se ke mně zezadu přitáhne a zatne se mi drápy do hrudi, až usyknu. „Ty sadistko!" Chci se otočit a ztrestat ji, ale přitiskne se mi do náruče dříve, než stihnu nějak zareagovat. Se silou vzrostla i její rychlost. „Pusť mě, vždyť budeš také celá od krve," vydechnu, když jí vjedu prsty do vlasů a nadechnu se té divoké vůně. Mrzí mě, že už se nikdy nebudu moct hřát od její horké pokožky.

„To je právě to vzrušující!" sykne slastně a jemně mi olizuje rány, až cítím notné mravenčení a kalhoty se mi rázem napnou pod tíhou chtíče.

Krev, sex a mučení - bez toho prostě upír žít nemůže. A ona je čerstvá upírka, bude na tom doslova ujíždět, především, když má Di tak divokou náturu.

„Nic nebude! Máš hlad, ne? Tak dělej!" zavrčím a vymaním se z jejího sevření. Chápu, že jako upír pociťuje větší touhu na sex. Ostatně … spolu s chtíčem po krvi je to prvotní upíří touha. Přetáhnu si přes hlavu tričko a ještě mikinu, i když chlad nepociťuju. Je to spíše proto, abych případně zapadl mezi kořist. „Tak co?" Otočím se na ni, když mě nenásleduje.

Je namíchnutá a tvář má staženou zlobou a bezbřehým sarkasmem, který téměř bodá do očí. Věnuju jí poťouchlý úsměv. Jako upírka to se mnou nebude mít lehké. Navíc ji musím držet velmi při zemi. A žádný dravý sex jí nedovolit.

„Nevím, kdo po mně furt toužil," prskne napjatě a zbaběle skrčí ramena, jako by se vzdávala a pohrdala za to sebou.

Zřejmě jsem jí zkazil náladu. „Toužil, ale ty už jsi mi dobře udělala, pamatuješ?" Uhnu před jejími drápy, když se po mně ožene. Se smíchem vyskočím z okna a dívám se, jak zlověstně vrčí a vrhá se za mnou.

Neposlušně mě obletí a začne dělat smyčky na prázdném nebi.

„Nějak mě sereš," zavrčí a za letu se mi dostane do náruče. Ihned se mi snaží špičáky dostat ke krku, zatímco mi dlaněmi zajede pod mikinu.

„Drž ode mě ty pařáty co možná nedál! Nerad bych o něj přišel." Odstrčím ji od sebe, když mi zavadí o okraj kalhot.

Nasupeně se vydá jiným směrem a nevšímá si mě.

Pobaveně udělám kličku kolem stromů a letím za ní, aby zas něco neprovedla.

„Sakra, Dexi! Ty tady v okolí sežereš prostě všechno!"

Zaslechnu její povzdychnutí a doženu ji.

Stojí s Dexterem u těla mrtvé dívky, na které si upír právě smlsnul.

Netváří se příliš nadšeně. Zabloudí ke mně očima a nepříjemně se zašklebí. „Koukám, žes jí dodělal." Sjíždí ji zklamanými pohledy, protože mu dochází, že "jeho" krev je už nenávratně v tahu, stejně jako ta má.

Zašklebím se a rozhlédnu se kolem. To místo je mi známé. Do hajzlu! Ta mladá dívka, kterou jsem rozsápal před Oskarem a kterou jsem chtěl pohřbít, ale … nechal jsem ji tam ležet! Zanadávám v duchu, a zatímco se Di s Dexem špičkují, vzdálím se a začnu hledat místo, kde jsem svou oběť bezcitně zabil.  

„Nehledáš tohle?" Ozve se mi za zády, zatímco Dex kopne do příšerně vypadajícího dívčího těla.

Di se na mě nechápavě zadívá a polkne, když její pohled padne na tu nevinnost, jež jsem tak krutě zabil. „Myslela jsem, že lidi nezabíjíš…"

Tomu se Dex začně zuřivě chechtat. Tváře má rozhořelé nadšením, že je ze mě zas něco, čím jsem být nechtěl! „Prej nezabíjí. A toho chlapa u vás ve sklepě dodělal kdo?" pokračuje se smíchem, až Di zalapá po dechu a zamračí se, protože jí dojde, že jsem to mohl udělat … jedině já.

„Zdá se, že až oddělám Oskara, tak ty půjdeš hodně rychle za ním!" procedím vztekle skrze zuby, ale na Di se raději ani nedívám. Nechci vidět, jak se tváří stejně nadšeně, jako Dexter a z očí jí sálá krvelačnost. Byl bych rád, kdyby … byla proti tomu. Kdyby mi vynadala a hádala se se mnou, že jsem vraždil! Nechci, aby mi to schválila! Chci, aby byla… soucitná.

„Tys zabil ji i toho chlapa?"

Nechápu, jak je možné, že na všechno pokaždé přijde!

„Je to tvoje věc." Pokrčí rameny, když se po ní po očku koukám.

Žádné výčitky, prostě nic! Zuřivě zatnu pěsti, protože mě ta její bezcitnost bolí. Jak bláhový jsem byl, když jsem jí nadával za soucit, jež v sobě chovala. Teď bych za něj byl tak neskutečně vděčný!

„Ale já zabíjet lidi nebudu."

Zatrne mi v hrudi, když tohle vysloví. Vážně jsem slyšel správně?!

Dexter zuřivě zavrčí. „To si děláš prdel?!" Kouskuje jednotlivá slova s naprostým znechucením, které se mu ve tváři zračí. „Konečně seš teda celej upír a furt budeš taková neschopná a … lidská?! Ty seš snad atrapa!" Odplivne si, až se Di tvrdě ohradí a ožene se po něm drápy, přičemž mu na tváři vykouzlí několik krvavých šrámu.

„Sakra, nejsem žádná atrapa!"

„Každý má na výběr, Dexi! Někteří lidé se chovají málem hůř, než upíři. Tak proč by se upír nemohl chovat trochu lidsky!" S naprostým nadšením ji bráním.

„Vážně? Tak proč za sebou zase necháváš takovou spoušť a lidský mrtvoly? Že by tě ta lidskost už přestávala bavit?" šklebí se mi ten vůl do obličeje.

Jemu tak budu něco povídat. Věnuju mu surový pohled, až couvne a vznesu se do vzduchu.

Nasaju vůni strachu, která Dextera spolu s jeho nadšením pro ovládání oveček, opřáda a zle se usměju, zatímco letím pryč.

„Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíme. Ale chci bejt s tebou." Dožene mě Di v letu a znovu mě udiví.

Zadívám se na ni pln okouzlení a pohladím ji po rozevlátých vlasech.

Přivře oči, jako by si ten dotek užívala.

„Nechci. Hlavně ne před ním." Zamračím se, ale pak můj zakaboněný výraz vystřídá úsměv.

„Měli bychom si sehnat nějakou krev. Nedošlo mi, že teď ji budu muset shánět také."

„No, promiň! Ale zase mě nebude Oskárek ovládat! Ha, už nade mnou nemá žádnou moc!" jásá a tvář jí hyzdí zlý výraz, zatímco má obočí stažené do temných linek. Náhle se zarazí a zatváří se cynicky, přímo škodolibě. „Sakra, bude zklamanej…" broukne jako by nic.

„Ale už ani já nad tebou nemám moc," zašeptám zoufale, až mě protne obezřetným pohledem. Byla moje, vlastnil jsem ji. Měl jsem nad ní převahu a patřila mi celá… Teď už jako upírka bude roztěkanější. Možná nebude chtít žít se mnou ani na hromádce, protože upíři nejsou zrovna společenští. Obvykle s upírkami nežijeme, jejich temperament a touha nás ovládat se nedá vydržet. Sami chceme být pány a vlastnit. Proto vyhledáváme lidskou kořist, nám tak poníženou a lehce ovladatelnou…

Přejíždí mi přemýšlivě pohledem po tváři a pak ke mně natáhne ruku, jako by mne chtěla pohladit. V poslední chvíli si to rozmyslí. „Ty nade mnou budeš mít vždycky navrch. Po každý se ti budu plazit u nohou, jo? Stačí jen, aby ses mi ukázal v celý svý kráse a já začnu slintat." Vyplázne svádivě jazyk a vyznání změní v erotickou výtku, když mě sjíždí chtivým pohledem od hlavy až k patě. Mhouří oči a užívá si ten pohled, zatímco si svůdně olizuje rty.

„Večer to zkusíme, ale svážu ti ruce!" Blýsknu očima a uchopím ji za ruku, ovšem ona mi ihned nešikovně rozřízne dlaň, až ucuknu a promnu si oči. S dlouhým povzdechem se na ni zadívám, zatímco mi cuká v koutcích.

„Sakra, tohle není vůbec domyšlený! Jsem s těma drápama děsná. Měl bys mi ty ruce uříznout," brblá, zatímco kolem mě poletuje a černé dlouhé vlasy jí ve větru vlají jako chmurný závoj. „Jak se teďka budu moct přiblížit k dětem?!" fňukne a zatne své dlaně v pěsti, až usykne bolestí a zadívá se na rány, které si způsobila. Zasakruje a zatváří se mírně zklamaně.

„Než si na to zvykneš, tak bys mě k nim měla pustit také. Abych ti s nimi pomohl. Pokud si tedy nepřeješ, aby u krmení asistovala Mia nebo … Dick," zavrčím poslední jméno žárlivě a v očích mi z ničeho nic vytane nenávist. Nechci, aby ji takhle viděl! Aby se jí dotýkal!

„Dick, jo?" Provokatérsky se prohne a zamyslí se, jako by nad tím uvažovala. Když však postřehne můj ledový výraz dravého upíra, rozesměje se. „Bys ho zabil. Budu se hold muset spokojit s tebou, no… Ale jak je sakra pomazlím? Vždyť je nemůžu pochovat bez toho, abych z nich udělala ražniči!" zavrčí zpola zlostně a zpola pobaveně. Jako upír si to tolik neuvědomuje. Nepřipouští si následky, které její proměna měla a to je na jednu stranu moc dobře.

„Mazlit se budeš muset jen se mnou."

„Prej mazlit se s tebou! Vždyť ty seš máčko! Tě trochu škrábnu, sedřu ti kůži na osmdesáti procentech těla a už se bráníš!" Hurónsky se rozesměje, jak ji ta výtka pobaví. Tvář se jí rozzáří krvelačností a ona si olízne spodní ret a chtivě se na mě zadívá.

„Tak se mazli s polštářem!" zašklebím se a pozoruju, jak se rozletí po vůni krve.

Už si mě nevšímá, jakmile se jí do nosu dostane to vtíravé lahodné aroma. Letí prudce, až mám chvíli strach, že to v posledních vteřinách neubrzdí a na zemi se potluče, ale překvapí mě. Zřejmě si létání nacvičila dostatečně, aby mohla… machrovat, jak má ve zvyku.

„Neměl bys bydlet na samotě. Je to nebezpečný." Postaví se na obdiv vysokému statnému muži, který na ni nechápavě civí opodál jakési chatky.

Pobaveně se opřu o strom, neupozorňuju na sebe, jen ji… pozoruju a užívám si chvíle s ní.

„Sakra, přece by ses nebál! Vždyť seš velkej chlap. Mám ráda velký uličníky," broukne smyslně, když před ní kořist pomalými krátkými kroky couvá.

Ve tváři se mu zračí podivný údiv a láme se s děsem, když zahlédne její drápy a ostré špičáky.

„Nebude to bolet!" Di zvedne dlaně vzhůru jako by se vzdávala a odkládala své zbraně. Pak je stočí za záda, aby mu neublížila. „Ani to neucejtíš a přežiješ! Jsem v tomhle profík, tak se zbytečně nestresuj!" Snaží se ho uklidnit, přestože ví, že krev nadopovaná adrenalinem je ještě o tolik chutnější! Strachuplná krev je božská, ale na Šťastnou nemá. Proto si před sáním rádi hrajeme, abychom měli v žilách kořisti ten nejchutnější lektvar, který si násilně dovedeme vytvořit.

„Jo, dělej!" vyjekne muž, když se do něj Di zakousne. Pije obezřetně. Vidím, jak si drápy zatíná do dlaní, aby udržela tu svou upíří náturu na uzdě. Její sebeovládání mě … těší a plní pýchou.

Když se mu podlomí kolena, spadne s ním do trávy.

Nepříjemně svraštím obočí, když zjistím, jak na něm má Maličká obkročmo sedí. Oběma dlaněmi se opírá o trávu a hltavě z něj pije, zatímco on se pod ní může rozpustit rozkoší! Žárlivě scvaknu zuby a drápy začnu drásat kůru stromu, abych se uklidnil.

„Dík, sakra," hlesne udýchaně a odtáhne se od něj. Hřbetem ruky si setře krev ze rtů a zadívá se na muže, který se opírá o lokty a v posvátné touze na ni hledí.

„Bylo… to… úžasný!" Dostává ze sebe mezi pohasínající slastí.

Lakotnicky se ušklíbnu, ale nic radostného v tom není. Spíše vztek, že i jemu dokáže poskytnout něco takového!

„Sakra, co blbneš!" vyletí na něj, když ji téměř chytí za ruku. Zas je schová za zády a nechápavě vrtí hlavou, zatímco se její kořist zvedá ze země. „Říkala jsem ti, že jsem profesionálka." Uculí se, a když po ní muž znovu hmátne, uskočí před ním.

„Zůstaň, prosím!"

„Sakra, co? Ublížíš si, ty vole! Copak nemáš sakra žádnej pud sebezáchovy?!" Div nezaúpí, když se po ní stále sápe.

Nechápavě na to shlížím.

„Udělej to znovu!" Nastaví jí krk a to už se pevně postavím, protože mnou projede nepříjemné tušení.

„Co ty seš za magora…" zabručí Di a tváří se natolik skepticky, jako by tomu nechtěla věřit. Pěstmi si promne oči a povzdychne si. „Vždyť já ti sála krev, víš to, jo?!"

„Já vím. Nevadí mi to. Udělej to zase! Chci tě!" Padne jí k nohám a obejme mě, až Di zoufale vyjekne a ustrne v okamžení.

Zúžím oči, protože má domněnka se jenom potvrdila. Ona ho ovládá feromony a co je nejhorší, ani o tom neví! Prolítne mi naštvaně hlavou a vyjdu ze stínu. Svazuje mě ten majetnický pocit a žárlivost natolik, že jsem snad schopný ho zadupat do země. To má maličká zas dostala do rukou zbraň! Mělo mi dojít, že se to u ní může dříve nebo později objevit, ovšem doufal jsem v to "později"! „Udělám to za ni!" ušklíbnu se povýšeně. Odstrčím Di stranou a popadnu chlapa za límec. Bez sebemenších problémů ho vytáhnu na nohy a zahryznu se mu do krku, až vyjekne.

„Chazzy!" zahučí zoufale Di, když vidí, že se s ním nepářu.

Vím, že on za to nemůže, protože na něj Di působí a ona to ke všemu ovládat ještě nedokáže, přesto… představa, že budu muset odrážet útoky takových debilů, mě neskutečně štve! Copak nikdo nechápe, že ona je jenom MOJE?!

„Pusť ho, sakra!" zařve na mě divoce a popadne mě za krk. Ovšem zatne se mi do kůže tak brutálním způsobem, což asi neměla ani v úmyslu, až usyknu a sevření povolím.

Pustím ho a on mi padne k nohám. Blesku rychle se otočím a probodnu ji zlým pohledem, až přede mnou couvne a upadne do trávy. „Co je?!" zavrčím temně, aniž bych si uvědomil, jaký na ní právě jsem. A jaká zloba ze mě musí sálat spolu s nadřazeností a chtivou majetností.

„Zase ho budeš bránit?! Ještě řekni, že si ho chceš vzít domů a pečovat o něj!" vyjedu na ni. Pohled mám vzteky zastřený, takže všechno vidím v jakési ponuré mlze. Ovšem jakmile uslyším Diino nechápavé zajíknutí, mlha se začne rozpouštět a já si uvědomuji, že jsem se nevrhnul na soka, ale na obyčejnou kořist… A ke všemu děsím svou maličkou.

„Nechci ho domů. Jenom ho nezabíjej!" Dlaň má nataženou v obraně před sebou a mírně bojácně na mě těká očima.

Zúžím oči a povzdychnu si. Pomalým krokem přejdu až k ní a pokleknu si.

Uvolní se a nechá mě, abych ji jemně chytil za bradu a zvedl jí hlavu ke své.

„Jsi moje," zavrčím majetnicky a přitáhnu ji do svého klína. Když je v mé náruči, teprve pak se cítím klidnější a spokojenější.

„Jenom tvoje." Přisvědčí rychle a přimkne se ke mně natolik láskyplně, až vydechnu.

„A odteďka ti budu kořist vybírat já!" diktuju jí drsným tónem, když ji k sobě vinu.

Hlavu mi položila na rameno a čelem se mi opírá o krk, což je pro mě tak příjemné.

Nikdy bych nečekal, že mi takové milostné objetí ještě bude dopřáno. „A ty zmiz, nebo si to rozmyslím!" zavrčím pln vzteku na toho debila, který na nás stále podivně civí. Obejmu svou Di ještě pevněji a vznesu se s ní do výše. „A dneska už žádné lovení." Zadívám se jí nekompromisně do očí, až bez protestů přikývne a bezelstně se mi dívá do očí, zas tak nedospěle a nevinně, jako dříve. „Chlapů bylo ažaž," zabručím nepříjemně a nechám ji, aby se ke mně vinula.

„Budu jenom s tebou." Zhluboka se nadechne a uklidní mě tím svým odevzdaným způsobem, jakým se ke mně vine.

Jako bych ji zas mohl bránit.

Krk mi zasype něžnými polibky. Sice nejsou vroucné, jako když byla člověk, ale stále jsou… od mé Di a dokonce láskyplné.

Vážně dělám jenom karikatury, ušklíbnu se tentokrát šťastně v duchu.

„Já to myslím vážně! Nebudeš sát takovéhle … muže!" vycením na ni afektovaně špičáky, až se pobaveně uculí. „Di, neprovokuj mě!" zavrčím hrdelně a kousnu ji do krku. Ihned ucítím krev, která mi zahltí smysly.

Je plná odevzdanosti, lásky a touhy. Tatam jsou ty bezcenné negativní pocity.

Hlavou mi projede myšlenka, jestli… také nezešílím a pak si náhle vzpomenu na Oskarovo učení.

 

„Nemůžeš ze mě pít!" usyknul jsem znechuceně, když se mi zakousnul za trest do zápěstí a divoce chlemtal mou krev, až se mi obracel žaludek.

Jeho černé vlasy se zdály být ještě temnější a mně se dělaly mžitky před očima, jak mi do těla vpouštěl bolest.

„Ach, Chestere, ale mohu. Jsi mé krve. A v tom případě z tebe mohu pít až do konce tvého života a nic to se mnou neudělá. Je to výhrada stvořitelů!" Hrdě vypnul hruď a poklidně se usmál, zatímco si otíral krvavé rty.

Zle jsem se ušklíbnul a odvrátil se od něj. Ponižovalo mě to. Nutilo, abych ho nenáviděl a já k němu přece musel vzhlížet, když jsem se chtěl stát jedním z nejlepších!

„Musel jsem tě nějak ztrestat. Po každé, když uděláš chybu nebo neuspěješ tak, jak bych si představoval, z tebe budu pít." Tvrdě se mi zadíval do očí svýma zelenýma očima, až mě zamrazilo.

„Oskare, s tímhle jsem nepočítal," zamumlal jsem a pevně zavřel oči. Cítil jsem, jak mnou proplouvá vztek a ponížení. Dlaně jsem si strčil do kapes. Byl jsem chvíli po přeměně. Myslel jsem si, bůhví jaký nejsem king a on mě zatím… takhle pokořoval!

„Přišel jsi za mnou s tím, že se chceš stát jedním z nejlepších upírů, viď? Ach, tak to se musíš snažit. Přijímat mé tresty i úkoly. Brzy zjistíš, jak brutálním upírem se díky mně můžeš stát! Nebudeš obyčejný, ty budeš … dokonalý vraždící stroj!"

Při jeho slovech mi nadšením zajiskřily oči.

„A teď mi znovu dej své zápěstí, musíš se sžít s bolestí, kterou ti to způsobuje." Díval se mi bez emocí tvrdě do očí a vyzýval mě k činu.

Bez sebemenšího zaváhání jsem k němu natáhnul ruku a nabídl mu své žíly, přestože jsem věděl, že si díky tomu zažiju nejen nepříjemné pocity, ale také bezbřehou bolest.


Di zaklání hlavu a radostně se mi v náručí protahuje, jak jen jí to dovolím.

Způsobuju jí rozkoš, kterou by jí ten debil na louce dát nemohl.

Ze slasti se probere teprve, když ji položím na postel. Nechápavě se rozhlédne kolem sebe, zatímco má tělo rozněžněné z intenzivní euforie, kterou jako upír vnímá.

„Hezky vzdycháš, lásko." Políbím ji krvavými ústy a majetnicky jí zajedu jazykem mezi rty, až se ke mně se zasténáním přimkne a zatne se mi drápy do zad, až vytřeštím oči. „Nebudou mít děti hlad?" Když se od ní odtáhnu, máme oba krvavé obličeje.

Trochu zastřeně ke mně zvedne šedé okouzlené oči.

„Asi jo," hlesne ještě omámeně, až se musím sebevědomě usmát.

Stále mám nad ní moc. I když je… upír, tak je stále moje a já ji… mohu ovládat a vlastnit!

Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "2099"
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one