hra1.jpg

Web literárního počinu autorek Chensie a Wish.



Tvé tělo jednou zemře, ale Tvá duše zůstane nesmrtelná…"

Měli byste zájem pomoci nám hledat podoby jednotlivých postav HOD?.)

Ano (15 | 75%)
Ne (5 | 25%)

Máte nějakou konkrétní představu, jak by měly vypadat postavy z HOD?

Koupili byste si Hru o duši, kdyby vyšla jako kniha?

Ano (55 | 86%)
Ne (9 | 14%)

Do jaké věkové kategorie patříte??

Méně než 11 ( | 0%)
11 - 15 (62 | 56%)
16 - 20 (38 | 34%)
21 - 25 (6 | 5%)
Více než 25 (5 | 5%)


(web autorek Chensie a Wish)
(web autorek Chensie a Wish)
Rozhovor Faire s Chesterem, do kterého se přimíchá i nezvaný host v podobě Chensie.)

Chester

Hodím na sebe bundu a vyjdu na zahradu. Venku je stejně hnusně jako posledních pár dní. Nacpu si ruce do kapes a nenadšeně se vydám na místo setkání. Wish s Chensie se asi rozhodly, že ze mě udělají veřejnou atrakci a poslaly mi sem další křehotinku na rozhovor. Sám pro sebe se tomu musím uchechtnout.  Ta malá ještě netuší, že to nejspíš bude probíhat úplně jinak, než jak si ona představuje.


Přejdu mokrý trávník a zamířím k místu, kam moc často nechodím. U Chrisina hrobu stojí další z těch, které tak moc zajímají podrobnosti z mýho života. Mimoděk se tomu ušklíbnu a sjedu ji od hlavy až k patě. Výškou připomíná spíš dítě, zvláštně světlé vlasy jí cuchá vítr. „Další, co mi nemůže odolat?" vytrhnu jí z rozjímání nad kupou hlínou, pod níž leží Chrisino tělo.


Stojí ke mně zády, takže sebou polekaně trhne a teprve pak začne zjišťovat, kdože to na ni vlastně mluví.


„Ahoj," pozdraví nejistě a zvědavě si mě prohlíží.


Slečna vychovaná. Pomyslím si v duchu trochu jízlivě, když mi dojde, že já vlastně nikdy žádný rozhovor pozdravem nezačínám. Pohledem sjedu zpátky na místo Chrisina odpočinku, když si všimnu poupěte bílé růže, kterou někdo položil vedle kříže vytvořeného z dvou prken sbitých k sobě. „To jsi přinesla ty?" zajímám se, protože si nepamatuju, že by někdo z domu takhle na Chris pamatoval.


„Já… Ano, přinesla jsem to já," přizná ne příliš ochotně a loupne po mně pohledem, co tomu říkám. Neříkám nic. Čekám, stejně jako u té první křehulky, kdy mě začne zasypávat protivnými otázkami. Pohledem sjede na Chrisin hrob a vypadá, že neví, jak začít.


„Měls Chrisante hodně rád, že? Záleželo ti na ní jako na nejlepší kamarádce, viď?" zeptá se nakonec a zadívá se mi do očí, jako by v nich snad mohla najít odpověď.


„Označení nejlepší kamarádka nepoužívám, ale pokud bych to měl nějak definovat, tak…" odmlčím se na chvíli a hledám vhodná slova. „…byla ještě něco víc," přiznám nakonec. Nějak dneska nemám náladu hrát si na děsivého upíra jako minule.


„Nenapadlo tě někdy, že by bylo lepší Chris povyprávět celý svůj příběh?" pokračuje a dál mě lustruje pohledem.

Překvapeně povytáhnu obočí a zadívám se jí do hnědých očí. „Myslíš jako od dob Oskara?" ušklíbnu se. „K čemu by to podle tebe bylo?"


„Věděla by, proč to mezi vámi s Di bylo tak, jak to bylo. Měla by šanci to chápat a možná by vše dopadlo jinak… Líp…" snaží se mi vysvětlit svoje myšlenkový pochody.


„Proč ses vlastně vůbec začal k Di chovat jako k tomu nejpodřadnějšímu? Muselo ti být jasné, že po tom, co ti odhalila jaká je uvnitř, že se zhroutí."


„Takže ty si vážně myslíš, že kdyby Chris zjistila, že jsem byl mnohem horší než si kdy dokázala představit, že by… nespáchala sebevraždu? Pohled na Dianu by zřejmě změnila, ale pochybuju, že by to změnilo něco na jejím rozhodnut. To jsem mohl změnit leda já… tím, že bych s ní… byl," začnu řešit raději Chris a ignoruju její další otázku týkající se Di. V tu chvíli mi totiž dojde jedna věc. Fakt, že jsem při proměně stále počítal s tou povahovou stránkou, kterou ovšem Di pouze předstírá, a úplně zapomněl na tu, kterou vlastně doopravdy je…


„Takže odpověď na druhou otázku mi asi nepovíš, že? Co s ní teď podle tebe bude, když čeká tvého již třetího potomka, které tě přímo vyžaduje ve své blízkosti?" vytrhne mě ze zamyšlení a podle toho, na co se ptá, mi nemíní dát ani minutu oddechu.


„Víš, Di má nejspíš stále ráda Chestera, kterým jsi byl předtím, než sis přečetl ten Chrisiin dopis. Toho, jímž ses stal za tu dobu co je s tebou. Jak by mohla mít ráda toho Chestera, který jí zabil rodiče a plánoval zabít i ji? Je logické, že měla nakonec strach, že ublížíš nejenom jí, ale i dětem. Takový jsi byl totiž pod vedením Oskara a takovým ses zase stal. Tak ses začal chovat. A Di to vyděsilo, protože věděla, co jsi udělal společně s Oskarem jejím rodičům i jí. A díky tomu v tebe ztratila důvěru. Nevím, jestli je možnost, že když se k ní zase začneš chovat jako k sobě rovné, a tak jak ses k ní choval ve chvíli, kdy jsi zjistil, že je znovu těhotná, půjde to napravit. Snad ano. Samozřejmě, že by to nebylo jednoduché. Hlavně bys musel mít trpělivost. Ale je tu otázka, chtěl bys to?"


„Ty máš vážně štěstí, že nemám dneska náladu na to špinit si ruce," řeknu ledově, když konečně přeruší ten příval slov a ukončí svůj sáhodlouhý monolog, kterým mě nejenom že nebaví poslouchat, ale začínám z něj vidět rudě!


„Ale nemusíš mít péči, o Dianu i o naše dítě se postarám. Všechno co jsem dělal, dělal jsem vždycky kvůli ní… kvůli nám… ale to už jsem říkal i jí, musela sis to přečíst," zavrčím nepříjemně a nereaguju na její chytrolínský rady, o který tady nikdo nestojí. Ty lidský křehulky mají čím dál vlezlejší otázky a vůbec jim to nepřijde blbý. Začínám naše dvě autorky podezírat, že mi je sem posílají schválně, aby mi ještě víc rozhodily už tak dost pocuchaný nervy. Horší ovšem bude, až je doopravdy ztratím. To tady těch hrobů pak bude možná pěkná řada.


Připomenutí, aby si dávala pozor na to, s kým tady vlastně mluví, zabere. Trochu se ošije a zadívá se na špičky svých bot.


„Já vím, ale zkus se někdy zamyslet, jak to vezme ona," řekne potichu, ale moc dlouho jí to nevydrží. Za chvíli ze sebe chrlí slova zase jako kulomet, až mě z toho rozbolí hlava.


„Nezapomeň dávat bacha na Cristobala a tu upíří partu co sis našel. Di v sobě tu upíří povahu zadupává, protože má strach, že ublíží i svým dětem, a tak nemá šanci se jim jen tak bránit. Víš, svým způsobem mi je líto, že ses dostal do takové mizérie, přičemž se snažíš dělat vše pro jejich dobro. Ale zkus přemýšlet taky nad tím, jaký dopad to bude mít na ty, pro něž to děláš. Držím ti palce a doufám, že už nebudeš mít takovou smůlu jako doposud," zadívá se někam do dálky, jako už přemýšlela, co ještě říct, než jí vyprší čas.


„V Dickovi máš kamaráda, který Di hodně rozumí díky tomu, že jsou v podstatě povahově stejní. Rozumí si i beze slov a tak toho můžeš využít a zjišťovat její skutečné rozpoložení od něj. Stačí se zeptat. Myslím, že rád pomůže. Může ti i poradit, co zrovna potřebuje. Koneckonců ty jsi mu sem tam též pomáhal, co se týká Des. Neber to špatně, jen říkám svůj názor, tak jak to cítím. A to je asi tak vše. Přeju ti hodně štěstí."

Při zmínce o Dickově a Dianině duševním souznění se zamračím. To je to poslední, co by mi teď mohlo zvednout náladu. I když… něco by se našlo. Přece jen bych do sebe potřeboval dostat trochu normální lidské krve. Už jen proto, jak moc mě ten rozhovor s ní, který probíhal spíše prostřednictvím jejího monologu, unavil.


„Počkej," chytím ji za předloktí, když se má k odchodu. „Já myslím, že mi něco dlužíš," zajiskřím očima a přitáhnu si ji k sobě. „To víš, taková pouť do zkažené upíří duše není zadarmo. Musíš za to odvést nějakou… daň," usměju se na ni děsivě, zatímco pohledem přejíždím linie jejího krku.


„Ty se ani nepokusíš bránit?" šklebím se na ni, když mi akorát vytřeštěně zírá od očí a čeká jako její předchůdkyně na události příští. Na tenhle přístup ovečky jdoucí poslušně na porážku nejsem od doby, co jsem s Di, zvyklý. Připomene mi to ty časy, kdy jsem ještě žil sám. Takových jako je ona, jsem v té době měl nepřeberné množství. „No jak myslíš," olíznu si spokojeně špičáky, když jí z krku odhrnu překážející vlasy a pod doteky svých prstů ucítím to pravidelné tepání, při kterém se mi stejně jako minule začnou sbíhat sliny.


Asi teprve tahle moje „akce" ji dokope k nějaké reakci. Nejdřív se mi chce vyškubnout, ale když jí dojde, že to je marný boj, pokusí se mě nakopnout do slabin!


Tento nečekaný výpad z její strany mě sice trochu zaskočí, ale ani tak se jí k její smůle nepodaří dostat mě na kolena, což se nedá říct o ní. Podaří se jí ovšem něco zcela jiného. Zažehnou oheň v mých žilách. „Ale, ale… snad se se mnou nechceš prát?" zavrčím jí do ucha posměšně, zatímco jí kroutím ruce za záda a ve svém sevření jí drtím drobný hrudník, až se nemůže skoro nadechnout. Vystrašeně mi hledí do očí a se sípotem se snaží dostat do plic alespoň trochu vzduchu, a mě tohle její počínání kouzlí touhu a chtíč ve tváři.


„Neboj se, už to nebude dlouho trvat," těším ji se škodolibostí v hlase, abych jí v příští vteřině špičáky surově přeťal tepnu na krku a hltavě začal sát její horkou krev. Její výkřik bolesti a kolena, která se jí díky tomu podlomí, beru jako třešničku na dortu.


Z pití mého šálku večerního čaje mě náhle vyruší něčí hysterický křik a následné bušení pěstí do mých zad.


„Dost! Zabiješ ji!" mlátí do mě příchozí jako šílený a snaží se mě dostat od křehulčina krku.


Rozzuřeně se odtrhnu od své dnešní večeře a pohledem ostrým jako břitva se zabodnu do někoho, kdo si mě dovolil obtěžovat při jídle! „Chceš přijít na řadu po ní?" zavrčím zostra, když si náhle uvědomím, že ten opovážlivec je jedna z autorek. „Chens? Do hajzlu, co tu děláš? Neměla bys psát pokračování mýho podělanýho života?" syknu směrem k ní podrážděně, ale přece jen tu křehulku, kterou za mnou poslala, pustím a hřbetem ruky si utřu zakrvácená ústa.


„Podělal sis ho sám! A tohle jsi podělal taky! Neříkala jsem ti, abys ji zabil! Za tohle… za tohle se ti pomstím!" sykne pomstychtivě a probodne mě zlým pohledem, zatímco na tu svou čtenářku ležící za mnou hází starostlivé pohledy, ovšem projít kolem mě se nějak neodváží.


„Nezapomeň, že o mým osudu nerozhoduješ sama," zatvářím se sebejistě, ale z cesty jí uhnu, aby mohla té svojí oběti začít ošetřovat rány. „Jsem netušil, že jsi taková samaritánka," neodolám tomu, abych si do ní rýpnu. Mrskne po mně nelichotivým pohledem. Tím mě vytočí. „Tak proč je za mnou teda posíláte, když víte, že jdou na jistou smrt! Myslíš, že mě baví odpovídat na ty jejich vlezlý otázky?"


„Ty čtenářky tě drží nad vodou, ty idiote. Drží ti pěsti, trpí spolu s tebou a přejí ti to nejlepší a ty je vraždíš? Vážně dáváš najevo vděk zvláštním způsobem… A máš pravdu, nejsem na to sama, ale Wish může psát jenom tebe. Nikdy nebude mít moc nad Di, ta je jako já, je mou součástí a pokud bys ublížil mně, ublížil bys i jí. Běž sakra do sebe a snaž se srovnat. Víš, jak moc jsi jí… jak moc jsi nám ublížil?" sjede mě zamračeným a zároveň zoufalým pohledem, jako by mi dávala najevo, že na svědomí nemám pouze Dianu.


„Ač tomu nevěříš, prožíváme to s tebou! Já i Wish. Ale chovej se, jak chceš. Vždycky si žiješ po svým, nikdy jsme tě nedovedly zkrotit…" dodá spíš pro sebe a věnuju se té své zraněné křehulce.


„Nechtěl jsem ji zabít! Chtěl jsem se jen napít. Díky vám milujícím autorkám nemám zrovna nejlepší období!" syknu, ale už jsem přece jen o něco klidnější. „Uhni," odstrčím ji od té její schovanky, když vidím, jak ji balí do své bundy, rozhlíží se kolem a hledá nějakou pomoc.


Vezmu ji do náruče a zadívám se jí do bledého obličeje. „Přežije to. Jen to potřebuju ošetřit. Nemusíš tu kvůli pár kapkám dělat takový divadlo," řeknu přes rameno a odnáším ji do domu.


Celou cestu, co za mnou jde, prská jako křeček a podle všeho by mě nejradši nakopla tam, kam to její drahá kamarádka nestihla. Když za námi zavře dveře, div nepadne do náruče Dickovi, který vyjde z kuchyně.


„Dicku?" vyjekne nábožně, až mám chuť protočit panenky.


„Chens?" nechápavě se po ní ohlédne a pak se zabodne do mě. „Co se stalo?"


„Chazzy je opět sám sebou," využije Chensie příležitosti postěžovat si mu a sjede můj sebejistý a místně uštěpačný výraz pohoršeným pohledem. Jen se tomu ušklíbnu a položím tu maličkou na pohovku. Chens se k ní okamžitě vrhne.


„Faire…" hlesne a snažím se postřehnout alespoň náznak toho, že ještě žije.


„Kde je Di?" Rozhlédne se po místnosti a pak se zarazí.  „No jistě… Ta teď neudělá nic, co by si její pán nepřál, takže se neukáže…" zamumlá naštvaně a zoufale zároveň a bezmocně se zadívá zpátky na Faire.


Dělám, že ty její průpovídky neslyším a za Dickovi asistence dávám ten její lidský poklad do pořádku. „Chvíli si bude muset poležet, ale dostane se z toho," řeknu a uklidím zbylé obvazy. Pak si uvědomím nečekanost její návštěvy a zvednu k ní hlavu. „Proč jsi vlastně přišla?"


„Za prvé jsem jí chtěla pomoct, protože jsem ji nahnala do tvé náruče a za druhý… se mi stýskalo. Je mi z toho konce vážně tak teskno…" polkne a přejede si dlaní přes hrudník naznačujíc jak moc vážně to myslí.


Nedůvěřivě si ji prohlížím. Nejdřív mi nechá zlomit vaz a pak jí to přijde líto? Zajímavý přístup. „Wish nepřijde?" zajímám se místo toho, abych sdílel její pocity. Já v tom žiju pořád, ona jen do té doby, než otočí na nepopsanou stránku…


„Už tady byla nebo ne?" hlesne a pátravě si prohlížím Faire.


„Byla. Stavovala se tady kvůli tomu vašemu epilogu," poušklíbnu se, když si vzpomenu, co jsem se od ní dozvěděl.


„Tenhle rozhovor do něj taky patří… I když nedopadl zrovna nejlépe…" zamumlá a stále se dívá na dívku ležící na pohovce. „Dicku, mohl… bys ji odnést zpět?" požádá našeho upíra ochránce. Ten jen s úsměvem přikývne a Chens mu vděčně úsměv vrátí.


„Myslím, že oproti tomu, co se za celou dobu stalo, je tohle celkem zanedbatelný," reaguju na její poznámku a sleduju, jak náš oblíbenec Dick zachraňuje nevinnou dívku ze spárů krvežíznivého upíra. Zavrtím nad tím hlavou a radši se klidím. Tohle nemá smysl dál řešit.


„Chazzy…" zarazí mě, když vidí, že se hodlám vytratit. „Mohl… bys mě taky odnést zpátky?" zašeptá prosebně a stočím ke mně svůj pohled. Když vidí, jak stále přemýšlím, co jí odpovědět, pokračuje:


„Mně je to vážně moc líto… Tohle všechno," zašeptá a zruší těch několik kroků, co nás dělí. Nečekaně mi padne kolem krku a vzlykavě se rozpláče.


Na okamžik mám pocit, že mám před sebou Dianu. Natáhnu k ní ruku, abych jí utřel slzy, ale pak se zarazím. Do hajzlu! Ruku zatnu v pěst a se vzdychnutím ji vezmu do náruče. "Mně je to taky líto," řeknu potichu a vznesu se do vzduchu.


Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "9697"
4.7.2012
Na facebooku Hry o duši jsme zveřejnily fotku Desire, která se tak ráda ohání známým "Ježiši Kriste!".) Posuďte sami, jestli jsme se tímto výběrem (na kterém jsme se kupodivu se spoluautorkou shodly hned!) strefily i do vaší představy.)





© 2012 Chensie Dewill a Wish
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one