hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (55 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
Rozhovor Wish s Chesterem.

Prodírám se divokou květenou, zamotávám se do bodláčí, zakopávám o klacky, které jako by mi někdo naschvál házel pod nohy, stejně jako jsme je až do téhle doby házely s Chensie našim hrdinům my, a pokouším se dostat k bráně oddělující neudržovanou zahradu od zbytku tohohle zapomenutého - lidskou rukou nedotčeného - kousku světa.


Nemůžu říct, že bych se cítila klidná. Z celého tohohle prostředí mi přechází mráz po zádech. Stmívá se, na obloze se honí těžké bouřkové mraky, a já co chvíli poskočím s infarktem na krku, to když cosi někde zašustí nebo se neočekávaně pohne v trávě. Na horory se v televizi kouknu ráda, ale… být součástí jednoho z nich? Ne děkuju, nemám zas takovou potřebu zažívat podobné dobrodružství v reálu; čekající na chvíli, kdy se stanu další chutnou svačinkou pro jednoho z nemrtvých… Jen při té myšlence se oklepu a musím si sakra dodávat odvahy, abych nevzala do zaječích.


Když se konečně dopachtím k cíli - k velkému rozlehlému sídlu děsivě se tyčícímu do výšky uprostřed mrtvolně vyhlížející zahrady - nejsem si jistá, jestli mě smrt nečeká právě tam. Krkavci sedící na větvích uschlého stromu neklidně čechrající svoje peří mi způsobují lehkou srdeční arytmii. Naprázdno polknu. Chensie věděla, proč si tenhle výlet nechce zopakovat.


S očima přilepenýma na početném hejnu s pocitem, že jsem se právě ocitla v hororu Ptáci, kde jsou ovšem místo milých lidí jen krvelační upíři, se pomalu přemístím až k velkým těžkým dveřím. Chvíli přemítám, jestli je vůbec otevřu, ale když za sebou zaslechnu podezřelé šustění, dojde mi, že jinou možnost ani nemám. Stisknu velkou kliku, nalehnu na dveře celou svou vahou a malou škvírou nakouknu dovnitř.


Uvnitř vstupní haly a obýváku v jednom se sice svítí, ale nikdo tam není. Protáhnu se škvírou mezi dveřmi celá, a co nejtišeji je zase zavřu, abych se po tom zvědavě rozhlédla kolem a konečně si mohla prohlédnout dům, který jsem tolikrát popisovala, ale ještě neměla možnost vidět ho na vlastní oči.


Kombinace černé a bílé. Jak jinak. Kontrastné barvy řezající mě do očí. Nejradši bych si prošla celý dům, ale je mi jasné, že za tímhle účelem tady nejsem. Nehledě na to, že pro mě tu není moc bezpečno. Taky bych tu prohlídku nemusela přežít, i když… přece by mě neoddělaly mé vlastní postavy…


Zhluboka se nadechnu, vydám se ke schodišti a už už chci začít hledat Chazovu ložnici, když se zarazím v půli kroku a stočím pohled zpátky do obýváku. V Chazově ložnici bude nejspíš Diana a tu bych zrovna potkat nemusela. Já musím jít jinam. Do Chazova útočiště. Tam kam chodí pokaždé, když ho něco trápí. Do knihovny. Změním směr a po špičkách dojdu až ke dveřím, za nimiž tuším místnost, do které se Chester zavírá před celým světem.  Dlaní přejedu přes tmavé dveře, když v tom okamžiku se vedle mě ze stínu nečekaně vyloupne blonďatý upír a já mám co dělat, abych nevyjekla na celý dům.


„Sakra Dicku, tys mě vyděsil!" chytím se za srdce, zatímco lustruju pohledem toho - podle Chens dokonalého upíra - od hlavy až k patě. Musím uznat, že za hřích by stál, ale já mám stejně větší slabost pro jeho kamaráda.


„A ty jsi…?" vytrhne mě z nemravných myšlenek.


„Wish," zazubím se na něj. Podivné, ale v jeho přítomnosti mě ten sžírající strach přešel. Jasně, je to taky upír, ale… nevím - pohled na něj mě neděsí, spíš naplňuje určitým klidem.


„Tak to mě těší," podává mi jako „džentlas" ruku.


Přijmu ji s nejistým úsměvem, jelikož mě trochu vyvádějí z míry ty jeho nebezpečně vyhlížející drápy.


„Mě taky," řeknu a oklepu se zimou, která se mi zahryzne až do morků kostí. Sakra, netušila jsem, že jsou až tak ledoví!


„Je tam?" zadrkotám ještě trochu zuby, když pohledem ukazuju na zavřené dveře. Jsem zmrzlík od přírody. Málokdy mi je teplo a tohle… tohle mi fakt nepřidalo. Nechápu, jak s nimi může někdo být v jedné posteli. Brr.


Dick je podle všeho rychle chápající. Dojde mu, koho asi tak můžu hledat.


„Je, ale…" zarazí se, „nemá zrovna nejlepší náladu. To ale musíš vědět líp než já."


„Hm… To vím…" řeknu spíš pro sebe.


„Jenže já s ním potřebuju mluvit. Mohl bys… mohl bys mu říct, že jsem tady?" zadívám se na něj. Nerada někoho o něco žádám, nejradši se spoléhám sama na sebe, ale… v tomhle případě budu radši. Nerada bych Chestera rozzuřila hned na začátku. Sama nejlíp vím, co dokáže…


Dick je naštěstí ochotný vždy pomoci, a tak mou žádost bez delšího váhání odkýve a po lehkém zaťukání otevře dveře do knihovny, aby za nimi v další vteřině zmizel.


Jakmile mi zmizí z dohledu, přemůže mě opět nervozita a já se kolem sebe ostražitě rozhlížím. Co kdyby se ke mně náhodou blížil další obyvatel tohohle domu a nebyla to neškodná Desire. No, i když… o její neškodnosti by se dalo s úspěchem pochybovat. Teď v těhotenství je dost od rány.


„Tak můžeš jít dál," objeví se náhle Dick ve dveřích, až se málem leknu podruhé.


„Jo. Díky. A Dicku…" otočím se na něj ještě. V očekávání se mi zadívá do obličeje.


Trochu se ošiju: „Nezakousne mě?"


Dicka moje obavy podle všeho pobaví. „Neboj, myslím, že tě vezme na milost," zazubí se na mě. Svraštím čelo. Sakra, to nebylo moc uklidňující! Radši se už na nic dalšího nevyptávám a váhavě vklouznu do místnosti.


Chvíli mi trvá, než si mé oči přivyknou na šero, které tu panuje. Teprve potom jsem schopná začít rozeznávat jednotlivé obrysy nábytku a stohů knih. Mám pocit, jako bych přišla do jiného světa. Vždycky mě fascinovaly knihovny zařízené ve starodávném stylu, s knihami vyrovnanými od podlahy až ke stropu. Pocit úniku do jiné dimenze umocňoval masivní stůl, velký glóbus a tikot starožitných hodin, který na mě vždycky působil uklidňujícím dojmem. Místo glóbu tu sice stojí velká kožená pohovka, na které si Chester tak moc zakládá, ale ani to neubírá na mém hodnocení. Musím uznat, že ať už byl Oskar jakýkoliv parchant, tuhle místnost uměl sakra dobře zařídit. Vůbec se nedivím, že tu Chaz tak rád vegetuje. Dělala bych to samé.


Jmenovaného spatřím sedět v křesle za stolem. Místo tikotu hodin protíná ticho jeho dech. Je sice šero, ale naštěstí ne natolik, abych si ho nemohla prohlídnout. Jenže… pohled na něj mi nepodlomí kolena, jak jsem původně čekala. Právě naopak. Bolestivě se mi z něj sevře hrudník. Vypadá totiž… tak zbědovaně. Tváře propadlé, porostlé několikadenním strništěm, tmavé oči vystupující z nepřirozeně bledého obličeje. Takhle bledý nebyl ani Dick. Ztěžka polknu, když si uvědomím, že na tom, jak teď vypadá, mám značný podíl viny…


„Tak jsi přece jen přišla…" vytrhne mě z přemítání o tom, do jaké míry má vůbec autor právo ničit svoji literární postavu.


„Posaď se," vybídne mě, když pořád stojím jako solný sloup. Jeho hlas nezní naštvaně, spíš… unaveně… tak nějak odevzdaně. Přijmu jeho nabídku a posadím se do křesla naproti němu. Stále nás ještě dělí stůl. Těším naivně sama sebe v duchu, jako bych snad nevěděla, že pokud by chtěl, dokázal by se ke mně dostat během jediné vteřiny rychlostí blesku.


„Čekal jsem spíš Chens…" sjede mě pohledem.


„No ta sem po tom minulým epilogu už moc nechtěla…" a proto poslala mě. Dodám v duchu.


„Slibovala mi lepší konec…" pokračuje klidně dál, aniž by mě přestal propalovat očima. Znovu polknu. Kolik minut mi asi ještě zbývá, než ten stůl přeskočí a zakroutí mi krkem?


„Ale Chazzy, přece ještě není konec… Věr mi, že všechno, co se děje, má nějaký důvod, i když… ho teď nevidíš," snažím se odpoutat od myšlenky, že sedím naproti upírovi.


„Podělal jsem to… Absolutně…" vzdychne náhle a promne si unavené oči.


„Já vím… Ale taky vím, žes to myslel dobře, jen… jsi to… Prostě jsi to přehnal," přestanu si hrát na schovávanou a řeknu narovinu, co si myslím.


„A co bude teď?" zajímá se, ale já neodpovídám. Copak mu můžu říct, co ho čeká??


„Bude ho těžký?" doluje ze mě informace, když zarytě mlčím.


Přikývnu.


„Hodně?"


Nemáš potuchy. Chce se mi říct, ale mlčím, což je vlastně taky odpověď.


„Do hajzlu!" bouchne náhle pěstí do stolu, až nadskočím.


„Chazzy, vím, že to teď vyzní absurdně, ale věř, že ve vašem případě vážně platí pravidlo, že všechno zlý, je k něčemu dobrý…"


„Myslíš i to, že jste ze mě udělaly vraha jejích rodičů?" odfrkne.


Zarazím se a nevím, co mu na tohle říct.


„To… zrovna nebyl ten nejlepší příklad…" dostanu potom ze sebe.


Jen mávne rukou, abych to dál neřešila, a znovu si promne oči.


„Jak to skončí?" řekne po chvíli ticha.


Jedna otázka vážně lepší než druhá. Jak to mám sakra vědět?! Vždyť já nemám nejmenší potuchy, jak to celé dopadne!


„Není… není to ještě dopsaný…"


Náhle ke mně zvedne oči a já v nich spatřím cosi jako naději.


„Takže vy ještě nevíte, jak…?"


Zavrtím hlavou.


„Všechno vyplývá tak nějak… samo," usměju se na něj omluvně.  Bože můj, po téhle návštěvě abych si šla snad radši hodit mašli!


„V tom případě mi něco slib. Jestli ten konec nebude směřovat k tomu, abych byl s ní, tak… mě nech zmizet stejně, jako jste nechaly zmizet Oskara."


Vytřeštím na něj oči. Co to po mně sakra chce?! To nemůže myslet vážně! Je to moje hlavní postava, přece nemůže chtít, abych ho…


„Ale…" snažím se protestovat, jenže vypadá, že je vážně rozhodnutý.


„Slib mi to!" naléhá.


„Dobře… Slibuju," kapituluju nakonec, když vidím jeho výraz. A podle všeho ho tím vážně uklidním. Čekala jsem různý věci, od slov útěchy až po výhružky, ale že ho z deprese dostane fakt, že ho z příběhu prostě vymažu, že ho jednoduše zabiju… to mi vážně vyrazilo dech. Na pokračování v tomhle rozhovoru už nějak nemám…


„Mohl bys mě odnést zpátky mezi lidi?" požádám ho tak nějak sklesle.


„Určitě," odpoví a poprvé za tu celou dobu se usměje. On je vážně spokojený! Jenže já jsem v háji! To jeho přání mě úplně odrovnalo. A ještě víc to, že jsem mu to doopravdy slíbila… Jsem tak mimo, že když mě vezme do náruče, vůbec si tu jeho blízkost nedokážu užít.


„Přece někoho nenechám, aby tě cestou sežral. Chci, aby ten příběh pro mě dopadl co nejlíp," dodá, ve tváři stále tu spokojenost, ze které mám husí kůži.


„Hm…" odpovím a chytím se ho kolem krku. Jen jestli TO - pro něj údajně nejlepší, nebude pro mě tou nejhorší částí…

*


Stojím u okna a trochu nervózně si okusuju nehty. Nevím totiž, jestli byl nejlepší nápad posílat naše dvě čtenářky Upířích Živlů do upířího světa. Pokud pominu nebezpečnou cestu, kterou musejí absolvovat, nejsem si jistá, jak moc bezpečné pro mě bude setkání se samotným Chazzem, protože právě toho si vybraly, aby zodpověděl jejich otázky. Znám svou postavu za tu celou dobu až moc dobře na to, abych zůstávala v klidu. Budu muset doufat, že jsem mu vštěpila alespoň natolik lidskosti, aby z nevinných rozhovorů neudělal jatka, a naše dvě odvážné čtenářky (Feuerfestmary a Faire) se vrátí v pořádku zpátky bez jakékoliv újmy, aby si mohly přečíst poslední závěrečnou část UŽ - Láska ve větru.

Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "2099"
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one